Tajemství muže s červenou vestou Kapitola 9. Přepadení – Konečně obleva – Že by?

Toho dne, kdy Kája nedočkavě za Vojtou pelášil s čerstvými informacemi od maminky, posunulo se pátrání kamarádů nesmírně kupředu. Tehdy sotva dech popadaje, převyprávěl Kája příběh loupežníkův Vojtovi, jak nejlépe dovedl. Oba plni nadšení samozřejmě ihned chtěli pátrat po osudech Raschaderových, avšak přespříliš štědrá sněhová nadílka bránila výletům do okolí. A tak přes den užívali zimních radovánek a po večerech jednou u Vojty, jindy zase u Káji dumali nad posledním předmětem z balíčku, jehož tajemství jim bylo dosud záhadou...

Ilustrace - tesorosilverumax

Večer co večer scházeli se oba kamarádi, měli si vždy co vyprávět. Hráli spolu různé hry, kterých měl především Vojta habaděj. Nejraději měli vláčky, které tatínek pravidelně k vánocům či narozeninám Vojtovým pořizoval a rozšiřoval tak jeho sbírku krásných modelů. Hra ta je dovedla zabavit na dlouhé hodiny. Při hrách často spolu rozmlouvali o loupežníku Raschaderovi, představovali si mnohé různé momenty, při kterých viděli loupežníka tak živě, jako v biografu. V očích jejich byl Raschader loupežníkem ctným, romantickým, dobrodružným. Viděli, kterak vozy plné vzácného zboží z ciziny, drahých látek a exotického vína přepadává, unáší a s chudými se pak o svůj lup dělí. Představovali si loupežníka, jak uniká před krutou „spravedlností“ vrchnostenskou, jak bojuje s nekalou přesilou vojenskou, a využívaje dokonalé znalostí lesních zákoutí i tajných pěšinek s kouzelnou červenou vestou pak v mžiku se ztrácí z očí všech...

Mnohdy se tak rozvášnili, že si dokonce na loupežníka i hráli. Nejčastěji na hledanou. Jen v jediném měli spolu jinak nerozluční kamarádi rozpor – který z nich je loupežník a který jej bude po domě schovaného hledat. Většinou museli losovat. Samozřejmě, že ten chlapec, který vyhrál a loupežníka představoval, měl u sebe vždy onen cár kouzelné Raschaderovi červené vesty z Engelova balíčku. V umění se schovávat vynikali nakonec oba slušně, hra je velmi bavila a často při ní zažili ohromnou legraci. V té době hochy trápila jen ta „zpropadená bible“, jak ji Vojta nejednou počastoval. Stále ne a ne vydat své tajemství. Proč byla v balíčku Josefa Engela? Měla vůbec nějaký hlubší význam ve spojení s loupežníkem?

Sněhové prázdniny, prodloužené o svátky vánoční, utekly jako voda. Sníh se tvrdošíjně držel po celý leden a ještě ho občas přibylo. Stále tak nemohli do skal ani do vedlejších vsí, kde by rádi ověřili, zda ještě stojí dům loupežníkův a kdo v něm bydlí. Zato již museli  zase do školy. Čas od času jim do třídy přibyl nějaký nový spolužák, který přišel z vnitrozemí či ze Slovenska s rodiči do opuštěných Sudet za novým životem. Málokdy však našli s některým z nich společnou řeč, většinou to byli chlapci mnohem starší, dočasně do třídy zařazení. Často také velmi hrubí, rádi dávali najevo svou fyzickou převahu.

Ilustrace - tesorosilverumax

Třída tak nebyla příliš kolektivní, spíše se drobila a štěpila na menší skupinky, které pak spolu držely partu. Někteří starší chlapci kouřili i pili, vyžívali se v prolézání opuštěných domů, v nichž bezohledně ničili a kradli, co v domech zůstalo. Jednou, když šel Kája s večerem od Vojty domů, narazil na skupinku výrostků, kteří postávali kolem jednoho z opuštěných domů na kraji města. Skupinku tvořilo asi pět větších chlapců kolem šestnácti let, byli mezi nimi i dva menší a mnohem mladší. Živě se o něčem domlouvali. Všichni kouřili. Kája neviděl do tváří všem, houstnoucí tmou ani chabá lampa ze vzdáleného rohu ulice zdárně nepronikla. Ale s jistotou poznal dva menší kluky – byli z jeho třídy.

Když kolem skupinky procházel, všichni zmlkli. Nastalo dusné, tíživé ticho, ve kterém Kája doslova cítil palčivé pohledy sedmi párů očí. Snažil se působit přirozeně, nevšímal si jich. A právě v tu chvíli se jeden ze skupiny – ten největší – pohnul směrem ke Kájovi.

„Naval cigára, spratku!“ rozkázal.

Kája na chvilku oněměl. Okamžitě rozpoznal výzvu, nejednou se pral v létě s chlapci jeho věku i o trochu staršími. Nikdy ale nečelil takto silné skupince rabiátů, kteří se snad před ničím nezastaví. Vzpomněl si, jak si maminka s tatínkem zrovna nedávno povídali o rabující nevychované mládeži, která ohrožuje město. Celý ztuhl, nebyl schopen slova ani pohybu.

„No tak, bude to?“ netrpělivě a ještě výhružněji sykl neznámý výrostek.
„Já, já...“ koktal Kája. „Já nekouřím“ nakonec vyhrkl.
„No a? Koho to zajímá? Naval cigára, ti povídám, nebo...“ a ukázal jasné gesto sevřenou pěstí. Přikročil ke Kájovi a chytil jej pod bradou za límec. Mezitím celá skupinka dvojici obklopila. Nikdo z případných kolemjdoucích tak nemohl spatřit, co se uvnitř děje...

Kájovi došlo, že je v koncích. Sám proti přesile, neměl by šanci. Jediná možnost je spása útěkem, ale o tu přišel, když se ocitl uvnitř skupiny chuligánů. Najednou se uklidnil. Napřímil se a rozhlížel se po tvářích tyranů. Chtěl si pamatovat každého z těch ubožáků. Uvědomil si v tu chvíli také, že se jim nechce a nebude podvolovat, jakkoli ponižovat.

„Nebo co?“ dovolil si Kája s hrdě vztyčenou hlavou. „Co mi uděláte? Nebojím se vás!“

V bandě to jen zahučelo. Takovou reakci zřejmě nikdo, natož jejich vůdce nečekal. Byl natolik překvapen, že dokonce Káju nakrátko ze sevření pustil. Ten, vida svou šanci, snažil se prorazit skrze hradbu těl a utéci. Žel však, nepodařilo se mu to... Byl lapen mnohem silnějšími pažemi a znovu uvězněn v hloučku výrostků.

„Tak ty budeš utíkat jo, frajere německej,“ zlostně vzkřikl vysoký chuligán, patrně vůdce té bandy. „Tak koukej, co s takovýma blbečkama náckovskýma děláme,“ dodal a sevřenou pěstí tvrdě uhodil bezbranného Káju do obličeje, až upadl.

Kájovi se zatmělo před očima, spatřil hvězdičky a nechtěně mu vyhrkly slzy z očí. Ale polykal je statečně. Sebral se ze země, oprášil kolena a narovnal se. Podíval se na chuligána. Tiše a nesmírně klidně řekl: “Posluž si znovu, srabe“. Čekal další ránu. K té se už výrostek chystal. Opět chytil Káju za límec a sklonil k němu hlavu. Kája intenzivně vnímal blízkost lumpova obličeje, cítil alkohol a cigaretový pach v jeho dechu. Zavřel oči...

V tom se ozval výstřel. Temnou oblohu prozářila signální světlice. Skupinka se překvapením rozestoupila, někteří v panice utekli, jiní přiskočili ke zdi opuštěného baráku. Kája využil nenadálé situace a rozeběhl se do tmy k domovu, shodou okolností ve směru, odkud vyšel výstřel světlice. V běhu se snažil dívat kolem sebe, třeba uvidí toho, jemuž vděčí za záchranu. Široce rozevřenými zorničkami však ani ve světle pohasínající světlice nespatřil nic jiného, než záda nějakého chlapce, ne o moc vyššího, než byl on sám, kterak mizí v jednom z temných dvorků opuštěných domů...

„Prosím tě, cos vyváděl?“ starostlivě se ptal Vojta, prohlížeje Kájův nateklý obličej, když se na druhý den setkali při cestě do školy.

Kája se nejprve snažil odvést řeč jinam, ale nakonec Vojtovi řekl o nepříjemném večerním dobrodružství. Vojta při Kájově vyprávění zatínal zuby i pěsti, co chvíli vyrazil ze sevřených rtů nějaké to ostřejší slovo na adresu chuligánů. Když došlo na zmínku o chlapci, jehož Kája při útěku zahlédl, prvně Vojta Káju přerušil: „Člověče, to je ale zajímavý, dovedeš si ho vybavit, jakou měl postavu, vlasy, cokoli? Ten kluk má asi těch světlic víc, třeba má i jinou munici nebo tak něco. To není jen tak, kamaráde. A navíc tě vlastně zachránil, tak už jen proto bysme měli zjistit, kdo to byl,“ odtušil zamyšleně Vojta.

„Nevím, moc jsem toho neviděl. Běžel přede mnou za roh baráku a když jsem doběhl na jeho úroveň, už mizel ve dvorku. Já ale spěchal rovnou domů, už bylo pozdě“ odpověděl Kája. „I když – myslím, že měl takovou divnou čepici. Nevím, jak to popsat, prostě ta čepice byla něčím zvláštní...“

„Hm, hm... A ti dva, co jsou od nás ze třídy, pamatuješ si, kdo to byl?“
„Jo, pamatuju. Ale nech to být Vojto, to nemá cenu, ještě by se to zhoršovalo“.
„To teda nenechám, to si piš,“ opět brunátněl Vojta. „Takovouhle srabárnu, to se musí vyřešit! A přísámbůh, že se celá ta banda dočká poctivý odplaty!“ rozohnil se spravedlivý Vojta.
„Opravdu, Vojto, nech to být. Ty starší neznám, ti dva jsou od nás ze třídy, ale nic mi neudělali. Jen tam stáli. Nemá smysl to nějak řešit“.
„Dobře Kájo, zatím to teda – ale jen kvůli tobě – nechám. Však my se spravedlnosti jednou dočkáme. Ale aspoň mi ukážeš, kteří lumpové od nás to byli, ať vím, koho si máme všímat.“

Ilustrace - tesorosilverumax

Za těchto slov již vcházeli do školy. Dnes se poněkud opozdili, do třídy přicházeli současně se zvoněním a panem učitelem. Nakonec Kája Vojtovi ony dva spolužáky nemusel ani ukazovat. Jakmile do třídy vešli, všichni spolužáci zmlkli. Nějakou záhadou se již vědělo, co se v noci Kájovi přihodilo. Mnozí jej měli rádi, Kája byl nekonfliktní, nikdy nikomu nic špatného neprovedl a naopak, snažil se vždy ostatním, především slabším, pomáhat. Vojta se rozhlédl: Celá třída doslova visela na Kájovi, prohlížela si jeho opuchlou tvář. Pouze dvě hlavy byly sklopené k lavici...

Pan učitel si nemohl nevšimnout vzrušení ve třídě, opuchlé Kájovi tváře a poněkud bledé  a nezvykle zaražené dvojice vzadu u okna. Zeptal se Káji, co se mu stalo. Ten jen mávl rukou a řekl, že nic vážného, že kdesi cosi při včerejší koulované... Ve třídě to jen uznale zašumělo. Tehdy si učitel všiml, že tváře jindy neposedných chlapců u okna dosud bledé, po slovech Kájových začaly dostávat poněkud zdravější barvu. Na rozdíl od Vojty, který v tu chvíli jen stěží zadržoval potlačovaný vztek. Učitel se zamyslel, spojil si jedno s druhým a prozatím věc přešel bez dalšího komentáře. Oddychli si ti dva vzadu i Kája...

Od toho dne se oba chlapci Kájovi vyhýbali, vždy kolem něj procházeli s pohledem k zemi. Styděli se za své jednání. Kája to viděl jen nerad, nechtěl je vystavovat zbytečnému ponížení, ale Vojta mu říkal: „Jen je nech, ať se hezky dusej ve vlastní šťávě, srabácký konzervy! Však si to zasloužej.“

Minul leden, již končil únor a sním přišla tolik očekávaná obleva. Sníh tál před očima, denně jej viditelně ubývalo. Často nyní pršelo, teploty se pohybovaly nad nulou. Jak to asi nyní vypadá „u nich“ ve skalách? Už aby se tam mohli podívat! Současně se nesmírně těšili na výlety do okolí, toužili objevit Raschaderův dům a něco z jeho minulosti. Zatím však to nešlo. Pršelo, říčky byly rozvodněné, všude ohromná spousta špinavého sněhu, rozmoklého bláta...

Jednoho pozdního, blátivě uplakaného únorového odpoledne se opět sešli u Káji v pokojíku. Radovali se spolu z oblevy a plánovali, co prvního učiní, jakmile bude možné někam vyrazit. Když se dosyta vypovídali ze svých plánů, vytáhl Kája jeden z jeho prostých vánočních dárků – v tom čase velmi oblíbenou nejen dětskou hru: Bitevní lodě. Hra to byla jednoduchá, ale velmi poutavá: Každý měl svůj papír s hustým čtverečkovaným polem, do kterého libovolně umístil svou „loď“. Svými souřadnicovými typy se pak měl každý strefovat do soupeřovi lodě tak, aby ji nakonec celou potopil. První s potopenou lodí prohrál.

Když byli kamarádi uprostřed nelítostné námořní bitvy, vyskočil pojednou Vojta od stolu, jako když do něj střelí: „Honem Kájo, podej mi tu bibli, ale rychle prosím tě, než to celý zapomenu, křičel Vojta. Když byl knihu do rukou konečně dostal, horečně v ní listoval.

„Konečně! Přesně, jak jsem si to myslel! Kájo, podívej, no to je konečně něco!“ ukazoval nadšeně zatím nic nechápajícímu kamarádovi otevřenou bibli rozzářený Vojta...


Odkazy na předchozí části:

1. Kapitola
2. Kapitola
3. Kapitola
4. Kapitola
5. Kapitola
6. Kapitola
7.Kapitola
 

Zdraví GM4PRO – Roman