Rommelův poklad

Kategorie: Nacistické poklady

Rommelův poklad je patrně nejznámějším nacistickým pokladem vůbec. Popsalo se o něm spousta článků, dokonce i zde: HONBA ZA ROMMELOVÝM POKLADEM | LovecPokladu.cz

Zajímavé je, že legenda o tomto pokladu je v jistém směru zcela odlišná od klasických legend o pokladech jiných. V jiných případech obvykle máme jednu historku, která se liší pouze v tom, že určuje mnohá místa ukrytí předmětného pokladu. Zcela typický je poklad templářů. Příběh je jeden jediný s drobnými obměnami, ale o ukrytém pokladu se mluví v každém ze 3000 hradů, které v Evropě vlastnili a návdavkem ještě o dalších, které sice nevlastnili, ale požádali majitele (obvykle konkurenční řád), aby jim poklad ukryli a pohlídali.

Naproti tomu o Rommelově pokladu koluje spousta zcela odlišných a někdy i fantaskních historek, ale naprostá většina (až na vzácné výjimky) se shoduje na jedné lokalitě umístění pokladu – potopení do moře v blízkosti města Bastia na Severní Korsice.

Zdroje informací.

Pokusím se udělat v tom chaosu informací, příběhů a historek trochu pořádek. Byla by to práce pro vraha, kdyby podstatnou část sběru informací již neudělal někdo jiný. Mluvím o knize Jean-François Sers „Rommelův poklad“, která vyšla u nás v Nakladatelství Svoboda-Libertas v roce 1993 (Originál Paris 1991). Autor odvedl neuvěřitelnou práci, na 130 stranách textu vyčerpal francouzské archivy a mluvil i s mnoha pamětníky. Informace začínají objevením se hlavního svědka Petra Fleiga dne 3. června 1948 v Trevíru a končí rokem 1990. Antikvariáty nabízejí tuto knihu v cenách od 11 do 50ti korun. Rommelův poklad Kniha obsahuje mimo mnoha dalších popisů scén a výpovědí svědků také doslovné opakované výpovědi Fleiga, kdy pravidelně tento prohlašuje, že předtím lhal a teď už říká pravdu.

Druhým klíčovým zdrojem informací je kniha Alexander Grobicki „Poklady na dně moří“ Edice třináct, Praha 1980 str. 312 – 323. Kniha je k dostání v antikvariátech v cenách od 50ti do cca 80ti korun. Příběh zde vylíčený začíná 16.září 1943 v Castellamare di Stabia, italské námořní základně v Neapolském zálivu a je zcela odlišný od všech verzí výpovědi Fleiga z knihy Serse.

Z analýzy jsem vyloučil jako zbytečné některé zdroje z internetu, které obsahovaly překroucené části vypovědí Fleiga, (které byly doslovně popsány v Sersovi odkud jsem je převzal). Dále jsem vyloučil zjevné nesmysly, jako byl třeba příběh o německé ponorce, která se plavila ze severní Afriky s pokladem, zakotvila v hloubce u pobřeží Korsiky a potápěči vynesli bedny s pokladem a ukryli je v podmořské jeskyni. Tuto historku si vymyslel zřejmě u piva někdo, kdo si přečetl Verneovku 20.000 mil pod mořem a představoval si, jak Nemovi hoši vynášejí poklady u Viga. Bohužel realita války byla taková, že německé ponorky měly velmi omezený přístup do Středozemního moře. To totiž obnášelo překonat hlubinný proud u Gibraltaru a to na baterie pod vodou téměř nešlo. Vynořit se u Gibraltaru a plout na dieselovy motory znamenalo skoro jistotu potopení. A i kdyby se německá ponorka skutečně dostala až k Rommelovi, tak by pro přepravu pokladu nebyla zrovna vhodná. Na baterie byla schopna plout pod vodou pár mil, normálně plula na hladině na diesel a posádka sledovala dalekohledy oblohu, aby se stihli včas potopit, když uvidí nepřátelské letadlo. Což mohlo fungovat v Atlantiku, ale ve Středozemním moři, kde byla obloha plná anglických a amerických letadel, by to moc nefungovalo. Největší nesmysl je to podvodní přenášení pokladu. Válečná ponorka z druhé světové války neměla žádné přetlakové komory pro výstup potápěče. Pokud byla zasažena a potápěla se, tak se posádka zoufale snažila prolézt torpédomety a vyplout na povrch. Dodnes to posádky ponorek trénují, kvůli tomu je v Londýně nejhlubší bazén na světě. Vynést z potopené ponorky cokoli a schovávat to v jeskyni je pohádka na úrovni toho Verna. Jedna z variant této historky smotaná s nějakými fragmenty výpovědí Fleiga je zde: (Rommel's Gold - Real or Rumour? (youtube.com))

Třetí oblast vyloučená z analýzy jsou irelevantní svědectví. Například svědectví o tom, jak svědek pozoroval v době před opuštěním ostrova vynášení beden s neznámým obsahem z kasáren v Bastii, jejich nakládání na nákladní auta a odvoz do přístavu. Toto se použilo na podporu Fleigova tvrzení o transportu pokladu. Takové svědectví je sice asi pravdivé, ale z hlediska pokladu zcela bezcenné. Vojáci neustále nakládají a vykládají nějaké bedny s municí, proviantem nebo výstrojí a kam jinam to na ostrově vozit než do přístavu? To nemusí mít a asi ani nemá s pokladem nic společného.

U internetových zdrojů je ovšem několik vzácných výjimek, které jsem považoval za natolik důležité, že jsem je zahrnul. Ty popíšu u jednotlivých příběhů a jejich kritickém zhodnocení.

Seznam jednotlivých příběhů.

Příběhy jsou řazeny chronologicky.

Příběh č. 1 – Afrika.

Zdroj: Internet youtube (od 2:45) https://www.youtube.com/watch?v=ahu0i7WtSYU

8.3.1943 proběhla v hlavním stanu v Hammametu u Tunisu porada Rommela se 7 důstojníky. Bylo zde 90 kovových truhel se zlatými mincemi a 2 kovové soudky drahokamů + umělecké předměty v odhadované ceně 100 milionů dolarů. Jednalo se o náklad pro 15-20 nákladních aut. Po stopách tohoto příběhu šel reportér Saturday Evening Post Ken Krippen. Podařilo se mu najít nejmladšího člena oné tajné schůzky – osobního Rommelova kameramana Heinricha Suttera (po válce změněné jméno). Věřilo se, že Rommel odeslal poklad na dvou torpédoborcích do Evropy, ale to jenom Rommel mátl stopu, na torpédoborcích byly bedny se železným šrotem a lodě potopili Angličané. Ve skutečnosti poklad svěřil svému důstojníkovi plukovníkovi Hansi Niedermanovi. Dne 9 března 1943 byly bedny na nákladních vozech odvezeny do oázy Douz. Tam Niederman koupil 50 velbloudů a poklad odvezl do pouště, nákladní vozy nechali v oáze. Po dvou dnech se vrátili do oázy, přestoupili do aut a odjeli, ale padli do pasti Angličanů a nikdo nepřežil.

Příběh č. 2 – Extrakt z Grobického „Poklady na dně moří“

Na začátku příběhu se konstatuje, že příběh znaly policie a tajné služby několika států podle dokumentů nalezených v La Spezii.

Začalo to 16. září 1943 v Castellamare di Stabia, italské námořní základně v Neapolském zálivu.

Posádku 35 metrového torpédového kutru nepřekvapilo, když na molo vjela kolona tří nákladních a jednoho osobního auta. Z aut vystoupili 4 důstojníci wehrmachtu, jeden gestapák a jeden důstojník kriegsmarine. Důstojníci byli z divisionschutzkommanda (DSK) Afrika korps podplukovník Ludwig Dahl, kapitáni Oskar Pleist a Helmuth Rossmeier a poručík Otto Arnvogel. Na nákladních autech přivezli šest okovaných beden vážících 10 342 kg.“

Kutru v tomto okamžiku velel bocman Peter Flegl (Zřejmě se jedná o špatný přepis jména Peter Fleig) a měl s sebou 3 námořníky, protože regulérní velitel a zbytek posádky byl na pevnině. Důstojník Kriegsmarine jim určil jako velitele podplukovníka Dahla a vydal rozkaz plout i v této slabé sestavě do Bastie na Korsice, tam se připojit ke konvoji do Janova. S velkým úsilím přenesli 6 beden z náklaďáků na kutr a pak proběhla neobvyklá formalita. Cituji z knihy:

Gestapák podal plukovníkovi (v knize se Dahl někdy oslovuje jako plukovník a někdy jako podplukovník) list papíru: „Podepište převzetí“

„Samozřejmě“, přikývl Dahl. Nejdřív však otevřete bedny.“

„Otevřít bedny? Mám přece rozkaz, aby …“ zaprotestoval gestapák.

„Přesto o to žádám! V divisionschutzkommandu nepodepisujeme nic naslepo. Vím, co ty bedny musí obsahovat, po jejich převezení z Afriky do Itálie byly v péči gestapa. Za těchto okolností. …

… „Bedna se zlatými mincemi a uměleckými předměty. Váha 1324 kg. Další… Briliantů asi 8000 karátů, rubínů 2000, smaragdů 950 ….

Aby se vyhnul bombardování vyplul Flegl 16.9. večer a ráno 17.9.1943 byli na dohled od Bastie. Bastie byla právě bombardována spojeneckými letadly. Přestože nálet skončil, Dahl nařídil najít místo s hloubkou 60 metrů a skalnatým dnem, kde svrhnul bedny s bójemi na lanech dlouhých 30 metrů, tedy bóje by byly 30 m pod hladinou. Z místa svržení udělali náměry na charakteristické body na pobřeží a ty si zapsal do notesu. Flegl si náměry zapamatoval a kutr odplul do přístavu Spezia.

Do dvou hodin byli zatčeni a předvedeni k výslechu na gestapo s obviněním krádeže majetku Říše. Důstojníci byli ráno v kamenolomu u města Massa zastřeleni, Flegl a námořníci byli osvobozeni, protože konali dle rozkazu, ale převeleni z kriegsmarine jako pěšáci na východní frontu, což bylo v podstatě považováno za rozsudek smrti.

Flegl přežil, vrátil se a v roce 1948 požádal o soukromou cestu na Korsiku. Podrobněji bylo vše popsáno v knize Serse.

Z pokračování příběhu v této knize zde chci zmínit jenom dvě informace, cituji: (Flegl) si stěžoval na bolest zubů. Převezli ho do Nice v doprovodu dvou agentů, kteří jej zavedli k dentistovi a pak si zašli do hospůdky na víno. Po návratu Flegla nezastihli. Zmizel jako pára.“

Ještě bych rád zmínil jednu citaci z této knihy, která komentuje situaci po potopení pokladu: „Jestliže snad (Dahl a 3 důstojníci) při mučení prozradili místo, kde byly bedny potopeny, příliš to Němcům nemohlo pomoci, protože bombardování Bastie v noci ze 16 na 17 září bylo signálem ke všeobecnému povstání na Korsice. Tamní příslušníci hnutí odporu vyšli z horských úkrytů a za dva dny byl už celý ostrov ve francouzských rukou. Gestapo tedy nemohlo proniknout k Rommelovu pokladu, i kdyby vědělo přesně, kde leží.“ (komentář a svědectví níže v části nazvané „Fakta svědčící proti vyzvednutí“)

Dále se v knize Grobického popisují velmi stručně věci, které jsou podrobně popsány v knize  Jean-François Sers „Rommelův poklad“.

Příběh č. 3 – Peter Fleig 1948

Dne 3.června 1948 přišel do kanceláře v Trevíru muž a žádal o turistické vízum na Korziku. Na příslušného úředníka zanechal následující dojem: „…dotyčný je vysoký, štíhlý, má na sobě bundu, protáhlý obličej – Typický esesácký ksicht“ Později je jako charakteristický znak popisována jizva po výbuchu granátu na levém spánku. Dotyčný předložil doklady na jméno Peter Fleig, Československý občan ze Sudet, ale mluvil švábským dialektem. Při prohlídce se zjistilo, že má tetování SS. Vypověděl, že pracoval mnoho let jako potápěč po celém světě. Po odvedení do německé armády v roce 1942 do roku 1943 byl v přístavu La Spezia jako potápěč. Jednoho dne jej odtud odvezl hauptsturmführer Dahl se 3 dalšími důstojníky, převezli jej do kláštera svatého Antonína v Bastii, kde převzali a převezli cennosti do Arsenalu v Bastii. Tam přeložili cennosti do 6 velkých železných beden. Zlato, stříbro, biskupské kříže, nezarámované obrazy, celkem odhadem 4 tuny. Vyjeli na moře, on se jako potápěč ve skafandru spustil na dno v hloubce 50 metrů (odhad), kde uložil bedny s pokladem a instaloval tyče s bójemi na krátkém laně, aby pluli pod hladinou. Pak návrat do Bastie a motorovým člunem do La Spezie. Obepluli celou Korsiku. Po 8 dnech je všechny zatkli. 18.9.1943 proběhl válečný soud pod vedením důstojníka SS Ceslera. Čtyři důstojníci wehrmachtu byli odsouzeni k smrti, Fleig byl odeslán na Východní frontu.

Fleig slibuje, že pokud bude najat jako potápěč, během týdne až dvou poklad nalezne.

Francie následně prověřila některá Fleigova tvrzení. Bylo potvrzeno, že po válce absolvoval kurz potápění v Hamburku a že byl za války v Bastii, nicméně jsou pochybnosti o jeho kvalifikaci, protože dle jeho vyprávění začal s potápěním ve věku 15ti let a pak jezdil jako profesionál po celém světě. Fleig požadoval podíl 50% z pokladu. Ministr financí Francie se rozhodl pro podvod, nařídil ústně podíl slíbit ale bez jakéhokoli psaného závazku a potom mu vyplatit jenom běžný plat potápěče.

Po příjezdu do Bastie se Fleig dozvěděl, že nedostane polovinu pokladu, ale mzdu potápěče a náklady ubytování v hotelu včetně jídla. V Bastii se rovněž setkal s profesionálním potápěčem, který ihned odhalil, že Fleig ví o potápění velice málo, tak na úrovni absolventa začátečnického kurzu. Také Fleigovy údaje neodpovídají konfiguraci pobřeží, nicméně z rozhovoru s ním je jasné, že na Korsice už před tím minimálně několik dnů pobýval a některé reálie zná.

Několik týdnů se potápí se u ústí řeky Golo, kde jsou písčité náplavy a malá hloubka. V jeho hotelu se objeví mladá krásná dívka jménem Luisetta a ta se rychle stala Fleigovou milenkou. Patrně se jedná o profesionálku, kterou na něj nasadila Korsická mafie.

Fleig se svěřuje Luisette „Proti ústí řeky Golo není nic zajímavého, potřeboval bych se potápět víc na sever… Neměl by se o tom nikdo dozvědět“. Luisetta mu představí přítele, který vlastní starý ale funkční skafandr s ruční vzduchovou pumpou a v sobotu 9.10.1948 (volný den, kdy se nepotápí pro Francouzský stát) jedou autem na průzkum pobřeží najít orientační body. Dle knihy v noci studuje malý kousek mapy údajně od Dahla, který tajně přinesl, aby se „zorientoval“. (Toto je patrně Sersova básnická licence – co dělal Fleig v noci sám ve svém pokoji nemohl nikdo vědět, Sers si to vymyslel na základě pozdějších Fleigových výpovědí, že vlastnil mapu s náměry udělanou Dahlem).

V sobotu 16.10.1948 Fleig vyplouvá na soukromém člunu. Osádku člunu tvoří Fleig, přítel Lisetty a dva němečtí váleční zajatci, kteří obsluhovali ruční kompresor pro dodávku vzduchu do skafandru. Fleig identifikuje předmětný úsek pobřeží a potápí se. Skafandr umožňuje ponor maximálně do hloubky 40 metrů – tak je dlouhá vzduchová hadice. Následující den tedy v neděli 17. října našel na dně letadlo, od něj kráčel neznámým směrem po dně, narazil na skupinku skal, kde byla studená a vrstevnatá voda (podmořský pramen) a pak zahlédl hromady muničních beden s pokladem. Pochopil, že je v rukou mafie a že pokud oznámí nález tak jej zabijí – rozhodně se s ním nebudou dělit o poklad. Proto nic neřekl a na palubě člunu se zeptal na jméno vesnice vpravo na pobřeží. Po určitém váhání mu přítel Luisetty, (který byl z jiné části Korsiky) řekl, že se jedná o vesnici Tomino. Je zde možnost, že jako neznalý místních poměrů se zmýlil. Komunikace mezi Fleigem (který uměl jenom německy) a „přítelem Luisetty“ (který uměl jenom francouzsky), probíhala prostřednictvím jednoho z válečných zajatců, který uměl trochu francouzsky a který je zřejmě zdrojem těchto informací. Tato scéna je důležitá, proto ji přepíši z knihy doslova:

Hodně vysoko po pravé straně bylo vidět skupinu domků.

„Jak se jmenuje tahle vesnice?“

Louisettin přítel se rozhlédl a po kratičcé pauze odpověděl:

„Tomino.“

Nebyl si příliš jistý, protože pocházel z Ajaccia a mys Corse znal jen málo. To však Fleig nevěděl.

Při milování 18.10. 1948 večer Fleig prozradil Louisette, že viděl poklad a nikomu to neřekl. Ráno byla Luisetta pryč (už ji nikdy nikdo neviděl) a v 07:00 ho místní policie zadržela s obviněním z krádeže fotoaparátu a dalekohledu (přestože majitel vybavení si nestěžoval a Fleig ho nosil domů běžně). Soudce nechal Fleiga uvěznit na 2 měsíce. Fleiga propustili 20.12.1948 ráno ještě před dobou, kdy se normálně propouští, vyzvedl jej údajný policejní důstojník, načež byl unesen a zmizel. Luisettu a jejího „přítele“ od oné noci ze 17. na 18. října rovněž nikdo neviděl. Zmizeli.

Příběh č. 4 – Peter Fleig/Walter Kirner 1961

John Godley, pozdější lord Kilbraken napsal článek o Rommelově pokladu do časopisu American Weekly. Článek vyšel v překladu v německém časopise a následně Johna Godleye kontaktuje advokátní kancelář Fäller und Abraham z Freiburgu in Breisgau jménem klienta Petra Fleiga. Informuje jej, že Peter Fleig se ve skutečnosti jmenuje Walter K. (V Sersovi se zásadně píše anonymní Walter K. v pozdějších zdrojích Walter Kirner)

Popis osoby: Walter K byl přes 180 cm vysoký hubený lehce sehnutý muž s velmi dlouhou jizvou sahající od levé strany čela až k temenu hlavy. Uhýbal očima, nikdy se nedal přimět k tomu, aby řekl, co se mu dělo po únosu v prosinci 1948. Podle této nové verze nebyl potápěčem, ale poddůstojníkem SS a účastnil se potopení pokladu u ústí řeky Golo, ale jinde, než hledal s Francouzi. Zapsal se do potápěčského kursu v Hamburku a po absolvování zažádal o vízum na Korsiku. Walter K odmítá jet na Korsiku, chce podepsanou smlouvu a pošle tam svého zástupce (Fällera) s instrukcemi.

V letech 1961-1963 - Edwin Link na základě těchto údajů připravuje a organizuje výpravu s použitím prototypu nejcitlivějšího tehdejšího magnetometru vyvinutého Dr. Grayem z Edinburské univerzity a s pomocí profesionálního hledače pokladů Roberta Stenuita. Ten kriticky zhodnotil poslední verzi příběhu a nalezl nesrovnalosti. Když konfrontoval Fleiga/Kirnera ten přišel s novou verzí příběhu.

Příběh č. 5 – Peter Fleig/Walter Kirner 1963

Walter K předkládá mapku se záměry na pobřeží a tvrdí, že informace a mapku dostal od SS obersturbanführera Schmidta v zajateckém táboře v Dachau a on osobně nikdy na Korsice nebyl. Schmidt měl obavu ze zatčení a uvěznění a potřeboval pomoc a doklady k útěku od fyzicky podobného Waltera K. Jako odměnu mu předal informace a mapku, ale byl zatčen dříve, než stačil uprchnout.

Další doklady pro hledání pokladu (kromě mapky) slíbil dodat Fäller před vyplutím výpravy na Korsice.

17.4.1963 Gert Fäller vstupuje u Korsiky na jachtu Sea Diver s dokumenty od Waltera K. Po prostudování podkladů Edwin Link dává zelenou zahájení pátrání. Pátrali 15 dnů, objevili na dně něco kovového, co neidentifikovali a ukončili pátrání.

Příběh č. 6 – Peter Fleig/Walter Kirner 1979

Tento příběh dostal Daniel Quidor po částech z Fleiga po 4 letech výslechů, opíjení v barech a společných návštěv šantánů. Je to příběh, který se dnes obecně považuje za pravdivý (mám jiný názor, vysvětlím níže).

Walter Kirner byl jako poddůstojník SS po zranění z východní fronty přidělen k polnímu četnictvu v La Spezii, kde dle rozkazu zatkl 3 muže po vystoupení z lodi plující z Bastie – plukovníka Dahla, majora Schmidta a kapitána Fleiga. Ti na rozkaz Himmlera vyzvedli v Bastii bedny s pokladem a naložili na rekvírovaní Italská nákladní auta. Auta i s pokladem naložili na člun a pluli nejdříve na sever a potom na jih kolem Bastie k ústí řeky Golo. Tam shodili do vody nákladní auto s méně cenným nákladem, protože byli přetíženi. Poté pluli opět na sever, minuli Bastii. Zaútočila na ně letadla a druhé auto s pokladem spadlo do moře. Pak bylo útočící letadlo sestřeleno pobřežní baterií. Zatčeni Dahl, Schmidt a Fleig byli následně popraveni. Walther K ukradl ze spisů mapku a zaměření potopených aut a také osobní doklady Fleiga. Po skončení války v roce 1948 sestoupil na dno do hloubky 35 metrů a viděl tam převrácený náklaďák, bedny s pokladem a přitom cítil, že voda byla studená a vrstevnatá – podmořský pramen. Stalo se to mezi mysem Sagro a Macinaggiem, záměry v mapce od Dahla jsou na Macionaggio, Tomino, Merii a Porticciolo.

Podle těchto údajů podnikl Daniel Quidor výpravy v letech 1979, 1980 a 1981. V roce 1980 se zúčastnil i Walter K, ale po shlédnutí nějaké osoby v kavárně se zavřel na lodi a už nevycházel. Když se jej ptali na důvod řekl, že zahlédl pana Klause K (podnikatele a potápěče), se kterým v roce 1965 podnikl hledání u ústí řeky Golo. Nalezli zde nákladní auto s pokladem, ale ten byl bezcenný. Neplatné bankovky a obrazy zcela zničené mořskou vodou. Vztah Klause K a Fleiga se dramaticky zhoršil, Fleig byl šokován přítomností Klause K, zavřel se na lodi a už nevycházel na břeh.

Při dalším pátrání v letech 1980 a 1981 Quidor a jeho společníci nalezli v hloubce 76 metrů převrácené a potopené nákladní auto – ale v příliš velké hloubce neodpovídající popisům a možnostem potápění na vzduch, bez beden, nákladem byly pouze láhve s kečupem. Dále v hloubce 27 metrů nalezli letadlo, které dokonale a do podrobností odpovídalo popisu Fleiga, které údajně viděl při ponoru 18.10. 1948. Nález letadla je důležitý, protože dle Fleiga nalezl toto letadlo v roce 1948 při stejném ponoru, jako bedny s pokladem, poklad tedy musel být blízko. Lokalizace letadla dle Serse:

„Pilot byl zachráněn Miomským rybářem, který byl té chvíli nablízku. Byl to americký podplukovník jménem Anderson či nějak podobně. Rybář ho vytáhl z vody, dovezl na pevninu a ukrýval ho až do osvobození této oblasti.“ … „Září 1986 – našel jsem tvé letadlo. Je v hloubce 27 metrů, azimut 286 k hřbitovu v Miomu.“

Sersova kniha končí rozhovorem s Walterem K v roce 1990.

Poslední pátrání.

V pozůstalosti po Walteru Kirnerovi byla nalezena fotografie, kde na zadní straně byly náměry na pobřeží jiné než ty, které předal Quidorovi v roce 1979. Na základě těchto náměrů byla podniknuta v roce 2007 Klausem Kepplerem výprava, o které byl natočen pořad televizí ZDF. Britský novinář Peter Haining se ve své knize z roku 2007 zmínil o dokumentu, který se dostal do rukou britských vojáků na Korsice. Obsahovala šest kovových truhel plných zlata a stříbra, které údajně ležely u korsického pobřeží a které měly být uvedeny do souladu s Kirnerovou mapou.

Erwin Rommel: Na lovu pokladu "Pouštní lišky" - DER SPIEGEL

Možná je potřeba ještě dodatečně zmínit, že v roce 1952 se na scéně znovu (poprvé od roku 1948) objevuje Peter Fleig. V tom roce navštěvuje manželku pašeráka Henriho Hellera patrně přes advokáta Cancellieriho (Dle Serse advokát z Nizzi, dle Grobického advokát z Marseille) a domlouvají se na hledání pokladu. Marseillskému advokátu Cancellierimu Fleig slibuje 15 % nálezného, když zorganizuje ilegální výpravu na Korsiku. Oba muži mezi sebou udržují sporadický kontakt do roku 1957, kdy advokát za poněkud záhadných okolností umírá. Žádný příběh nebo bližší informace o umístění pokladu nejsou, ale je to indikace, že Fleig byl ještě v roce 1952 naživu. Nikoli nutně, protože to klidně mohl být podvodník, který se za Fleiga pouze vydával.

Kritické zhodnocení jednotlivých příběhů.

Příběh č. 1 – Afrika.

Na první pohled se jedná o nesmysl.

Rommel odlétá z Tunisu 9 března. Bylo by divné, aby bylo jednání o takovémto problému v noci před jeho odletem a že by Rommel nechtěl mít pod kontrolou uložení pokladu, který by dělal jeho oblíbený plukovník v době, kdy byl Rommel ve vzduchu při letu do Německa.

Pokud chcete ukrýt poklad, tak se snažíte, aby byl ukryt na místě, kde o něm, pokud možno, nebude vědět nikdo jiný, než vy a také na místě, kde si jej budete mít možnost v budoucnu vyzvednout. Nepošlete rotu vojáků, ze kterých by každý znal přesné umístění (kdyby je náhodou nepobila anglická hlídka) a to ještě na koupených arabských velbloudech, kterých stopy by v poušti našlo i arabské dítě. Navíc na místě, kde by si jej po válce fakt nemohl vyzvednout – v poušti kam se nedá zajet autem. A že by na 90 beden potřeboval doopravdy 15 – 20 nákladních aut? Jo, 50 velbloudů 2 bedny na velblouda by odpovídalo – vojáci šli pěšky?

Proč jsem tento zjevně nesmyslný příběh zde uvedl. Je tady zajímavá informace o 90ti bednách. Pokud bereme v potaz informace z příběhu č. 2 tedy hmotnost pokladu přes 10 tun, tak by na jednu bednu bylo něco málo přes 100 kg. To vypadá rozumně, takovouto bednu mohou dva vojáci popadnout, jít s ní pár desítek metrů a naložit na korbu náklaďáku nebo na loď.

Tento příběh bych vzal jako možné potvrzení existence pokladu odpovídajícího příběhu č. 2, který byl logicky dočasně umístěn v blízkosti Rommelova sídla v Africe, a ne někde ve skladu v poušti. Toto smysl dává. Vůbec nemusí být spojen s pozdější výpravou do oázy Douz, která je nakonec dost daleko. To spíše vypadá na nějakou německou trestní výpravu proti arabským povstalcům, kteří se ukrývali v poušti kam za nimi Němci nemohli na nákladních vozech, a proto si pořídili velbloudy.

Poklad se logicky musel přesunout do Evropy. S tím byl ovšem problém. Ponorka nebyla vhodná, to jsme psali výše. Letecky? Jedna věc byla doprava generála rychlým letadlem (Například Junkers 88), který byl schopen uletět stíhačům. Němci sice měli velká letadla schopna uvézt i těžší náklady (Letka GEHEIMGESCHWADER KG 200), která operovala i nad Afrikou (Do češtiny byla přeložena kniha jednoho z těchto pilotů „P. W. Stahl Nad ledem a Saharou), ale pomalé bombardovací letouny by byly snadnou kořistí Britských a Amerických stíhačů. Běžné velké nákladní lodi byli spojeneckými letadly doslova loveny, aby nemohly Rommela zásobovat nebo evakuovat obklíčené jednotky. Přesto byl jeden relativně bezpečný způsob. Rychlý člun nebo motorový kutr dokázal naložit těch 10 tun a několik mužů a za bezměsíční noci a klidného moře stihnout přeplout z Tunisu do Itálie – nejspíše do oblasti Neapole. Když to dnes zvládají nafukovací čluny s migranty … Takový člun byl pro spojenecké letce prakticky neviditelný, protože tehdejší radary v letadlech byly dost primitivní a identifikovaly tak tak velkou nákladní nebo vojenskou loď. Takže v noci byl malý kutr relativně bezpečný.

Mapka cesty z Hammaetu do Douz (pěkná dálka, téměř 500 kilometrů) a moře mezi Tunisem a Neapolí je níže. Rychlý člun dělá přes 20 uzlů a za noc to klidně může stihnout, pokud nestihne, tak přes den může zůstat v Palermu a za další noc je už bezpečně v Neapoli.

Vzájemná pozice Hammametu, osady Douz a Neapole.

Rozbor příběhu č. 2 si necháme nakonec.

Příběhy č. 3 - 6 – Peter Fleig/Walter K

Na těchto příbězích je zvláštní, že jsou zcela odlišné od příběhu č. 2. Je v nich několik míst, které je silně znevěrohodňují.

Proč a jak se poklad octnul v klášteře svatého Antonína v Bastii? Klášter existuje, není vymyšlen (Seznam klášterů na Korsice - frwiki.wiki)

Podle Fleiga nakládali poklad v arzenálu, ale takovou budovu dle Serse místní v Bastii neznají. Zná ji ovšem náš dnešní Google L’ Arsenale - Office de Tourisme de Bastia (bastia-tourisme.com) ale to trochu znevěrohodňuje Serse. Každopádně Fleig Bastii znal, když umí takové detaily. Z toho také vyplývá, že příběh č. 5 je úplně nebo zčásti vylhaný, když tvrdí, že nikdy na Korsice sám fyzicky nebyl.

Nicméně to nevysvětluje, proč měl být poklad uložen v Bastii. Logické by bylo převézt jej nákladními auty Itálií z Neapole na sever, dále přes Brennerský průsmyk, Innsbruck a Mnichov do Berlína a tam jej uložit ve sklepeních říšské banky. Tak co dělal uložený u svatého Antonína na Korzice? Že by po uložení pokladu na dno moře přejeli z Bastie do La Spezie a tam 8 dnů čekali, až je gestapo sebere? To by zcela určitě z La Spezie utíkali nejrychleji jak mohli k Rommelovi. A proč by obeplouvali celou Korsiku a riskovali tak střet s americkými letadly nebo loděmi? Co by tím získali? Fleig lhal! Proč?

Logické bylo, že začal lhát poté, co zjistil, že se jej Francouzi snaží podvést o podíl na pokladu. Výpověď (příběh č. 3) ale učinil ještě v Trevíru předtím, než se o podvodu na něm dozvěděl.

Myslím, že vysvětlení je v jeho snaze dostat podíl z pokladu od Francouzské vlády. Kdyby řekl příběh odpovídající příběhu č. 2, tedy že byl na logické cestě z Neapole do Janova jako námořník, tak jeho jediný přínos k nalezení pokladu by byl, že by na výpravě za pokladem mohl na palubě prohlásit něco ve smyslu – „Tady někde to bylo, co jsme hodili ty bedny do moře“. Zbytek by byl na potápěčích Francouzského námořnictva a za to by jistě žádný podíl nedostal. Snažil se zoufale vymyslet příběh dle kterého by byl nepostradatelný a doufal, že dostane mnoho milionů. Stát se ovšem zásadně s nikým nedělí, chce všechno – ale to v době, kdy diktoval v Trevíru výpověď Fleig netušil. Když to hned po příjezdu na Korsiku zjistil, (místní o falešných slibech francouzského ministra nic nevěděli) zavedl je k řece Golo, kde nikdy nic nebylo.

Pořád doufal v nějaký podíl na pokladu, proto se spojil přes Lisettu se soukromníkem, aniž tušil, že to je Korsická mafie. S jejich pomocí provedl prohlídku pobřeží jednak ze strany země a jednak člunem z moře. Popis v knize, že v noci studoval mapku od Dahla (ať už získanou od Schmidta (příběh 5) anebo ukradenou ze spisu v La Spezii (příběh 6) považuji za nesmysl a později předvedené mapky se zaměřeními za jasný podvrh. Pokud by u potopení pokladu fyzicky nebyl a měl jenom mapku, tak by se ji snažil ztotožnit s konkrétním místem na pobřeží s pomocí jiných map. Podrobnou mapu Korsiky a poloostrova Corse by asi sehnal i v Německu a pak by šel najisto. Tyto dvě cesty podél pobřeží svědčí o tom, že v roce 1948 se snažil vybavit si pobřeží a scénu, kterou fyzicky viděl v roce 1943. A také to svědčí o tom, že se 17 a 18 října 1948 potápěl na místě, o kterém si doopravdy myslel, že tam ty bedny s pokladem jsou. Jinak by to celé nedávalo žádný smysl.

Při posledním ponoru zcela určitě našel letadlo – to bylo později znovu objeveno. Možná našel i pramen. Ale opravdu viděl bedny s pokladem? Večer přišel za milenkou a skončili v posteli. Zcela pochopitelně se na ni snažil udělat dojem. Zpráva o potopeném letadle ani o zvláštní studené a vrstevnaté vodě na ni zjevně dojem neudělali, takže si patrně vymyslel, že viděl poklad. K jeho smůle mu uvěřila jak ona, tak i mafie a ta spustila dlouho připravený plán jeho únosu. Dokázal je přesvědčit, že si vymýšlel? I kdyby ano, pustila by jej mafie, aby mohl proti ní případně svědčit? Logické by bylo, kdyby skončil někde v mělkém hrobě. Jenomže celý tento příběh je na vodě. Jak můžeme vědět, co proběhlo v noci z 18 na 19 října mezi Fleigem a jeho milenkou a mezi Lisettou a jejím přítelem z Ajaccia? Lisetta, přítel i Fleig zmizeli. Kromě toho, mohl mít nějaký drobný mafián z Ajaccia pod kontrolou soudce a policii v Bastii, tedy na úplně opačném konci Korsiky? On ten Lisettin bezejmenný přítel, který měl k dispozici jednu pěknou profesionálku, stařičké auto a starý zalátaný skafandr zjevně nebyl žádný el capo di tutti capi, ale zřejmě hlava nějaké drobné rodiny vlastnící veřejný dům na jihu Korsiky. Teorie o tom, že se Fleig svěřil Lisettě a pak jej unesli, aby z něj vymlátili místo uložení pokladu zřejmě vznikla ve fantazii lidových vypravěčů někde v místní hospodě. Zkusíme nějakou pravděpodobnější hypotézu.

Podplukovník Dahl nebyl žádný génius. Aby se daly bedny s pokladem snadněji vylovit, nechal k nim připevnit krátké provazy s bójemi (jak v příběhu č. 2, tak v příběhu č. 3). Jako suchozemec si neuvědomil, že v moři loví rybáři sítěmi a bóje by se do nich zcela určitě dříve nebo později zamotaly. Druhá věc, kterou si neuvědomil byla, že ta vesnice na pobřeží je plná lidí, kteří sledují německý kutr, co to provádí na moři, a tedy je tam spousta svědků. Ti dali echo místní Bastijské mafii. Co bylo v bednách, které byly potopeny z kutru v roce 1943, to se mafie dozvěděla v roce 1948. Francouzské pátrání je nijak nevzrušovalo, protože ústí řeky Golo, kde se Fleig v dresu Francouzské vlády potápěl, bylo zcela jinde. Zřejmě jim neuniklo ani to, že se v jejich revíru pokouší pytlačit Lisetta s přítelem. Situace se ovšem zásadně změnila poté, co vesničané nahlásili, že se o weekendu potápí na správném místě, kde opravdu bedny byly potopeny. V tom okamžiku nějací vyšší kmotři Bastijské mafie navštívili Lisettu s přítelem a řekli jim něco, po čem ti dva s hrůzou prchnuli domů do Ajaccia. Soudce a šéf policie byli pod kontrolou místní mafie, pokud ne přímo jejími členy. Sebrali Fleiga a během dvou měsíců vězení mu zřejmě zřetelně vysvětlili, co se mu stane, pokud bude pokračovat v hledání. Pak mu pomohli vyhnout se Francouzům a umožnili mu prchnout zpět do Německa. Fleig se sice až do roku 1980 neodvážil k návratu na Korsiku, ale pokoušel se přes prostředníky Cancellieriho a po jeho smrti Fällera organizovat výpravy. Protože musel zdůvodnit, proč se těchto výprav osobně nezúčastní, vymlouval se na obavy z bývalých nacistů. Nevysvětlil ovšem, proč by se jich měl obávat více na Korsice obklopený partou hledačů pokladů než osamělý v Německu, kde byl mnohem snadnějším cílem, (pokud by je tedy doopravdy ohrožoval). To mnohem spíše odpovídá tomu, že měl obavy z Korsické mafie. Proto také později říkal vylhané historky o tom, že na Korsice on sám nebyl a že mapku se záměry získal buď od esesáka Schmidta v Dachau, nebo že ji ukradl v La Spezii. Pokud nebyl osobně u svržení beden do moře, tak nemělo smysl po něm chtít, aby identifikoval pobřeží. Podvrženou mapku dodal. Problém té mapky je ovšem v tom, že Fleig, když jí vyráběl, vycházel z mylné informace, že vesnice, kterou viděl u pobřeží, bylo Tomino. Proto si vzal mapu Korsiky a u Tomina udělal nějaké „náměry“ a doufal, že díky kvalitní technické výbavě bude poklad nalezen a on dostane svůj podíl. To, co nevěděl bylo, že informace o vesnici od Lisettina přítele byla chybná a ve skutečnosti se potápěl u vesnice Miomo 15 mil na jih od Tomina. Proto žádná z výprav nic nenalezla. V roce 1980 zoufalý Fleig usoudil, že po 32 letech už mu na Korsice nic nehrozí a sám se zúčastnil výpravy. Jenomže na ulici zahlédl někoho z roku 1948 a prchnul na loď, ze které se už nikdy nevzdálil. Toto své chování vysvětlil zcela nesmyslnou historkou o Klausi K. Proč nesmyslnou? Bastie od roku 1948 žila Rommelovým pokladem. Kdyby doopravdy v roce 1965 nějaký Klaus K vedl výpravu a potápěli se u ústí řeky Golo a dokonce nalezli potopený náklaďák a tahali z něj nějaké bedny, věděla by o tom celá Korsika. To by zcela jistě neuniklo všeobecné pozornosti.

Pátrání po potopených náklaďácích a bednách se nakonec soustředilo na celý východní břeh poloostrova Corso až bylo u vesnice Miomo (15 mil jižněji od původního hledání u Tomina) nalezeno letadlo. Hledaný náklaďák a bedny s pokladem měly být velmi blízko, ale stejně nebyly nalezeny.

Jak je to tedy s poslední „pravdivou“ verzí Fleiga?

Především je divné ono nalodění dvou nákladních vozů Lancia Ro na motorový kutr. Motorový kutr není trajekt, nemá rampu pro nájezd vozidel. Je to malá válečná loď, kde jsou na palubě namontované protiletadlové kulomety a kanóny a je tam spousta výstroje nutné pro plavbu. Jak by tam ty nákladní vozy dostaly a jak by se tam vůbec vešly? Stačilo několik minut na internetu, abych získal několik obrázků, jak vypadal německý válečný kutr (Kriegsfischkutter) a jak vypadla nákladní Lancia Ro.

Nejdříve obrázky kutrů:

KFK2 ASW boats (1942 - 1945) (navypedia.org)

A takto vypadala Lancia Ro, na které byly údajně naloženy bedny s pokladem na palubě kutru.

Umí si někdo představit dvě taková auta na palubě některého z kutrů? Ostatně, seznam všech německých kutrů je zde: Seznam warcraftů - Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org)

Omyl, že by to nebyl kutr ale větší loď (třeba torpédoborec) je také nereálný, ten by určitě nemohl řídit poddůstojník Fleig a tři námořníci. To byla minimalistická posádka i pro ten kutr.

Dalším nesmyslem je to hození nákladního auta přes palubu i s méně cenným nákladem. Kutr i s oběma nákladními auty na palubě údajně plul z Bastie na sever, potom kolem Bastie na jih k ústí řeky Golo, teprve tam zjistili, že jsou přetíženi a svrhli auto i s částí pokladu do moře? Nesmysl! Pokud by se skutečně třeba zvedly vlny, nebo se rozhodli plout přes moře, tak by nejdříve vyložili bedny s pokladem a pak teprve hodili náklaďák přes palubu. Ten příběh je až natolik nesmyslný, že je s podivem, že si ho mohl vymyslet někdo, kdo se doopravdy na takovém kutru plavil. Dokonce to indikuje možnost, že Walter K vůbec nebyl totožný s Petrem Fleigem z let 1943 a 1948. Popíšu níže jako variantu. Jak mohli této historce uvěřit profesionální hledači pokladů, dokonce údajně se zkušenostmi z tajných služeb, je mi záhadou.

Rozbor příběhu č. 2.

Na začátku příběhu se konstatuje, že příběh znaly tajné služby několika států podle dokumentů nalezených v La Spezii.

Toto potvrzuje jeden z článků na internetu (zmíněn výše v textu), kde se konstatuje, že: „Začátkem září 1943 spojenci zintenzivnili nálety na ostrov a 20. dne měsíce zahájili evakuaci německých jednotek. V přístavním městě La Spezia, které leží naproti Korsice na italské pevnině, zaútočilo britské sonderkommando na německý velitelství a narazilo na dokument, jehož význam rozpoznal pouze Peter Haining: píše se v něm o šesti kovových truhlách plných zlata a stříbra, které se ztratily a nyní leží u korsického pobřeží.

Erwin Rommel: Na lovu pokladu "Pouštní lišky" - DER SPIEGEL

https://www.spiegel.de/wissenschaft/mensch/erwin-rommel-auf-der-jagd-nach-dem-schatz-des-wuestenfuchses-a-522484.html

O tomto dokumentu zjevně nevěděli Francouzi, protože příběh č. 2 níže popsaný je zcela odlišný od výpovědí Petra Fleiga, které jsou v knize Serse a mají zdroj v Paříži. Protože neexistují jiné zdroje než výpovědi na Gestapu v La Spezii a poválečné výpovědi Fleiga je zjevné, že Grobicki se dostal k dokumentům ukořistěným Brity. Britové a Francouzi se historicky nemají rádi, takže je zcela uvěřitelné, že informaci o velkém pokladu u břehů Francouzské Korsiky Angličané Francouzům prostě nepředali, a tudíž se to do souhrnu Serse nedostalo.

Logicky se vnucuje otázka, že, když byly VŠECHNY příběhy od Fleiga/Waltra K vyfabulovány, proč by nemohl být vymyšlen i tento příběh? No, ono je jedna věc lhát francouzskému úředníkovi nebo hledači pokladů, když jste přesvědčeni, jak jste strašně chytří, a něco zcela jiného je lhát vyšetřovateli gestapa, když víte, že ve vedlejších vyšetřovnách jsou tytéž otázky pokládány dalším třem námořníkům a čtyřem důstojníkům wehrmachtu a venku stojí popravčí četa s nabitými puškami. Já bych docela věřil, že gestapo z nich dostalo pravdu.

Start v Castellamare di Stabia je logický, je to válečný přístav hned vedle Neapole a logický cíl plavby z Tunisu. Odplutí 16.září 1943 jako poslední možný okamžik rovněž dává smysl, několik kilometrů odtud v Salernu probíhalo od 9. září 1943 vylodění Spojenců a Neapol mohla padnout každou chvíli.

Spojenecká invaze do Itálie – Wikipedie (wikipedia.org)

Pozemní cesta Itálií na Sever byla v tu chvíli rovněž zablokovaná, protože velká fašistická rada Itálie odvolala 24. července Mussoliniho, uvěznila ho a vyjednávala se spojenci o kapitulaci.

Benito Mussolini – Wikipedie (wikipedia.org).

Navíc Itálie už uzavřela se Spojenci příměří z Cassibile. Příměří bylo podepsáno 3. září 1943 mezi Itálií a USA a Velkou Británií. Zveřejněno bylo o pět dní později. https://en.wikipedia.org/wiki/Armistice_of_Cassibile

Mussolini byl sice dne 12. září 1943 osvobozen německým komandem pod vedením Skorzenyho, ale centrální Itálie stejně byla pro německé jednotky (navíc s cenným nákladem) neprůjezdná.

Volba rychlého kutru a noční přesun od Neapole na Sever Itálie, který byl pevně v rukou Německé armády, a navíc vrchním velitelem byl Erwin Rommel s hlavním stanem u jezera Garda, dávala velmi dobrý smysl. Kolem jezera Garda vede přímá cesta ze Severní Itálie (jak z Janova, tak lépe z La Spezie) do Innsbrucku a pak dále přes Mnichov do Berlína. U jezera Garda by se Rommel se svým pokladem opět setkal. Otázkou je, zda by jej chtěl poslat dále do Berlína. Jeho vztahy s Hilterem byly velmi špatné, už v Africe mu Hitler zasahoval do velení a ke konci Rommel Hitlerovi rozkazy již zcela ignoroval. Rommelovi také muselo být jasné, že po porážce u Stalingradu (v zimě 1942/1943, Paulusova armáda se vzdala 31.1.1943) je porážka Německa jenom otázkou času a snaha odložit si pro sebe a pár věrných něco majetku do života po válce by byla jenom logická.

To, že tento příběh není zjevná pitomost (jako příběhy fabulované Fleigem) ještě neznamená, že nemá slabá místa a nejasnosti. Proberme si je.

  1. Rommel naposledy odletěl z Afriky dne 9.3.1943, velení po něm převzal generál Hans-Jürgen von Arnim, který se vzdal Spojencům 12. května 1943. Takže poklad opustil Afriku zcela určitě před oním 12. květnem, pravděpodobně už někdy na přelomu února/března 1943. V té době mohl být bez problémů v Jižní Itálii naložen na nákladní vozy a převezen do Severní Itálie, nebo přímo do Berlína. Co tedy bedny s pokladem dělaly ještě 16. září v Castellamare di Stabia u Neapolského zálivu?
  2. Co těch 6 beden na více než 10 tun nákladu? Tři nákladní vozy na 10 tun? To zní rozumně. Ale 6 beden? Jedna z beden měla údajně hmotnost 1324 kg. To není normální! Takové bedny by se musely vyrobit na zakázku, aby tu hmotnost vůbec unesly a nerozpadly se. Jakákoli manipulace by byla hrozný problém a vyžadovala by jeřáb. Chci vidět Fleiga a 3 námořníky jak „s velkým úsilím“ nesou tu bednu na palubu. To tak možná starověcí stavitelé pyramid v Egyptě. Pro jakékoli transporty tohoto druhu se s úspěchem používaly muniční bedny (kterých měli Němci dost a dost) rozměrů 120x40x40 cm. Naložili je nákladem o hmotnosti 50 – 100 kg. Takovéto bedny mohli dva maníci snadno naložit na náklaďák nebo na palubu lodi. Takže toto je zjevný šum a uvádíme to jako fakt, že ani na Grobického jako zdroj se rozhodně nemůžeme 100% spolehnout. Mimochodem 6 beden se objevuje i ve zdrojích od Fleiga nebo v tom článku Spiegelu. Ponecháváme zde jako nejasnost, kterou neumíme vyřešit. Každopádně zdroj z příběhu č. 1 zmiňující 90 beden považuji za mnohem pravděpodobnější.
  3. Co je to za zvláštní partu, která se u té nakládky v Castellamare di Stabia sešla? Důstojník Kriegsmarine byl jasný – měl oprávnění velet Fleigovi a vydal mu bojový rozkaz k přesunu a předal velení operace Dahlovi, který jako důstojník wehrmachtu by jinak, přes svou vysokou hodnost, neměl co převzít velení na lodi. Už samotný fakt přítomnosti důstojníků divisionschutzkommanda je zvláštní. Toto komando tvořili specialisté historici, znalci umění, specialisté na drahokamy, valutoví experti a také specialisté na dobývání se do bankovních trezorů a nedobytných pokladen. Jejich úkolem bylo shromáždit cennosti. Určitě nebylo jejich kompetencí dělat ochranu cenných konvojů, tu měla podle pravidel zajišťovat specializovaná jednotka SS pod velením důstojníka jmenovaného velitelem 2 oddělení RSHA Kurtem Prietzelem (s jeho nástupcem Josefem Spacilem se podrobně setkáme až se bude řešit české zlato). Hlavní kancelář říšské bezpečnosti - Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org)

Pokud byly kompetence Dahla a jeho důstojníků při transportu zlata nejasné, tak přítomnost důstojníka gestapa je už vůbec zvláštní. Gestapo byla tajná policie a zcela určitě neměla žádné oficiální kompetence k zajištění cenných nákladů a jejich přepravě. Tak proč bylo zlato střeženo gestapem? To v celé Neapoli a širším okolí nebyla banka v jejímž trezoru by bylo možno poklad bezpečně uschovat?

  1. Už jsme dospěli k poměrně jasnému závěru, že poklad NEBYL složen u ústí řeky Golo jižně od Bastie, ale u vesnice Miomo severně od Bastie. Zmínka v Grobickém o složení u ústí řeky Golo zjevně nepochází ze spisů, ale je ovlivněna faktem, že Grobický věděl, že Fleig se potápěl pro Francouze u ústí řeky Golo a proto to napsal do svého příběhu. Jenomže pak je trochu zvláštní složení pokladu na dno kvůli leteckému bombardování Bastie (kam údajně mířili, aby se připojili ke konvoji). Museli proplout kolem Bastie už PO bombardování a složit bedny na dno severně od města. Máme rovněž nález sestřeleného letadla a tvrzení Fleiga, že viděl poklad při stejném ponoru, jako našel letadlo – Fleig byl u toho, když skládali bedny a zjevně věděl, že letadlo je fyzicky blízko složených beden. Také v příběhu č. 6 tvrdil, že letadlo svrhlo bombu, netrefilo kutr, ale auto s pokladem spadlo z paluby do vody. Takže logický předpoklad skutečnosti je následující: Posádka kutru viděla bombardování Bastie, do hořícího přístavu nevplula, ale plula dál na sever. Tam byla napadena americkým letadlem, které bylo sestřeleno pobřežní baterií. V tu chvíli se Dahl rozhodl spustit poklad na dno, nařídil přivázat bóje na krátké provazy, udělal náměry na pobřeží, zapsal si je do notesu a spustili bedny s pokladem na dno. Fleig se dobře podíval na pobřeží, aby si je zapamatoval (a po pěti letech našel). Tyto dvě letecké události (bombardování Bastie a útok osamělého letadla na kutr) se ve výpovědi na gestapu slily v jeden incident. Takto to dává smysl.
  2. Proč nepluli dále do Janova ale do La Spezie? Toto lze vysvětlit snadno. V Janově je očekávali a věděli, jaký mají přivézt náklad. Dahl očekával, že přistane v La Spezii, kde je nikdo nezná a rychle odcestuje k jezeru Garda, kde bude pod ochranou Rommela a kterému předá přesné souřadnice potopeného pokladu. To mu nevyšlo, v La Spezii byli rovněž informováni. Otázkou je, proč je popravili tak rychle. Ano, polní soudy byly při běžných causách svižné. U vojáčka, který zahodil flintu a zalezl do sklepa před vojáky Rudé armády opravdu by soud byl takový, že večer odsoudí a ráno za zbabělost popraví. Jenomže tady se nejednalo o vojáka, ale o čtyři důstojníky wehrmachtu. Kdyby se o cause Rommel včas dozvěděl, tak by je jistě zachránil. Vždyť tam byl vrchním velitelem celé armády a toto byli jeho důstojníci. Dahl a jeho důstojníci s tím zjevně najisto počítali, a proto se příliš nebáli. Přepočítali se. Proč?

Cesta ze severu Itálie na Innsbruck (a dále do Německa) vede kolem Jezera Garda, kde měl v té době Rommel hlavní stan.

Identifikace místa uložení pokladu

Po prostudování podkladů jsem identifikoval 3 místa kde by dle různých variant měl poklad ležet.

  1. Ústí řeky Golo. Zde poklad téměř jistě neleží. Toto místo označil Fleig v roce 1948 poté, co zjistil, že mu Francouzi nehodlají dát slíbený podíl.
  2. Úplně na severu poloostrova Corse mezi mysem Sagro a Macinaggiem, záměry na Macionaggio, Tomino, Merii a Porticciolo. Je to součástí příběhu č. 6.
  3. Dotaz na člunu po vynoření – jaká je to vesnice vpravo na kopci? Odpověď: Tomino. Příběh č. 3. Přepisuji doslova z knihy Serse:

Hodně vysoko po pravé straně bylo vidět skupinu domků.

„Jak se jmenuje tahle vesnice?“

Louisettin přítel se rozhlédl a po kratičcé pauze odpověděl:

„Tomino.“

Nebyl si příliš jistý, protože pocházel z Ajaccia a mys Corse znal jen málo. To však Fleig nevěděl.

  1. V červenci 1990 nalezli u pláže Miomo letadlo, které zcela přesně odpovídalo popisu Fleiga.
  2. Existuje zcela nezávislé svědectví v Sersově knize, které přepisuji doslova. Sers to měl z druhé ruky od člověka, který to přímo zažil přes potápěče, kterého chtěl najmout, my to tedy prezentujeme ze třetí ruky:

Sers, strana 97 citace z knihy: Poklad leží u La Cacade mezi Bastií a Erbalungou. … Jednoho dne roku 1943, když se Němci naloďovali k odplutí z Korsiky do Itálie, jsem byl na cestě z Bastie do Erbalungy. Bylo ráno a jel jsem na kole navštívit kamaráda. Za osadou Miomo mě předjela skupina německých aut, která každých 200 či 300 metrů vysazovala několik vojáků, jejichž úkolem bylo zahnat všechny obyvatele do domů. Vojáci vypadali náramně rozčileně. Nejdřív stříleli dávky do vzduchu, a když někdo dost rychle neuposlechl, zahajovali mířenou palbu. Obyvatelé dostali rozkaz zalézt do domů a zavřít okenice pod pohrůžkou, že kdo neuposlechne, bude zastřelen.

Byl jsem zvědav, co se bude dít, a místo abych poslechl, hodil jsem kolo do příkopu a vylezl na kopec, kde jsem se schoval. Němci vypálili nazdařbůh několik dávek. Jedna střela mne zasáhla do nohy a od té doby kulhám. Tak se také stalo, že jsem navzdory bolesti, kterou mi působilo poranění, mohl ze svého úkrytu pozorovat, co provádějí. Němečtí vojáci pročesávali s odjištěnými zbraněmi celý úsek již dobré půl hodiny, když připlul hlídkový člun a začal nesmírně pomalu křižovat na moři přímo proti La Cascade. Zůstal tam celé dopoledne. Velmi zřetelně jsem viděl, že osádka provádí něco pod vodou. Vypadalo to, jakoby za člunem tahali nějaké háky, ale pro velkou vzdálenost jsem nemohl zjistit, oč jde. Po poledni odpluli a zákaz vycházení byl odvolán. …

Interpretace informací o umístění pokladu:

Fleig nalezl místo po paměti po prohlídce ze země a z moře, nevěděl přesně, kde se nachází na mapě. Mylnou informaci o Tominu převzal jako pravdivou a v tom smyslu zfalšoval záměry na pobřeží, které udělal dle mapy a polohy vesnice Tomino. Proto mezi sebou sedí body 2 a 3. Ve skutečnosti se potápěl asi o 15mil jižněji mnohem blíže k Bastii u vesnice Miomo. Toto potvrzuje nález letadla v červenci 1990 (Sers strana 124), které zcela přesně odpovídá přesnému popisu Fleiga po posledním ponoru.

To, co nevěděl bylo, že Němci na základě výpovědí na gestapu a záměrů podplukovníka Dahla udělali tajný a rychlý pokus o vytažení. Tou dobou už byl Fleig na cestě na východní frontu, nevěděli to ani místní, kteří byli zahnáni do domů s výjimkou jediného svědka, kterého svědectví je výše.

Rekapitulace důvodů pro závěr, proč bylo poklad uložen u vesnice Miomo:

  1. Fleig byl na palubě kutru, když se bedny svrhly do moře a viděl konfiguraci pobřeží.
  2. Fleig se zcela určitě o weekendu 16-17.10.1948 potápěl na místě, které bylo totožné s místem složení beden.
  3. Fleig při tomto ponoru nalezl letadlo, které přesně popsal a o kterém si byl jist, že leží v blízkosti místa, kde byly složeny bedny.
  4. Letadlo přesně odpovídající popisu bylo později nalezeno u vesnice Miomo.
  5. Mafie okamžitě po weekendovém ponoru podnikla akci, aby dalšímu pátrání zabránila.
  6. Druhý den po potopení beden podnikla kriegsmarine v koordinaci s pozemními silami pokus o vylovení pokladu, a to v moři u vesnice Miomo.

Já myslím, že zde pochybnosti nejsou.

Místa, kde byly údajně složeny bedny s pokladem. Z jihu na sever – ústí řeky Golo, u obce Miomo, u obce Tomino.

Z výše uvedeného vyplývá s vysokou mírou pravděpodobnosti, že podplukovník Ludwigh Dahl nechal shodit bedny s pokladem do moře u obce Miomo. Je to důsledek shody dvou věrohodných informací – potopení beden v blízkosti sestřeleného letadla (které bylo nalezeno) a prostoru hledání německého člunu které více než pravděpodobně vycházelo z informací získaných výslechem Dahla a jeho společníků na Gestapu.

Otázkou, která zůstává otevřená je, jestli Němci bedny s pokladem vyzvedli, nebo nikoli.

Fakta, svědčící pro vyzvednutí:

  1. Němci měli přesné náměry ze zápisníku Dahla.
  2. Dle historky č. 2 byly bedny potopeny v hloubce 60 metrů a byly k nim přivázána lana délky 30 m s bójemi. Dle svědectví to vypadalo, jakoby za člunem tahali nějaké háky, což mohlo být vyhledávání potopených bójí. Kdyby bóje zůstaly pod vodou, jistě by je vylovil nějaký rybář sítí.
  3. Dle svědectví měli pozemní síly Němců jasně navrch (zahnali vesničany do domů, o žádném boji či odporu nebyla zmínka). Na člun u pobřeží svědectví nezmiňuje žádný letecký útok, který by případné práce přerušil. (to odporuje úvaze v knize Grobického, viz citace u příběhu č. 2)
  4. Práce trvaly dopoledne a po obědě byly všechny omezení odvolány. Kdyby Němci nemohli najít bedny pod vodou nebo měli technické problémy, jistě by to nevzdali tak brzy.
  5. Pokud Němci měli přesné náměry na pobřeží, tak byli schopni identifikovat správné místo s přesností několika metrů. Na palubě Německého člunu byl zcela jistě technický potápěč nebo několik potápěčů. Takoví byli k dispozici v každém vojenském přístavu (jak v Janově, tak v La Spezii) a měli vybavení a zkušenosti, které jim bez problémů umožňovalo sestup do deklarovaných 60ti metrů. Kromě toho, zde (možná) byly ty bóje v hloubce 30 metrů…
  6. Pokud Němci znali přesné místo dle náměrů, potápěč mohl najít bedny na první dobrou při prvním ponoru. Navázat bedny na provazy a vytáhnout je na palubu by bylo otázkou několika hodin, a to docela dobře odpovídá době, kterou německá akce trvala (dopoledne).
  7. Hledači pokladů oblast důkladně prohledali a poklad nenašli.

Fakta, svědčící proti vyzvednutí:

  1. Svědek, který podal výpověď se o žádném vytahování beden nezmiňuje. Přitom byl dostatečně blízko, aby popisoval háky, které vlekli za lodí.
  2. Svědek si po roce 1948 domyslel, že se jedná o poklad a hledal potápěče, který by mu jej pomohl vyzvednout. Sám byl tedy přesvědčen, že poklad NEBYL vyzvednut.
  3. V příběhu č. 2 je psáno, že poklad byl uložen v hloubce 60 metrů na rovné skalnaté dno. Fleig tuto informaci mít nemusel, může pocházet z výpovědi Dahla na Gestapu. Dahl zřejmě měřil hloubku olovnicí, což je dost přesné, ale Fleig mohl mít jiné povinnosti na palubě a tuto informaci znát nemusel. Fleig při prvním výslechu řekl, že poklad je v hloubce 50 metrů, ale později řekl, že hloubku jen odhadoval. Později tvrdil, že poklad je v hloubce 35 metrů, ale to byla patrně lež, protože poklad asi nikdy neviděl a tvrzení, že viděl bedny (později převrácený náklaďák s bednami) byla patrně lež která měla přesvědčit investory, aby se pustili do hledání. Později se Fleig potápěl ve skafandru, který neumožňuje hlubší ponor než 40 metrů (délka vzduchové hadice). Dnešní sportovní potápěči jsou rovněž omezeni hloubkou 40 metrů Dusíkové opojení může teoreticky být od 35 metrů, potápět se do 60ti metrů s lahvemi se stlačeným vzduchem lze, ovšem s vysokým rizikem kesonovy nemoci anebo smrti v důsledku dusíkového opojení anebo otravy kyslíkem. Navíc v této hloubce je velmi vysoká spotřeba plynu k dýchání (vzduch, trimix, hélium) a lahve umožňují pobyt jenom na pár minut. Rozhodně tedy ne systematické pátrání pokrývající větší plochy. V této hloubce je rovněž šero, takže dohlednost pár metrů.
  4. Ergo – jestli byly bedny shozeny skutečně do hloubky 60 metrů, jak psal Grobicky, tak nemusely být objeveny a mohou tam být dodneška. To by ovšem znamenalo, že bóje na krátkých lanech byly pouze ve fantazii jak Grobického (příběh 2), tak i Fleiga (příběh 3) a unikly magnetometrům a ostatním přístrojům všech výprav. Což je možné, protože výpravy hledaly převážně u obce Tomino.
  5. Německou výpravu k vyzvednutí beden mohl klidně odvolat rozkaz velícího generála (možná i Rommela osobně) s tím, že v době invaze spojenců a ústupu z Korsiky (Bastii Němci vyklidili 2 dny po těchto událostech – 20.9.1943) a při neustálém riziku napadení spojeneckými letadly nebo loděmi má kriegsmarine jiné priority než lovení nějakých beden z moře. Byť s pokladem.

Osobně se domnívám, že pravděpodobnější variantou je, že ty bedny při této akci vylovili. Každopádně se domnívám, že by stálo za pokus propátrat tento kousek moře robotem s podvodní kamerou pro hloubku 60 metrů +/- několik metrů. Třeba se mýlím a bedny tam pořád jsou. Pár beden na dně by se do rybářských sítí nezamotávalo a hloubka je příliš veliká pro náhodný nález sportovním potápěčem.

Rekonstruovaný příběh Rommelova pokladu a příběhu jeho hledání.

Někdy koncem února nebo začátkem března 1943 se v Rommelově hlavním stanu v Hammametu u Tunisu konala tajná porada. Přítomen byl podplukovník Ludwigh Dahl a asi i jeho 3 důstojníci z divisionschutzkommanda, kteří se podíleli na shromáždění zlata a drahokamů vyloupených z místních bank, od židů a ze soukromých vil.

Rommel jim řekl něco v následujícím smyslu: „Pánové. Naše pozice v Severní Africe jsou ztraceny a je jenom otázkou času, kdy Tunis ovládnou Britové a Američani. Já brzy odlétám do Německa. Mám předjednáno, že budu velitelem všech německých ozbrojených sil v Itálii a budu řídit a organizovat obranu Itálie, na kterou jistě spojenci zaútočí, a na Italské jednotky není spolehnutí.

Vy čtyři zajistíte přepravu rychlým člunem do oblasti Neapole, tam poklad uschováte na bezpečném místě. Až já převezmu funkci, pošlu vám ochranný doprovod a poklad odtransportujete do mého nového hlavního stanu. Poklad se v žádném případě nesmí dostat do rukou nepřítele, ale ani do Berlína. V případě, že mise bude ohrožena, poklad zakopete anebo potopíte tak, abychom jej mohli po válce vyzvednout.“

Dahl se svými společníky rozkaz vykonali, zajistili si rychlý motorový člun nebo kutr a za bezměsíční noci a klidného moře se bez incidentu dostali do Neapole. Zde ovšem došlo k problému. Transport neunikl pozornosti gestapa, které jako tajná policie mělo monitorování takovéto aktivity přímo v popisu práce. Svá zjištění poslali po služební linii nadřízeným do Berlína, kde se velice brzy octli přímo na stole vrchního velitele gestapa Heinricha Müllera. Ten s tím jistě šel za šéfem nevyšším – Heinrichem Himmlerem, možná přes svého přímého nadřízeného – šéfa RSHA Ernsta Kaltenbrunnera. Himmler se nepochybně chtěl rovněž zajistit, tak nepředal informaci Hitlerovi (ten by zcela jistě nařídil poklad okamžitě odvézt do Říšské banky v Berlíně, a to se nestalo). Himmler nařídil místní odbočce gestapa poklad zabavit. Čtyři důstojníci nemohli poklad ubránit, ale jistě si stěžovali u Rommela. V té době Rommel ještě žádné oficiální pověření v Itálii neměl, ale o jeho jednáních a přípravách převzetí nejvyššího velení jistě vyšší němečtí důstojníci v Itálii věděli. Byl to pro ně velmi horký brambor, jistě si nechtěli znepřátelit svého budoucího velitele, ale znepřátelit si Himmlera by bylo ještě horší. Takže nastala patová situace, kdy poklad zůstal v Neapoli (ani Rommel, ani Himmler zjevně neměli zájem na jeho přesunu do Německa, kde by jej určitě nakonec získal Hitler).

Otázka, zda přesunout nebo nepřesunout poklad na sever a kdo jej bude mít pod kontrolou se stalo v červenci zcela akademickou otázkou, průjezd Itálií se stal po 24. červenci a zatčení Mussoliniho nemožným.

Po vylodění spojenců na Sicílii (9 července 1943) byl Rommel 23. července konečně jmenován vrchním velitelem sil v severní Itálii a 16 srpna přesunul své velitelství na jezero Garda. Rommelovy jednotky začaly odzbrojovat Italské vojáky a ti se nebránili. V tu dobu zřejmě Rommel vydal Dahlovi další instrukci typu „Čekat, než ovládneme centrální Itálii a pak se přesunout na sever“. Tato možnost ovšem padla po invazi spojenců do Salerna v těsné blízkosti Neapole. Poté už čekat nebylo možné a gestapo dostalo od generality wehrmachtu rozkaz bedny vydat. Gestapo bylo v příliš slabém postavení, než aby mohlo odporovat přímému rozkazu generálů, bedny převezlo do přístavu a předalo Dahlovi a jeho důstojníkům. Protože Dahl se obával, že bedny gestapo mezitím vybralo, udělal na nábřeží onen slavný audit, který je tak barvitě popsán v Grobického knize. Opět se projevila nezkušenost nebo hloupost Dahla. Takovéto kontroly se nedělají za přítomnosti námořníků na lodi, kterou bude potom poklad převážen. To by mu řekl každý slušný pirátský kapitán z Karibiku nebo kapitán španělské Galeony. Gestapo předalo poklad v pořádku, důstojník Kriegsmarine předal velení lodi Dahlovi a loď 16.9. večer vyplula a 17.9. ráno pozorovala bombardování Bastie.

Kutr s nákladem minul hořící Bastii a plul na sever podél mysu Corse. U vesnice Miomo byl napaden americkým letadlem pilotovaným Andersonem. Letadlo bylo sestřeleno pobřeží baterií a spadlo do moře v blízkosti kutru. I když nebezpečí pominulo, Dahl se rozhodl, že poklad zde potopí. Udělal náměry na pobřeží, změřil olovnicí hloubku, nechal k bednám přivázat bóje na krátkých provazech a bedny nechal svrhnout přes palubu. Při této činnosti jej pozorovali vesničané z Mioma a také asi rybář, který pilota amerického letadla vylovil a později ukrýval.

Po potopení beden Dahl nařídil plout do přístavu La Spezia, kde jej neočekávali a plánoval přesun do hlavního Rommelova stanu u jezera Garda. Gestapo ovšem neponechalo nic náhodě (možná s něčím podobným počítali – podezíravost měli vyškolenou) a předem informovali veškeré přístavy na pobřeží, takže Dahl a jeho společníci byli v La Spezii do dvou hodin zatčeni.

Dahl se příliš nebál, postupoval podle příkazu Rommela a očekával, že místní Komandatura si to u Rommela ověří a Rommel je ochrání. Zde se zmýlil. Místní velitel (SS Cesler dle příběhu č. 3) neověřoval informaci o rozkazu u Rommela, ale žádal instrukce po své služební linii, tedy směrem k Heinrichu Müllerovi a k Himmlerovi. Informace obsahovala sdělení, že mají náměry přesně identifikující místo potopení pokladu a také 4 důstojníky. Himmler zajásal a nařídil důstojníky popravit dříve, než je stihne Rommel zachránit. Toto byl přesně jeden z těch naschválů, které si vyšší patra mocenských pyramid ve třetí říši dělali. Rommel byl pro Himmlera příliš silný a příliš vysoko, ale moci mu na základě jasně prokázané krádeže majetku říše zastřelit čtyři důstojníky, aby mohl Rommel jenom skřípat zubama, to je přesně to, co by Himmler udělal a co patrně udělal. Zároveň nařídil vytažení beden.

Kromě německých vojáků a námořníků, kteří zjevně nevěděli, o co jde (utajení bylo dokonalé i před vesničany z Mioma), viděl tuto akci na moři pouze jeden svědek. Korsická mafie se to nedozvěděla a myslela si, že poklad je stále pod mořem. Lze předpokládat, že Němci bedny vylovili (jisté to není).

Dále o pokladu nemáme žádné informace. Lze se domnívat, že byl převezen do Janova, tam naložen na nákladní auta a opatřen řádnou ochrankou SS (věrnou svému nevyššímu veliteli Himmlerovi). Co dále? Předpokládejme, že Himmler nechtěl dovézt zlato do Berlína z úplně stejného důvodu, jako Rommel – chtěl ho pro sebe. Kromě toho cesta do Německa přes Brenner vedla přímo kolem jezera Garda. Himmler asi doopravdy nechtěl ten poklad přivézt Rommelovi přímo před nos. Osobně bych spíše tipoval cestu k průsmyku svatého Bernarda a pak by bedny s pokladem zmizely ve sklepení některé ze švýcarských bank. Rommel spáchal sebevraždu v roce 1944, Himmler po zajetí spojenci v roce 1945. Pokud nebyl nikdo další, kdo by měl dispoziční právo, tak přesně podle bankovních pravidel byly bedny po padesáti letech v roce 1993 otevřeny a pak nepatrně stouply akcie kterési švýcarské banky.

Mezitím Fleig byl v listopadu 1943 těžce zraněn na hlavě po výbuchu ruského granátu a skončil dlouhodobě v nemocnici a poté v zajateckém táboře v Dachau. Po propuštění si udělal potápěčský kurz a odjel na Korsiku. Francouze, kteří jej chtěli podvést o podíl na pokladu, mátl potápěním u ústí řeky Golo, zatímco soukromě s přítelem své milenky se zkusil potopit na správném místě, kde našel letadlo. Bastijská mafie je vyděsila a zmizeli. Fleig se sice už neodvážil k návratu na Korsiku, ale pokoušel se organizovat výpravy. Netušil, že má špatnou informaci o místě, kde pod vodou zahlédl letadlo. o kterém pozitivně věděl, že se nalézá v blízkosti místa, kde potopili poklad. O jeho pravděpodobném vytažení hned následující den neměl ani tušení.

Disclaimer

Výše uvedený příběh je dle mého názoru nejpravděpodobnější varianta. To ale rozhodně neznamená, že nutně musí být pravdivá. I příběhy, které vypadají věrohodně, mohou být zcela nebo zčásti smyšleny. Dovolím si zde upozornit na jednu část z knihy Grobického (citace je i u příběhu č. 2).

(Flegl) si stěžoval na bolest zubů. Převezli ho do Nice v doprovodu dvou agentů, kteří jej zavedli k dentistovi a pak si zašli do hospůdky na víno. Po návratu Flegla nezastihli. Zmizel jako pára.“

Toto vypadá jako zcela věrohodná, logická a rozumná informace. Fleig nemohl najít pro Francouze poklad, tak si našel tento způsob, aby zmizel. Pokud bychom neměli podrobnou informaci ze Serse, že tomu bylo zcela jinak, že byl uvězněn a po propuštění zmizel, tak bychom tomu bez dalšího uvěřili. Mohlo se mi stát, že jsem se spolehl na podobnou informaci a došel jsem k mylným závěrům? Jistě. Například doteď si nejsem zcela jist, jestli Peter Fleig z roku 1943 a 1948 byl totožný s Waltrem K z let 1960 a pozdějších. Ono to měnění jména v mládí Walter Fleig (proč když rodiče byli Kirnerovi?), poté Walter Kirner, poté na vojně Peter Fleig a po demobilizaci opět Walter Kirner, žádost o vízum na Korziku opět doklady na jméno Peter Fleig – zjevně falešné Československé, když mluvil švábským dialektem - to je hrozně podezřelé.

Skoro se vnucuje myšlenka, že se jednalo o dvě osoby. Peter Fleig nebyl v prosinci 1948 mafií jenom vystrašen, ale rovnou zavražděn. Člověk, co se přes Cancellieriho v roce 1952 vydával za Fleiga byl normální podvodník. No a v roce 1961 si advokát Fäller přečetl v časopise o Fleigovi a o pokladu, sehnal si někde válečného veterána Waltera Kirnera se zraněním na hlavě odpovídajícího popisu Fleiga (takových bylo po válce v Německu dost a dost), vyrobil mu falsifikát výpisu z rodného listu podle kterého se Walter Kirner v mládí jmenoval Walter Fleig, ostatní dokumenty (propouštěcí list z Dachau) byly pravé a už kontaktoval Johna Godleyho a nabízel smlouvu za podíl na pokladu, který snad najdou díky skvělému vybavení. Tato verze by vysvětlovala spoustu věcí, jako například proč Walter Kirner až do konce lhal – on nelhal, protože pravdu prostě neznal. Nebyl Petrem Fleigem. Proč nechtěl jet na Korsiku? Protože tam by mohl poznat někoho, kdo pravého Petra Fleiga z roku 1948 znal a podvod by se provalil.

Proti této interpretaci ale stojí jeden pádný argument. Už v první výpovědi Petra Flegla při žádosti o vízum se píše:

„Jmenuji se Peter Fleig. Narodil jsem se 10. února 1919 v Omburgu (sic) v Československu jako syn Alberta a Marie Kirnerových. Jsem Československý občan.“

Ten Omburg je blbost, ale jméno Kirner je zmíněno už v protokolu z 3.6.1948. Sers sice občas fantazíroval o dění v ložnicích u kterých nebyl žádný svědek, ale že by si vymyslel citaci z policejního protokolu? To si nemyslím. Proto myslím, že i když ty změny jména jsou hodně divoké, tak že se jedná o stejného člověka a lži jsou účelové z důvodů, které jsem popsal v analýze.

Úsměvně zní i zmatek v titulování Ludwiga Dahla. Už v příběhu č. 2 mu občas říkají podplukovník a občas plukovník. DSK bylo součástí wehrmachtu, jedná se tedy o hodnosti Oberstleutnant (podplukovník) anebo Oberst (plukovník). V příběhu č. 3 Fleig použil hodnost hauptsturmführer (kapitán – obvykle velitel roty), která ovšem nepatří wehrmachtu ale SS.

Dále v Grobickém se píše, že po válce Fleig bydlel v Mnichově a v Sersovi se píše o Freiburgu in Breisgau.

Z hlediska našeho příběhu je to jedno, ale vypovídá to o ne/spolehlivosti pramenů.

Má smysl zkoušet Rommelův poklad hledat?

Můj odhad šancí, že poklad tam pořád je, je 80% ve prospěch toho, že byl vyloven a 20% že tam pořád ještě je. To pořád není až tak špatné.

Vzhledem k tomu, že nemáme přesné náměry a za předpokladu, že poklad je v hloubce cca 60ti metrů, lze vytypovat oblast o předmětné hloubce ve vzdálenosti do 500 metrů od sestřeleného letadla. To není žádná velká plocha. To by bylo možno prohledat hloubkovým robotem s kamerou a případně sondou s citlivým magnetometrem za pár dnů.

Druhá možnost je, že hloubka 60 metrů z příběhu č. 2 je zavádějící informace. Buď je zcela vyfabulovaná, anebo Dahl mohl dát zavádějící informaci gestapu, aby je zmátl. Potom by byla reálná možnost, že Fleig NELHAL a že doopravdy viděl hromadu beden vedle skupiny skal a u podmořského pramene. V takovém případě by bylo potřeba postupovat následujícím způsobem:

  1. Opatřit si geologickou mapu Korsiky a zkontrolovat, jestli jsou zde vápence (podmořský pramen se může vyskytovat teoreticky v každé rozpustné hornině - vápenec, sádrovec, dolomit, sůl), prakticky se ale jedná pouze o vápenec. Dobrý geolog pozná i na povrchu krasové fenomény.
  2. Pořídit si termokameru. Ty se dnes prodávají běžně, hlavně kvůli zjištění tepelných úniků z domů. Nicméně by asi stálo za to investovat do nějaké lepší (nebo zapůjčit). Udělat řadu snímků předmětné oblasti moře ve dne i v noci, především za klidného moře. Studený pramen podzemní vody v hloubce 30 metrů by měl ovlivnit teplotu moře na povrchu, a to by mělo na snímku termokamery udělat jasně viditelný flek.
  3. Z člunu zakotveného nad tímto flekem spouštět pod vodu teploměr a měřič elektrického odporu (klidně na udici). Takové zařízení se běžně používají pro karotáž v inženýrskogeologických nebo hydrogeologických průzkumných vrtech.
  4. Po identifikování přesného místa si udělat hezký ponor se stlačeným vzduchem, neoprénem a ploutvemi.

I kdyby nebyly nalezeny bedny s pokladem, pramen kvalitní sladké pitné vody (byť pod mořem) je pokladem sám o sobě. Tam, kde je voda pod zemí, logicky schází na povrchu a do mnoha oblastí se musí dovážet loděmi nebo voda mnohem horší kvality potrubím. Podmořské prameny zachycují například v Chorvatsku běžně – říká se tomu „vrulje“. Pokud by takový podmořský pramen někdo našel, to by jej pak vesničané z Mioma a okolních samot a restaurací měli rádi. Peníze by z toho asi nebyly, ale sochu by vám na náměstí postavit mohli 😊.

Pokud se do toho někdo dá, tak dobrý lov.

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Článek jménem chaos:,-(

Skvělá práce! Shrnutí všech verzí a všech znamích faktů. Tohle je skoro studie. Díky :)

Super. To by mohl být námět pro Naughty Dog a jejich nový díl Uncharted s Nathanem Drakem :-D

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru