Jak můj starej poklad hledal

Kategorie: Co se jinam nevešlo

Nejprve jsem byla ráda. Pepa dřív jen sedával u televize s lahváčem v ruce a za vrchol zábavy a zdravého pohybu považoval přepínání kanálů v době hlavních zpráv. Od té doby, co si pořídil ten pekelný stroj, se pořád jen někde pachtil s rejčem, chodil domů unavenej, ale za to šťastnej. Doma jsem ho viděla jen chvilku po práci a pozdě večer, když se vracel z pole špinavej jako to čuně. On se do toho klacku, jak tomu tady říkáte, snad i vážně zamiloval. Ostatně, svědčily o tom i jinak dříve společně oblíbené středy, které postupně vynechával, až ustaly docela.

„No co, hlavně že je starej spokojenej,“ říkala jsem si. I mně to nějaký čas vyhovovalo. Co vám mám povídat, každá ženská je ráda doma sama, hned jako by měla více času na úklid a hlavně nikdo pořád nekomanduje... Pepa byl jako vyměněnej, neustále nadšenej. A to víte, na chlapy se to musí umět. A jak mi furt ukazoval nějaké knoflíky a mince a že jednou najde poklad a zaplatíme hypotéku, auto a jiné dluhy, kývala jsem mu na ty jeho projevy zakrnělýho dětství; byl toho tak plnej, jako snad ničeho nikdy.

Časem začal chodit i sem, na ty vaše internety. Jednou jsem ho načapala, jak se směje v posteli s tabletou pod peřinou v ruce. Jsem myslela, že zas jalově kouká na ty jeho péčka, ale ne. Prej „se směje nějakýmu Elbundovi nebo Džoublekovi, jakej je to kabrňák a dobrej typ a musí s ním bejt sranda, protože má doma stejnou Peggy, jako on a je to, hehe, celý přesný.“ Jindy se zase nadával na zelenáče, jak tuhle minci znehodnotili a tamten artefakt vyčistili blbě. Sám zapomínal, že je taky zelenáč, ale hned všemu rozuměl nejlíp. Ale jako jó, tohle všechno by ještě šlo...

Jenže postupně, nenápadně a polehoučku se vzdaloval od rodinnýho krbu stále víc a věnoval tomu veškerej volnej čas. Začala jsem na ten detektor maličko žárlit. Kdyby měl aspoň ženskou, tak to pochopím... Ale on už ani do hospody pořádně nezašel a tomu stroji se snad normálně upsal na život a na smrt! A když mi začal jezdit s jakousi partou i na víkendy, přičemž v pátek vyrazil natěšený jako na první styk a v neděli večer ho vypustila nějaká dodávka na chodník zežraného jako to hovado, špinavého a pohublého s pár vykopanejma šmukama v kapse, šly už žerty stranou. Nakonec ho vykopli i z fachy a to už jsem byla celá v ráži. A rodinnej rozpočet v rejži.

Jenže Pepíno nedbal mých nářků. Pořád mlel to svoje o pokladu a zaplacených dluzích. A že prej jako ví o tom, kde se cosi skrejvá, že mu to řekl starej Hrdlovič v hospodě a už to má ověřené z dalších zdrojů. Ty další zdroje byly vysložilej flašinetář Vávra v důchodu a Mařka, co šlapala chodník snad už za Protektorátu. Brebentil o tom každou chvíli, u jídla, před spaním i ze snu. Dokonce i když trůnil, furt měl ty tablety v ruce a projížděl jakýsi starý mapy s kontaminacema. No vydržel tam zamčenej v té kontaminaci onlajn kolikrát i přes hodinu, dokud jsem mu nevypla tu internetovou krabici ze zásuvky…

Mluvil o tom všude. Už se mu smála celá ulice. Styděla jsem se jít i do krámku, v hospodě byl vděčným zdrojem zábavy. Nakonec ho vyškrtli i z pracáku, přišel o socku a do toho jsem otěhotněla. To když se jednu středu vrátil celej říčnej z hospody, jak mu stará Mařka potvrdila cosi o tom pokladu. No co? Taky jsem se divila, že mu ty jeho buňky ještě plavou…

Když už to nemělo konce, jednoho dne jsem ho seřvala na dvě doby. Aby si konečně uvědomil, že má doma ženu a čeká další dítě. A že nemá práci a je podzim a za dveřmi vánoce, dospělá dcera na studiích... Zamkla jsem mu ten jeho klacek do skříně a klíč schovala do podprdy. Tam se on nepodívá, jak je rok dlouhej. Ale nefungovalo na něj nic. Ať jsem meldovala jak chtěla, furt očima švenkoval ke skříni a neslyšel, nevnímal.

Už druhej den vypadal jako typickej závislák. Ruce v klíně, kejval se dopředu a dozadu, pěnu u huby a oči podlitý krví. Šel z něj strach. Jen tam tak seděl na posteli a mumlal cosi nesrozumitelného o zlatu, pokladu a zabití... Bylo mi ho líto. Přišla jsem za ním a chtěla ho nějak obměkčit. Vysvětlit mu co a jak, dyť to není normální! Ale zničehonic vytáhl zpodpostele tu novou kvalitní fiskarsovou sekeru, co dostal k narozkám od šváry a že jestli mu ten klíč od skříně nedám, že uvidím. Asi by mi ani tolik nevadilo, kdyby mi jednu ubalil, ale on se hnal ke skříni a ta byla památeční, po babičce, co jsem dostala k svatbě. Jak se tak rozpřáhl, skočila jsem mezi skříň a Pepu. Myslela jsem, že ho znám. Nikdy by mouše, natož ženské neublížil. Sekera však dopadla tvrdě a nekompromisně. Zatmělo se mi před očima a víc si nepamatuju.

Když jsem se probrala, ani nevím, kolik bylo hodin, Pepa byl v tahu. Skříň rozbitá. Do podprdy mi samozřejmě nešáh... Vstala jsem celá mátožná, že si udělám kafe. V kuchyni na stole ležel vzkaz: „Doma mě nečekej, jel jsem si pro poklad“. Nečekala jsem ho, byl pátek, bylo mi jasné, že zmizí s kumpánama kamsi za polníma šmukama a chlastem. Jenže on se v neděli nevrátil. Ani v pondělí. A v úterý taky nic. Koncem tejdne už jsem chtěla volat policajty, když najednou zvonek. A za dveřmi pošťačka, že má doporučenej dopis. No, chtělo se mi brečet, už jsem v duchu viděla rozvodový papíry a tu ostudu v krámku…

Rozlepila jsem obálku a v ní byla fotka mýho Pepy v plavkách, letenka na Maledivy a vzkaz: „Tak co, stará, už mi věříš?!“

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Vyklopila ho dodavka sežraneho na chodník , to sedí :-D :-D

Tak málo scházelo a mohla jed taky :-D :-D

Super příběh :-D ;-)

Super :-D

:-D :-D

Dlouho jsem se takhle nezasmál .-) :-D :-D :-D

Tenhle je prostě nej, ten chlap by měl napsat minimálně knihu :D

:-) :-) :-) super :-)

Super příběh s užasnym koncem. :-)

:-D :-O :-O :-D :-D :-D

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru