Na hluboké orbě

Obhlídka podzimního rajónu. Na žádném poli to už brzy nepůjde.

Druhou říjnovou neděli předpověď opět slibovala krásné počasí. A bylo. Ještě mi nestačila vyblednout pleš ze sobotního slunce, a už znovu. Tentokrát jsem nechtěl jezdit nikam daleko, takže volba padla na oblíbenou konečnou autobusu na okraji Prahy, prostě Čimice, Chabry, Klecany. Jdu si po tom poli, první díl hluboké orby, druhý zvláčený, třetí jak perský koberec, a ejhle, oseto. Ani jsem se nedostal k pomyslnému pokračování cesty, kterou naznačují staré mapy. Takže návrat do hluboké orby. Obrácená ornice už byla pěkně vyschlá, ani na fiskarsku to nebylo, spíš na krumpáč. Nebo na vrták a tritol se zápalnicí. Nakonec bylo moje úsilí odměněno sadou komančů, jedním klausovským desetníkem, krejcarem a dvoukrejcarem, torzem sokolského odznaku s Tyršem a dvěma prstýnky, šmuky. Pleš? Zase jsem přišel domů jak červená kontrolka. Ztahaný tak, že ještě v úterý jsem sebou při usínání jen poškubával. To v té Francii. Pak ještě doma vzteky z jejich stávky, málem jsme neodletěli.