Víkendová mňága a žďorp

Spíše v obráceném pořadí, napřed žďorp a pak mňága, zmrzlá tuhá krusta, a pak bahno. Spolubojovník z vojny se lekl mrazu a bahna, vidinu na čerstvě vykopané zlato vzdal. Já jsem dal dvě mince, Tom víc, zlomil ale Black Adu.

Mrazivá, mlžná, nevlídná neděle, ani náznaku po sobotní slunné pohodě, kdy jsme se Siouxkou navštívili Elmaru v Jílovém a krátkou procházkou na Luka pod Medníkem odjeli Posázavským pacifikem zpátky do Prahy. Když Elmara slyšel, jak se chystáme na tu dálku (najděte si to na mapě), jen hrůzou obrátil oči v sloup, vždyť i 300 metrů z domova do práce přece jezdí dieselem.

Mimochodem, Jílové je krásné starobylé město, a ozářené čerstvým dopoledním sluncem vypadá jak ráj pro fotografa.

Připomněla mně ta neděle v Jílovém, když ještě za komančů opravili Staroměstské náměstí v Praze, bylo to před nějakými třiceti až čtyřiceti lety. Tenkrát, kdo z profesionálních fotografů měl Linhof Techniku 6 x 9 s výklopnou zadní stěnou (linie domů se pak nesbíhají vzhůru jako na mé fotce z kompaktu), nebo alespoň Hasselblad či Mamiyu 6 x 6, si v jinovatkové dopoledne dýchal na prsty, aby jimi zvládnul jemně zmáčknout drátěnou spoušť a správně exponovat tu krásu, aby ji pak mohl prodat do publikací a na kalendáře. Určitě tam vedle sebe stály všechny naše fotografické hvězdy tehdejší doby, Ladislavem Sitenským počínaje, Jiřím Všetečkou a Josefem Koudelkou konče, snad i Karel Plicka; jen pornografa Saudka by asi kdokoliv marně hledal...

V neděli mě vytáhnul ven Tom2. Už delší dobu jsme se s Tomem neviděli, že tedy půjdeme na tutové pole, které dává. Ještě měl s námi jet můj spolubojovník z vojny, ale když jsem mu vylíčil, co hledání obnáší (něco ve stylu sapéra Vodičky a jeho countryové písničky Řidič, ten tvrdej chleba má), zdvořile se omluvil, a že to zlato bude hledat jiným způsobem.

Přestože jsem byl nabalený jak pumpa, vlhký, desetistupňový chlad se do mne dostával, jako by mě kropili studenou vodou, jako Alžběta Báthoryová ve sklepení svoje nahaté poddané. Od začátku bylo jasné, že o nějaké hledání moc nepůjde, spíše nadýchat se čerstvého vzduchu a relax, zahřát se kopáním.

Tomovo pole mně fakt připadalo jako moje ráno. Napřed žďorp, a pak mňága. Prorazit ale tu deseticentimetrovou zmrzlou krustu stálo téměř nadlidské úsilí. Pak se krumpáček zase zabořil do lepivého bahna. Ani jeden z nás nešel po sporných signálech, já jen jednou, onen kus rezatého plechu na fotce, jen abych si paličatě dokázal, že detektor měl pravdu. Oba jsme na tom byli s hledání, stejně. Po několika hodinách jsme neměli hledání ani hrst nálezů. Abych ale řekl pravdu, Tom měl větší polovinu. On na počet, já na váhu, díky kusu železa. Taky nakonec téměř zlomil černou lopatku Black Ada.

Při čekání na vlak se přehnalo hejno havranů; připomněli jsme dobu, kdy ke strachu stačila fantazie. Ani krev tehdy téct nemusela, natož aby orgány lítaly vzduchem jak v počítačové hře, a Hitchcockův horor Ptáci dokázal vzbudit hrůzu i z holuba, vrabce...

Nakonec jsem vzal za povděk frťana Jamesona, abych uvnitř roztál a mohl dojít v Libčicích jako vrzající robůtek padesát metrů k vlaku. Bez zpoždění a topili, České dráhy buďtež pochváleny.

Jílové, domy se sbíhajícími se liniemi, kompakt prostě není Linhof Technika

Jílové ze směru na Ďábla

Vlhká zima jde i z té fotky

Poslední kop

Společné foto, Tomovy nálezy vpravo

Ptáci...!