Tajemství muže s červenou vestou, Kapitola 3. Stopařské dobrodružství

Vojta nemohl usnout. Převracel se na posteli sem a tam, potil se, rovnal polštář, otáčel peřinu, nutil se do spánku.. Nešlo to. Pořád musel myslet na události toho dne. Nemohl přestat, v hlavě si přehrával scény, které byly jako z cizího světa, jakoby se netýkaly jeho. Připadal si jako divák v kině, který bez dechu sleduje děj událostí, aniž by do nich mohl jakkoli zasáhnout. Všechno se to stalo tak rychle a nečekaně..

Před pár dny se Vojta rozhodl. Už nebude jen tak znuděně koukat z okna, už nechce sedět doma sám a vzpomínat na Hlinsko a bývalý život s kamarády, které již beztak neuvidí. A dnes opět spatřil Karla, spolužáka a souseda ze školní lavice, kterak míří nahoru do kopců přes louky a pole s batohem na zádech. Už bylo dosti nudy, zvědavost zvítězila. Rychle se oblékl, strhl batoh z věšáku, vložil do něj baterku, čutoru s vodou a dva krajíce chleba s máslem. Vyklouzl tiše z domu a nenápadně, spolužákovi v patách, vydal se vstříc neznámé krajině..

Opatrně a v dostatečné vzdálenosti sledoval Karla tak, aby sám nebyl spatřen. Uměl to dokonale, kolikrát s klukama v Hlinsku hráli si na vojáky a partyzány... Pahorkatá zdejší krajina svým typicky zvlněným a křivolakým reliéfem práci usnadnila. Uvozené cesty, staleté stromy a ostré hřbety pahorků skýtaly dostatek úkrytů a skrýší, kam mohl bleskurychle v případě nutnosti vklouznout bez obav z odhalení. Zhruba půl hodiny tak sledoval spolužáka, když se krajina rázně a nečekaně změnila. Z proměnlivé, mírné a rozvážné pahorkatiny stala se krajina divoká, energická, plná strmých skal a hlubokých strží. Stromy stály zde na příkrých svazích, mnohé popadané kmeny trčely zpola do ze skal do prostoru. Všude kolem cítit vlhkost i chlad. Krajina to byla divoká a těžko prostupná, skorem jako v pralese. Neznámé zvláštní horské rostliny zde našly útočiště na strmých a skalnatých srázech. Úplně dole pak šuměla říčka, vrhajíc se dravě přes kameny a velké balvany. V ostrých zákrutech často spadala z nevysokých přirozených hrází popadaných kmenů a uvolněných balvanů. Tvořila přitom pěnivé vodopády, pod nimiž v tůňkách smáčelo své listy z břehu kapradí..

Vojta procházel naprosto úchvatnou krajinou, kroutil v úžasu hlavou na všechny strany, sotva se stačil držet Karlovi v patách. Tajil se mu dech z té nádhery. Netušil, že takový kousek za jejich domem, skrývá se divoká příroda, krajina plná neuvěřitelných krás a nečekaných výjevů. Opatrně našlapoval, aby ani náznakem nedal šanci k odhalení. Ze skalnatých plání sestupovali úzkými uličkami níže, až skoro k říčce, podle níž vedla písčitá, za staletí tvrdě ušlapaná stezka.

Zničehonic, po jedné z mnoha ostrých zatáček uprostřed skalních věží, Karl najednou zmizel! „Kam se poděl?“, divil se Vojta a bezradně chodil ode břehu říčky ke skalnatým srázům pískovcových stěn a zpět. Bylo to divné. Vylezl na nejbližší skalisko, obhlédl terén, ale nikde Karla nespatřil. Smutně usedl na skále nad říčkou. Vzdal hledání a čekal, zda se snad Karl odněkud nevynoří, musí přeci jít stejnou cestou i zpět..

Snad půlhodinu tak proseděl, když zaslechl šramot. Karl! Rychle a nepozorovaně zalehl na skalisko. Uplynula minuta, nikdo se ale dosud neobjevil. Je to Karl? Bušilo mu srdce, přeci jasně slyšel, jak zaskřípěly drobné kaménky na písčité cestě podle říčky mezi skalami. Někdo tam musel jít, to je přeci jasné. Tak jak je možné, že nikoho nevidí? A když to nebyl Karl, kdo tedy?

Trpělivě čekal, ležel s hlavou nakloněnou přes okraj kolmé stěny. Teprve po dlouhých patnácti minutách opět uslyšel kroky. Tentokrát to byl opravdu Karl, který se odkudsi vynořil a dosti rázně vykračoval po pěšince vzhůru. Vojta se v mžiku nepozorovaně přidal. Držel se spolužáka co nejblíže to šlo. Přeci jen, skála jako skála a on zde byl poprvé. Šeřilo se již, mohl se lehce ztratit.

Při zpáteční cestě přemýšlel. Okamžitě si zamiloval neznámou krajinu, která slibovala mnohá dobrodružství. Líbilo se mu tady, historie z toho místa přímo čišela, divoká příroda, skály, lesy a peřeje... I Karl samotný stoupl dnes v jeho očích mnohem výše, než si byl v tu chvíli ochoten přiznat.

„Škoda, že tu není hlinecký Vincek od Loudilů, ten by teda koukal!“. Vojta měl dobrý pocit z dnešního výletu. Litoval snad jediného; že se mu Karl beze stopy v jednu chvíli ztratil, aby se pak stejně nečekaně objevil. Tohle se Vojtovi nikdy nestalo, trošku se za to na sebe zlobil.

„Ale co, třeba příště budu mít více štěstí“, řekl si již klidněji. Vrtala mu hlavou ještě jedna zvláštnost. Předtím, než Karl kdesi zmizel, měl batoh naducaný, plný. Nyní, když kráčel za spolužákem zpět k domovu, jasně viděl, že jeho batoh je povislý, prázdný. Jak je to možné? Co se stalo v okamžiku, kdy se Karl dostal mimo dohled Vojty? Co kam nosí a proč to „něco“ někam nosí?

Toho dne již nezjistí nic. Mrzel se proto. Spěchal však za Karlem, který s jistotou našlapoval a volil stezku tak, aby byla nejkratší a nejrychlejší. Jistě tudy chodí často, zřejmě i za tmy. Když vystoupali na skalnatou pláň, která zde tvořila jakousi náhorní plošinu, Vojta neodolal. Otočil a zahleděl se zpět, odkud právě vystoupali. Divoká krajina táhla se od přes celý obzor. Zelené lesy smrkové, borové, místy již prořídlé listnaté, nořily se v mlžný opar. Jen vrcholky skal jako z bílého mléka vystupovaly, ozářeny zlatavými a slabými již paprsky rychle klesajícího podzimního slunce. Nádherná to byla podívaná do nově objevené země, o které dosud neměl ani tušení! Dlouho se tak díval, když se konečně vzpamatoval a otočil směrem ke Karlovi. Ten, dnes už podruhé, zmizel mu z dohledu. Nevadí, cestu odsud již zná. Pustil se tedy pln energie a radosti z nově nabytých dojmů směrem k domovu..

„Panebože!“, vykřikl Karl. Leknutím upustil sirku do vlhkého listí. Okamžitě zhasla. „To přeci není možné,“ blesklo mu hlavou, když se snažil zapálit roztřesenýma rukama další sirku. Slabý plamínek se rychle rozhořel a osvítil ležící postavu. Pomalu se vzpamatovával z překvapení. Přistoupil k ležícímu, sklonil hlavu a přiložil ji k jeho hrudi. Žije. Dýchá pravidelně. Co teď? Vytrhl papír ze sešitu v batohu, nabral náruč suchých větviček a rozdělal oheň.

Mihotavé plaménky osvítily ležícího. Dýchal klidně, zhluboka, nesténal. Vypadalo to, jakoby si jen tak klidně zdříml. Karl vzal hořící větev, aby si jej prohlédl. Najednou se ozval náraz, zaklení a praskající větve. Okamžitě pohlédl tím směrem. Jakoby někdo zakopl a spadl. Rozběhl se s pochodní směrem k ústí lomu. Tam, ještě než se stačil zvednout a utéct, spatřil ke svému nesmírnému překvapení spolužáka Vojtu.

„Was machst du hier?“ vyštěkl Karl na klejícího Vojtu, jenž se právě sbíral ze země a třel si rukou bouli, která mu na čele poměrně rychle vyskočila.

„Zpropadenej balvan,“ sykl Vojta. „Co tady děláš ty?“ opáčil stejně úsečně Karlovi.

Ten mlčel. Překvapení pomalu střídal vztek na toho českého kluka. Začalo mu docházet, že právě Vojta jej zřejmě sledoval v posledních dnech. A možná i zjistil že tam... „Počkat, ale co ten člověk v lomu? Ten mě přeci určitě dnes sledoval...“ uvědomil si.

„Co to bylo za křik,“ přerušil Vojta Karlovi myšlenky.

Karl již dostatečně rozuměl, ale mluvit česky ještě pořádně nedovedl. Ukázal proto raději k ohni. Vojta pochopil. Ihned zamířil k ležícímu.

„Kdo to je a co se tu stalo?“ dotázal se Vojta.

„To je... to nemů.. ich weiß nicht“ vysoukal ze sebe nakonec Karl.

„Jak to, nevíš? Podíváme se na něj“ opáčil Vojta a posvítil na neznámého baterkou. Spatřil zakrvácenou tvář asi třicetiletého muže. Obešel jej celého. Krom tržné rány na temeni, která ovšem nebyla hluboká, neviděl jinde krev, ruce i nohy zdály se být také v pořádku. Posvítil na stěnu a mířil baterkou vzhůru. Nějakých pět metrů nad ním spatřil hranu skály, která se v těch místech podobala příliš prudké skluzavce. Pohlédl zpět na neznámého. Ten měl evidentně štěstí. Sklouzl dolů po břiše, dle rozedrané blůzy i košile na hrudi a předloktí, ale se štěstím právě do hromady klestí, ze které před chvílí sebral Karl hromádku na oheň. Mezi klestím však byla silná buková větev, která zřejmě zbavila neznámého vědomí, když do ní narazil hlavou. Vskutku. Na hromadě, poblíž větve ještě ležela čepice, celá roztrhaná, zkrvavená Zřejmě ta mu zachránila život.

„Sakra, co budeme teď dělat?“ přemýšlel nahlas Vojta. Karl stál u ohně a přikládal. Vtom neznámý zasténal. Oba chlapci k němu přikročili. Vojta starostlivě, Karl s napřaženou pochodní. Vojta sáhl do batohu pro vodu. Namočil kapesník a omýval neznámému obličej.

„Opatrne, Fojta“, s obavami v hlase promluvil česky Karl. Vojta na něj pohlédl. „Neboj, člověče, nemá zbraň a my jsme dva“ řekl naoko ledabyle, ale sám se cítil trochu sevřeně. Chlap je napohled silný a veliký, co kdyby... Ale co by, zaplašil zlé myšlenky a dál zraněného omýval.

Ten po chvilce otevřel oči. Nemluvil, jen  překvapeně zíral na oba chlapce, do ohně a očima těkal kolem sebe. Sykl bolestí a sáhl si na temeno hlavy. Zvedl hlavu a rozhlédl se po zemi, jakoby něco hledal.

„Pane, čepici máte nadranc“, sebral odvahu Vojta, přičemž mu ji podával. „Ale zachránila Vám život.“

Neznámý na něj pohlédl. Natáhl ruku, sebral čepici a pomalu ji zmuchlanou strčil do kapsy blůzy. Zkusil zahýbat i druhou rukou. Po chvilce nohama. Nemluvil. Posadil se. Oba kluci v tu chvíli nevěděli, co čekat. Karl stále s napřaženým ohořelým klackem, Vojta litoval, že neznámého aspoň neprohlédli, co když má v kapse bouchačku nebo třeba kudlu?

Muž mezitím vstal. Zavrávoral, chytil se hromady dřeva. Vsunul ruku pod blůzu, do náprsní kapsy. Chlapci strachy oněměli. Co se stane teď? Zastřelí je? Myšlenky se honily jedna přes druhou, ale tělo ztuhlé, jakoby zkamenělo, jim bránilo v útěku. Muž vysunul ruku zpod blůzy, držel v ní kovovou láhev, placatici. Pořádně si přihnul. Zarazil se. Nabídl jim také. Oba kluci stále ještě s hrůzou jen mlčky shodně zavrtěli hlavami.

Neznámý je pozoroval. Ještě jednou si zavdal a vrátil láhev zpět. Chvilku odpočíval. Pak se vzchopil a zkusil pár kroků. Šlo mu to již lépe. Otočil se na oba chlapce a poprvé promluvil: “Danke Jungs. Ich werde nie vergessen!“. Obrátil se k východu z lomu a ztratil se ve tmě..

Ještě chvilku oba kluci stáli nehnutě a pozorně naslouchali vzdalujícím se krokům.

„Teda to bylo něco“ vydechl konečně Vojta a podíval se na Karla. Ten také již pookřál. V tu chvíle se oba začali bláznivě smát. Skákali jako pominutí, spontánně přešli do divokého tance kolem pohasínajícího ohně. Když vybouřili adrenalin a uklidnili se, uvědomili si, že je již dost pozdě. Dávno vyšel měsíc. Podívali se na sebe a věděli, že spolu prožili něco, co je bude navždy spojovat. Cítili to oba stejně. Uhasili oheň, sebrali batohy a vyrazili směrem k domovu..

Když teď Vojta už podesáté přerovnal polštář, stále dokola si přehrával dnešní události. Hlavně ty z konce dne. Po cestě domů si povídali, snažili se jeden druhému tolik říci. Karl lámanou češtinou, kterou prošpikoval sem tam německými slovíčky, oba pak jak to šlo, třebas rukama a nohama. Ale rozuměli si. Vojta začal Karlovi říkat Kájo, ten zase Vojtovi „Fojto“. Karl byl nakonec vděčný, že se Vojta objevil v opuštěném lomu, Bůhví, jak by situaci zvládl sám. Vojta byl zase rád, že v Karlovi poznal správného chlapíka a snad kamaráda, který mu třeba někdy ukáže tajemství těch nádherných skal tam za kopcem. Nestačili si říci všechno, cesta utekla rychle. Když se na rozcestí u Vojtova domu loučili, slíbili si, že zítra si vše ještě dovypráví a vysvětlí.  Vojta doufal, že tím to neskončilo a že Karl bude chtít Vojtu přijmout. Tolik si to přál, prvního kamaráda zde v novém městě. I proto nemohl usnout..

Když pak Vojta druhý den šel celý rozlámaný a nevyspalý do školy, Karl již na něj stejně rozespalý a s navlas stejnými kruhy kolem očí čekal. Usmáli se na sebe. Oběma v tu chvíli došlo, že odteď jsou opravdovými kamarády..

V dalším díle: Kdo je neznámý z lomu? Karl a jeho tajemství. Vojta na stopě.

Předchozí díly:

Tajemství muže s červenou vestou část 1.
Tajemství muže s červenou vestou část 2.