Šaratická louka

Za celý den druhého dnu dovolené nic než knoflík a mraky starých hliníkových uzávěrů od minerálek

My, co toho pamatujeme trochu víc, si vybavujeme hliníkové uzávěry od minerálek, jemné, trhací. Já jsem tenkrát minerálky moc nepil, spíš na koupališti točené PoMo. Žluté a červené, ještě se točí například na jednom fotbalovém stadionu v Plzni, kousek od Kalikovského mlýna. Vzpomínám si, jak moje maminka měla vždycky Šaratici pod kuchyňskou linkou vždy připravenou. Dnes dámy, které na zácpu trpí, spíš chodí do lékárny pro Guttalax. Zapamatoval jsem si tuto informaci. Jednomu ?spolubojovníkovi? na vojně jsem ho ?naordiloval? plnou lahvičku, protože mě nabonzoval, že nechodím na ranní rozcvičky. Nalít do něj za tuhle sviňárnu tolik Šaratice, to by totiž bylo na inkviziční ?španělský trychtýř?. Guttalax, to byl oproti tomu doslova ?bondovka?. Navíc mi přišel na vyžádání z domova v balíku, ani jsem nic nemusel na vycházce shánět. Starostlivá maminka, táta pochopil ihned (a doporučil dvojí balení). Ale to je zase jiný příběh. Takže dneska ani jeden pořádný barevný signál, až na ten ubohý knoflíček, jen ony hliníkové uzávěrky od minerálek. Přitom jsem si vzpomněl na jeden guttalaxový příměr. Při degustaci piva (tím mám na mysli opravdovou degustaci piva v Pivovarském domě v Praze) jeden poznamenal, že Starobrno ?onehdy? vyhrálo třetí cenu, hned za Šaraticí a Zaječickou hořkou. Netuším, co znamená ?onehdy?, ale ta poznámka mi v tu chvíli připadla zcela a naprosto případná. Pivo mám totiž rád. K onomu ?onehdy? mi nezbývá než poznamenat, že onu degustaci tenkrát museli provádět snad přímo na poli, kde jsem hledal, tolik tam bylo těch uzávěrů.