26. 11. 1346 Karel IV. korunován králem Svaté říše římské

Kategorie: Osobnosti , Kalendárium

Korunu říšského krále Karlovi IV. nasadil arcibiskup Balduin 26. listopadu 1346 v Bonnu. Toto nenápadné město se tehdy prvně zapsalo do dějin.

Velká hra o císařskou korunu vypukla už počátkem roku 1346. Jan Lucemburský sice naoko jednal i s Ludvíkem Bavorem, ale plně v souladu s papežským přáním. Karel si zatím zjišťoval u papeže podporu. Přitom se mu podařilo získat souhlas se zřízením kláštera, v němž by se mše vedla nikoli latinsky, ale slovansky.

Dne 11. července 1346 se pak ve městě Rhens na Rýně konala samotná volba. Hlavní roli v ní sehrál trevírský arcibiskup Balduin, Karlův prastrýc a jeden z pěti přítomných kurfiřtů. Od té doby se Karel stal čtvrtým, totiž takové bylo jeho pořadí na římském trůně. Jako český král byl samozřejmě Karel I. Vládcem se stal až ve třiceti letech.

„Od vládních povinností Karla načas odvedl Kresčak, po jehož tragickém konce se stal i českým králem. Nejprve ale musel zakončit říšské povinnosti, především absolvovat korunovaci. Ta se obvykle odehrávala v Cachách, které ovládal Ludvík Bavor, a Karlovi neotevřel brány ani náhradní Kolín nad Rýnem. Korunu říšského krále mu nakonec nasadil arcibiskup Balduin 26. listopadu 1346 v Bonnu. Toto nenápadné město se tehdy prvně zapsalo do dějin,“ píše Jiří Martínek v knize Karel IV. – Památná místa tehdy a dnes.

Jen krátce po korunovaci ustanovil Karel prastrýce Balduina svým zástupcem a v přestrojení se vydal do Čech, které zatím spravoval jeho bratr Jan Jindřich. Nakrátko ještě zajel do Tyrol, kde neúspěšně zkoušel přivést k rozumu Markétu Pyskatou.

V srpnu 1347 byl korunován i českým králem. Začal se připravovat k válce o potvrzení císařské koruny, když se v říjnu 1347 dozvěděl nečekanou zprávu, že Ludvík Bavor zemřel. Ranila ho mrtvice během lovu na medvědy nedaleko Mnichova. Nepřítel mu neočekávaně snadno zmizel z cesty.

„S Karlem IV. nastala éra lucemburského císařství. Mezi oběma hlavními pilíři latinského křesťanstva zavládl opět mír, nikoliv ale úplná harmonie. Základem kompromisu se stalo mlčení o podstatě dřívějších sporů. Karel sice nikdy na rozdíl od svého předchůdce přímo nezpochybnil dřívější učení církve o papežské aprobaci říšské královské volby a císařského titulu, dokázal se však vždy obratně vyhnout jeho praktickým důsledkům,“ uvádí Drahomír Suchánek a Václav Drška v knize Církevní dějiny: Antika a středověk.

Na druhé straně Klement VI. i jeho nástupci, toužící stále více vymanit z francouzské kontroly, museli respektovat jistou míru lucemburské nezávislosti, chtěli-li se vrátit do Říma. Pravdou však je, že pragmaticky uvažující Karel jim v této věci příliš nápomocen nebyl.

Zdroje: Jiří Martínek, Karel IV. – Památná místa tehdy a dnes, Drahomír Suchánek a Václav Drška. Církevní dějiny: Antika a středověk, www.prague.eu

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

V chatu není žádný příspěvek.

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru