Tajemství muže s červenou vestou Kapitola 8. Zklamání, naděje, příběh loupežníkův, na správné stopě

Kategorie: Co se jinam nevešlo

Sněžilo teď každý den. Vysoké hradby závějí a navátého sněhu podél cest stěžovaly chůzi dětem i dospělým. Protože do školy chodili i „přespolní“ žáci z okolních vsí, dostali až do odvolání všichni volno. To bezvadně nahrávalo oběma kamarádům Vojtovi a Kájovi, kteří nyní sice nemohli do skal za dobrodružstvím, ale neméně se jim ho dostalo při pátrání ve městě...

Podle plánu začali nejprve hledáním domu s číslem popisným 67. Ten nakonec i vcelku snadno našli. Kousek od poštovního úřadu v něm bydlela jedna vdova, již stará paní, která bez jakýchkoli příbuzných, nemusela do odsunu a mohla tedy v domě zůstat. O dům se nyní dělila s mladou českou rodinou odkudsi z vnitrozemí.


Ilustrace - tesorosilverumax

Otevřela jim pohledná žena s batoletem v náručí. Samozřejmě nevěděla nic o loupežníkovi, byla Češka a v domě bydlela krátce. Prý aby přišli chlapci později, stará paní jela vlakem k lékaři do okresního města. Třeba něco bude vědět...

Odpoledne strávili na svahu za městem, kde k rybníku sbíhala se široká stráň, pro sáňkování jako stvořená. Spolu s dalšími kamarády ze školy zde po několik hodin zapomněli na loupežníka s červenou vestou, na Engela i na jeskyni tam vzadu za kopci ve skalnatém údolí a užívali zimních radovánek plnými doušky. Kája přitom zářil radostí a štěstím, jako dříve s jeho bývalými, dnes již v zahraničí žijícími kamarády z dětství...

Kvečeru vyrazili opět do města. Tentokráte starou paní doma zastihli. Protože uměla jen německy, ujal se Kája řeči a překladu. Když potom vysvětlili stařeně, oč jim běží, možná poprvé za posledních několik let se stařena skutečně od srdce zasmála, až se v kříži prohýbala: „Prý, cha cha, loupežník, hihi, loupežníka tu hledají, jééééé...“ smála se na celé kolo.

Chlapci zaraženě mlčeli a nechápavě se na sebe dívali. Nechali stařenu dosyta se vysmát, což trvalo hodnou chvíli a teprve když se konečně uklidnila, otřela uslzené oči a trochu zvážněla, zkoušeli ji situaci lépe vysvětlit. Nakonec pochopila. Vzápětí chlapcům řekla, že si odmala pamatuje, když tenhle dům její tatínek stavěl. Je tomu tak 75 let zpátky a to už dávno žádní loupežníci v kraji přeci nebyli! Poděkovali tedy hoši, rozloučili se s rozveselenou stařenkou a loudali se zklamaně pomalu domů.


Ilustrace - tesorosilverumax

„Hm, tak číslo 67 to rozhodně nebude. A jsme tam, kde jsme byli,“ znechuceně kopl do hroudy zmrzlého sněhu Vojta. Kája jen zadumaně mlčel...

Chvíli tak bloumali ulicí, když najednou zvolal Kája: “Ty, hele... A co když to číslo 67 není z našeho městečka, ale odjinud? Kolem je hodně vsí a městeček, třeba byl loupežník někde odtamtud?“

Vojta se na něj zadíval užasle a překvapením zamrkal. Plácl se přitom do čela a zvolal: “Já pitomec, proč mě to nenapadlo dřív? Vždyť je to úplně jasný, že ten barák nemusel bejt tady od nás, ale klidně jinde!“

Ihned je pohltilo vzrušení. Spěchali domů. Po cestě se domlouvali – Vojtův tatínek pracoval na dráze a měl jistě doma nějaké mapy okolí. A skutečně, sotva došli k Vojtovi, vtrhli do domu a Vojta již z chodby volal tatínka. Ten, nejprve trochu mrzutý, že jej ruší z příprav na noční službu, když však viděl rozzářené obličeje chlapců, uvolil se nakonec a pomohl oběma kamarádům s mapami, když mu byli vysvětlili, co vlastně hledají.

Vojtův tatínek byl vysoký, v pase úzký, ale jinak ramenatý chlap s drobným knírkem pod nosem, na jehož kořeni se skvěly zlatavé obroučky úřednicky kulatých brýlí. V uniformě přednosty stanice snad ještě přísněji vyhlížející, přesto však sympatický a usměvavý třicátník. Kájovi se líbil na první pohled.


Ilustrace - tesorosilverumax

„Tak podívejte, hoši,“ řekl Vojtův tatínek, skloněn nad stolem, kde předtím rozložil mapy místního kraje, „zde je naše městečko“ dloubl ukazovákem zhruba doprostřed mapy, „a tady  okolo je celkem 5 menších městeček a vsí. Z toho snad by vyhovovala tahle a tahle,“ popojel po mapě prstem a obkroužil pomyslně vesnice, které měly očividně více jak 70 domů. „A co že to vlastně hledáte, jak bylo to číslo domu?“ zpytavě a s jistým zaujetím podíval se přes obroučky brýlí na chlapce zpoza stolu.

„Tatínku, jsme na stopě jednoho dávného loupežníka,“ odpověděl Vojta, „a potřebujem zjistit, kde asi tak bydlel. Měl by to být dům s číslem 67“ dodal s pohledem plným naděje a vzrušení.

„Ano, hm,“ odvětil Vojtův tatínek, očividně potěšen, že Vojta již zapomněl na rychlé stěhování, když nechal celý svůj dosavadní život v Hlinsku a nyní si našel v novém bydlišti kamaráda a oba spojovaly zájmy o klukovská dobrodružství. Zatímco tak uvažoval, hledal v mapách čísla domů...

„Tak to by tedy padalo v úvahu tohle a nebo tohle číslo,“ řekl po chvilce a zakroužkoval tužkou na mapě dva domy, které měly číslo popisné 67. „Jeden je v Ährenbergu a druhý patří už k vedlejší vsi, Wolfbergu,“ ukazoval, předávaje kamarádům mapu. „Nechte si ji, mám tu několik stejných,“ dodal nakonec.

Když pak Vojta s Kájou opět seděli, již po několikáté, nad krabicí s předměty, bylo jim zase veseleji. Znali iniciály loupežníka JR, odhadem také dobu, ve které působil (dle mince z poč. 18. stol.) a skorem jistě věděli, že bydlel v domě čp. 67 v jedné ze dvou blízkých vesnic. Stačilo jen prozkoumat obě vsi a zjistit, zda některý z těch domů i po válce dosud stojí, jak je starý a kdo v něm dnes bydlí. Akorát jim v hlavách vrtala ta stará bible... Dosud neměli zdání, proč byla v balíčku a co představovala. Chtěl tím Josef Engel něco chlapcům sdělit? Vztahovala se bible nějak k loupežníkovi a nebo snad představovala útěchu starému pašeráku v dobách nejvyšší nouze, kdy se k Bohu s prosbami obracel? Nevěděli dosud, mohli se jen dohadovat...

Kája se nádherně vyspal. Unaven dojmy předchozího dne a hlavně pozdního odpoledne u Vojty, usnul ihned a spal nerušeně až do 9 hodin, kdy ho maminka konečně vzbudila na snídani. Pomalu jedl. S plnou hlavou myšlenek a vzrušujících představ zahleděn z okna nepřítomným pohledem občas zhluboka vzdychnul, zakroutil hlavou a opět se zamyslel...

„Copak synáčku, že tak vzdycháš?“ vyrušila jej náhle maminka. „Notnou chvíli už tě pozoruji a sama se divím, jak vydržíš tak dlouho držet rohlík před pusou, aniž by sis kousl?“

„Ale nic maminko,“ odvětil Kája, zabořil své bílé zoubky do čerstvě „rozpečeného“ křupavého rohlíku s máslem a upil trochu kávy. „Jen jsem tak přemýšlel, víš?“

„Trápí tě snad něco?“ pozorně se zahleděla maminka do očí Kájových.

„Ale nic, nic, to jen po něčem s Vojtou pátráme. Víš, to je taková naše, hm, mužská záležitost, tomu bys nerozuměla maminko,“ vážně odpověděl Kája, hledě na maminku nevinnýma klukovskýma očima.


Ilustrace - tesorosilverumax

Ta, když spatřila v nich pravdu, oddychla si. Hlavně, že nedělají různé hlouposti. Teď po válce leží všude po lesích tolik odhozených zbraní a munice! Vždyť zrovna včera povídala sousedka, že v blízké vsi zkoušeli v místním kamenolomu nějací chlapci zapalovat z nábojnic vysypaný střelný prach a jednomu to úplně ožehlo vlasy a druhého popálilo na rukou a v obličeji. Ještě aby tak Kája! Lekla se...

„A po čem to vlastně pátráte? Pověz, neděláte s Vojtou nějaké špatnosti?“ zeptala se raději se špatně skrytým znepokojením v hlase.

„Neboj maminko, nic špatného. Jen pátráme po jednom starodávném loupežníkovi a furt nemůžem přijít na to, odkud začít“.

„Aha,“ odtušila s ulehčením maminka. Usmála se. „A nejmenoval se náhodou Raschader, ten váš loupežník?“ jakoby nic pronesla maminka, skládaje přitom utěrku v ruce.

Kája vyskočil, jako když ho píchne: „Jaks to říkala maminko?!“

„No, povídám, Jakob Raschader,“ a pokračovala: „Přeci ten loupežník ze skal, co přepadával, loupil a mordýroval. Já jsem ti o něm ještě nevyprávěla?“ divila se maminka.

„Ne-nevyprávěla,“ koktavě odpověděl vzrušený Kája. „My jsme našli knoflík s písmeny J a R, to by přece mohl být on!“ skoro křičel Kája nadšením. „Vyprávěj prosím maminko, ale honem nebo to nevydržím!“

„Tak si hezky sedni a dojez už tu snídani! Já ti budu mezitím vyprávět...“ sedla si k oknu a hleděla ven, vzpomínaje přitom na starý příběh, který znala již od dětství.

„Je to již dávná, ale pravdivá událost z našeho kraje a traduje se vyprávěním po celé generace. Kdysi dávno kolem roku 1730 přibyl do posádky v Zeigleru vysloužilý voják odkudsi ze Saska. Jmenoval se Jakob Raschader. Časem si ve Wolfbergu namluvil mladé a pěkné děvče. Když už to bylo vážné, Johann nakonec pověsil vojenskou kamizolu na hřebík a koukal se usadit. Mladá dívka dostala od zámožného otce slušné věno, do začátku měli tedy živobytí zajištěno. Vybrali si malou chaloupku pod kopcem u Wolfbergu, na samotě, skorem v lese. S novomanželkou se tam usadili a brzy spolu měli už 3 děti.

Raschader, jakožto bývalý voják, měl však neposednou krev. Říká se, že namísto aby práce si hleděl, o dům a pole se staral, peníze věnem, co dostal, řádně rozmnožoval, raději se různě černotou přiživoval. Počalo se o něm vyprávět, že to on je postrachem poctivým obchodníkům na cestách, že právě Raschader přepadává a dokonce morduje lidi pro peníze. Když pak ještě záhadně shořel nejprve jeden a později i druhý dům jeho nejbližších sousedů a když se zvěsti o jeho činech dostaly až k vrchnosti, stal se záhy velmi hledaným banditou. Avšak dlouho jej nemohl nikdo chytit, vyprávělo se o něm, že díky zázračné červené kamizole, kterou snad ze smlouvy se samotným čertem od něj obdržel, stává se jejím navlečením neviditelným a tím také nepolapitelným...“

„Jakže maminko, červená kamizola, myslíš vesta? Ale tak to je teda určitě ten náš loupežník!“ přerušil vyprávění k prasknutí napjatý Kája, který již notnou chvíli poslouchal vyprávění maminčino vstoje, s očima navrch hlavy a pusou dokořán...

„Ano, červenou vestu. Vždy, když už měli loupežníka na dosah, ten prý si vestu oblékl a rázem zmizel. Snad se schovával i v nějakých skalních dutinách, rozsedlinách, na místech, která znal jen on. Zkrátka, celé tři roky po něm vrchnost pátrala, různé léčky mu chystala, aby jej polapila. Ten však se nedal. Až jednou lstí byl dopaden kousek od jeho domu. Když Raschadera zatkli, byl jen spoře oděn. Žádal, zda by se mohl slušněji obléci. Avšak ze strachu, že by snad navlékl si tajemnou červenou vestu a opět zmizel, nedovolili mu. Odvlekli jej do Hainsbachu, kde ho vsadili do těžkého žaláře. Záhy byl nad ním vrchností vynesen rychlý soud a loupežník Jakob Raschader, byl nakonec lámáním kolem popraven...“

„Tak alespoň vypráví se ten příběh u nás odnepaměti,“ vzdychla maminka a zahleděla se v okno tak, jako prve Kája. Zavzpomínala přitom na své vlastní dětství. Její maminka byla sice Češka, ale ona sama již se narodila zde a odmala tak poznávala příběhy a pověsti rodného kraje. Tehdy, ještě mezi oběma válkami, když za dlouhých zimních večerů od babiček a tet, které na potlach přišly a různé povídačky vyprávěly, také tento příběh se zatajeným dechem ráda před spaním slýchávala...

Pod okny se mihnul stín. „Kájo?“ ohlédla se...

Ale kde tomu již byl konec! Přistoupila k oknu. Usmála se. Již jen záda synova spatřila, kterak od pat sníh mu až za krk dopadal, jak pelášil s novinou začerstva rovnou k Vojtovi...

Odkazy na předchozí části:

1. Kapitola
2. Kapitola
3. Kapitola
4. Kapitola
5. Kapitola
6. Kapitola
7. Kapitola

Zdraví GM4PRO – Roman

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Velmi hezké čtení, vždy nedočkavě čekám na další díl ;-)

Večer pokračování ? o:-) ;-)
Tak sem si zase početl, zkrátil chvíli doma a téď zase budu čekat na pokračování 8-)
Ilustrace taky vypovídající o dění , takže za mě super ;-)

Pěkné, pěkné ;-) tvl to bude ještě dílů :-D Upletl sis na sebe pěkný bič. Piš dokud je sníh ;-)

Stále hezké čtení ,jak malej kluk pohodu a číst nikým nerušen opět suprrrrrrrrrrrr :-)moc Tě fandím DÍK :-)

Dobre ty,zase jsme o kousek dal :-P

Díky kluci. Ilustrace se vztahují k předchozímu dění, a mně se moc líběj. Kdyby někdy z toho náhodou nějako jako kniha vzniklo, jsou tyhle obrázky na to úplně ideální.

Ilustrace sedijou.Kdo četl předchozí díly , tak hned pozná kam je zařadit. Sice to není jak od Buriána ,ale já osobně bych nenamaloval ani přibližně děj z toho příběhu o:-) ;-) :-D
tesorosilvera s umaxem si vychytal dobře ;-)

Pisu z mobilu, diakritiku neresim: No, to byla nahoda jak bejk :) Jednou potrebovala moje polovicka nekam do mesta a ja mel asi hodku, dve casu, nez ji vyzvednu. A nez abych sedel v aute, tak jsem se rozhodl zajet na hledacku. A tak jedu svou starou oprejskanou karou po silnici a vidim detektorare s klackem pres rameno a rejcem pres durhy, jak si to sneruje z mesta na kopec. Tak jsem zastavil a rvu: Ccaaaau, taky hledam, kam des? :D No a po chvilce kecani to dopadlo k memu prekvapeni spatne - odmitl nabidku ze ho svezu a tvaril se jako ze i otravuju. Tak jsem si rikal, ty jo, spatne jsi na to sel, takovejhle dojem nemuzu nechat :-) Treba si mysli, ze jsem nejakej uchyl a chci ho nekde preto, ze jo... Tak jsem vsadil vse na jednu kartu. Popojel jsem za nim a rikam, hele, chodis na LP? On ze jo. A ja rikam, super, ja jsem ten GM4PRO, co tam obcas pise ty divny clanky, treba me znas... A ver nebo ne, teprve tim jsem ho presvedcil. Uplne se rozzarill a pak uz bez obav sedl do auata a jeli jsme na policko na spolecnou hledajdu :D A tam jsem zjistil, ze tesoro je prima kluk s umeleckymi sklony a takhle to teda vzniklo no :-)

Krásné čtení,jako vždy.Romane sakra,kdy vydáš knižní titul? ;-)

No nevím, jestli bych sedl do auta s cizím člověkem .Děti to učím a já si jen tak sednu k někomu ,kdo ze sebe dělá někoho z LP o:-) :-P No ale taky tak zastavuju a jednou už mě chtěla aj manželka ujet , když sme ještě z její kámoškou jeli kolem pole a na něm borec s detíkem. Musela hned zastavit a já du na pole za shrbeným maníkem ,zrovna něco tahajícím ze země a hele ho - honda2 :-D sem se chtěl zakecat ,ale ženský nemaj asi pochopení pro chlapský pokec o:-) :-D
Perfektní náhoda kluci ,že ste se potkali ;-)

Pěkný, Romane! Naučil si mě nový slovíčko (zpytavě) :). Jinak jak je to s tím lapkou, jmenuje se Jakob, nebo Johann? U obrázků je škoda, že se nevztahují k textu, u kterého jsou zveřejněny, ale to už jsem psal. A co se narážky joeblacka na Buriana týče, jasně že to není Burian. A Burian není Picasso a Picasso zase není Burian. Každý má svůj styl a ten tesorosilverumaxe je pro takovýto příběh jako dělaný. Perfektně s ním ladí, alespoň mně to tak přijde.

Ohledně případného vydání. Třeba by bylo řešením vydat to jako e-knihu. Předpokládám, že bys radši měl tu knihu na papíře, ovšem ta elektronická přináší jisté výhody, které stojí za zvážení. Podle mě největší výhoda je to, že si ji můžeš udělat de facto svépomocí, a pak jsou náklady na vydání - když nepočítáš svůj čas - v podstatě rovny nule a všechny kačky z prodeje jsou tvoje. Můžeš ji vydat i přes nějaké vydavatelství, ale pak už se o penízky dělíš. Na druhou stranu vydavatelství pomáhá s prodejem. Nevýhodou pak je menší oblíbenost elektronického formátu a taky riziko, že si knihu budou lidi načerno kopírovat namísto toho, aby za ni zaplatili. Tu druhou nevýhodu by mohla (snad) dost ovlivnit výše ceny, jakou bys nasadil.

Má narážka měla být pochvalou o:-) :-P :-D :-D Proto sem napsal , že k tomu tesoro sedí ;-)
Zdenka Buriana bych tady ani nečekal a tyhle kresby chválím ,protože okamžitě lze na nich poznat ke které části děje patří , i když sou spožděně ;-)
Naopak je spousta pěkných knih, které rádoby kresby opravdu kazí a to nemluvím jen o těch nových pohádkových o:-)

Eduard: Ahoj, to je krásný slovo viď? Jsem rád, že jsi se ozval. Už jsem myslel, že se ti něco stalo, protože jsi v posledních článcích nějak nereagoval :-) Jakob to je, Johann mi tam zase skočil s predikcí asi, souběžně píšu občasné články kolem místní historie a nějak se mi to tam dostalo. U obrázků od Tesora to mám tak, že umělecky třebas nesplňují kdejaká formální pravidla (tomu já nerozumím), ale to, co z nich člověk cejtí, je kus té poctivý práce, přemejšlení o těch textech, chut to tam dát tak, že si pak v obrázcích ty kluky a události stylizuju. Výsledek je pak moc fajn. Hraje to dohromady. A proto bych chtěl, bude-li někdy kniha, aby tam byly právě jeho obrázky.

K té knize - no, mně ani tak nejde o zisk, jako o ten papír a aby mě to nezruinovalo. Chci něco hmatatelnýho, já těm virtuálně-literárním zážitkům moc nefandím. Doba myslím spěje zpět k papíru a ten je prostě nej. Proto zvažuju, že bych zkusil využít třebas tenhle projekt: https://www.hithit.com/cs/article/whatIsHithit

Vtip je v tom, že se před vydáním knihy vybere nějaká nutná částka, která pokryje náklady. Vybere se stylem, kdy předem po určenou dobu mohou lidi posílat jakési předplatné. Jenže, nejsem si jist, zda bych nějak dovedl větší skupinu oslovit. Určitě by mě i zajímalo, zda a kolik lidí třeba z LP by si tu knihu s předstihem koupilo - cena třeba 200 Kč. Ten projekt se mi líbí, ale nemám s tím žádný zkušenosti a taky kdybych věděl, že to třeba koupí 10 lidí nebo 100, to už je rozdíl. Zdejší taky lovec Velryba mi již dokonce poslal kalkulaci nákladů na tisk sakum prásk, což je super a ještě jednou mu děkuju. Zdá se, že by nějaký zájem byl z různých stran byl, ale zatím, jsem žádný průzkum nedělal a nikoho neoslovoval.

No já vás kucí musím taky pochválit!!! ;-) ;-)
Už jen primárně za snahu a že se nebojíte ,že někdo začne s blbejma kecama.
Dělejte to dál! ;-)
B.

Opět super pokračování !!!! Při čtení mně to úplně vcucné do té doby a prožívám to, jak ti chlapci.

Pěkné,toho papíru bych se tolik nebál,jen to nebrat nějak megalomansky

Mílá bando,jsem moc rád že se Vám mé obrázky líbí.Budu se snažit aby ilustrace byly vždy k tomu dílu.Roman to píše skvěle a přál bych mu aby mu vyšla z toho kniha.Ne kvůli mým obrázkum ale kvůli tomu jak skvěle píše,jak nás do toho umí v táhnout,jakoby jsme to prožívali každý znás.Přeju všem zajímavé signály,malé i velké poklady ;-)

Tesoro máš talent vystihnout situaci v článku , tak pokračuj ve stejném duchu ;-) Romanovi přeju , aby ten papír vyšel .E knihy sou na prd a nic si z toho člověk tolik neprožije ,jak s poctivou knížkou 8-) ;-)

...děkuji krásná literatura i ilustrace porosím pokračujte... ;-)

Jo, já e-knihy taky nijak nemusím. Zmínil jsem se o tom jen jako o možnosti, protože na nákladech by se dalo opravdu dost ušetřit. Ale souhlas, papír je papír. V obecné rovině bych ovšem e-knihy úplně nezatracoval. Když nic jiného, tak se v nich, na rozdíl od těch klasických, naprosto bezvadně hledá. Zvlášť u naučných knih je toto jasná výhoda.

Při ceně 200 kaček za klasickou knihu to Romane opravdu na zbohatnutí není. Myslím ale, že kdyby ti to nakonec zisk generovalo, tak to není nic, za co by ses měl cítit provinile. Jasně, píšeš primárně pro radost, ale určitě ti to zabírá spoustu času. Tak proč neslíznout smetánku, když by byla příležitost :). Odhadnutí zájmu je ošidná věc. Pokud vážně uvažuješ o vydání tohoto příběhu, asi by sis měl položit i otázku, kolik lidí si to koupí, když už příběh, zápletku i rozuzlení znají z Lovce. Možná by bylo lepší nechat to tu s otevřeným koncem. Prostě navnadit a zaklapnout desky. AŤ TĚ TO ANI NENAPADNE.

:-D :-P :-D

Super, jako vždy. :-) :-)

Nádherný chtěl bych vědět,jak to skončí,ale na druhou stranu bych nechtěl,aby to skončilo.prostě ti to píše skvěle. :-)

Tož kluci březen a další díl čekáme až se ucho utrhne pěkné a napínavé ,čekám na další dílek :-P

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru