Slované a Avaři I.

Kategorie: Roky válečné a revoluční

Etnická tvář středověké Evropy se dotvořila postupným přesunem od východu kmeny Slovanů (Indoevropanů), o nichž stejně jako u všech ostatních barbarských kmenů nevíme, kdo je vyhnal z jejich prvotních sídel. Za jejich pravlast se zmiňuje široká oblast východoevropských nížin. Archeologie tady popisuje několik významných a velkých kultur, za jejichž nositele označuje Baltoslovany a později samotné Slovany. Poslední z těchto kultur zanikla v 5. století a patrně se tak stalo pod nárazem Hunů, v jehož důsledku se Slované i Baltové rozptýlili a jejich vývoj nelze přesněji postihnout. Proto se jako zlomový moment slovanské etnogeneze považuje oddělení od baltských kmenů a nastoupení vlastního vývoje, který je zahalen tajemstvím.

1

Až po stovce let se najednou vynořují nové, prokazatelně již slovanské kultury, jejichž nositelé mluvili praslovanským jazykem, vyděleným ze starého indoevropského základu jako samostatný slovanský kmen. Tito Praslované obývali lesnaté a mokřinaté oblasti s množstvím jezer, řek a močálů, stranou moří, stepí i vysokých hor, čemuž odpovídají závěry archeologů. Všechny praslovanské kultury mají společné to, že tvůrci žili v menších sídlištích s několika malými zemnicemi či podzemnicemi, vyráběli hrubší keramiku bez použití hrnčířského kruhu, mrtvé spalovali a ukládali do uren, plochých hrobů nebo pod mohyly. Své políčka obdělávali v dvojpolním systému a po vyčerpání půdy se stěhovali. Kroužili po třech až pěti místech, celý cyklus zřejmě trval asi patnáct let. Také pohřební ritus se zvolna, pravděpodobně pod vlivem pohřbených germánských a římských sousedů, měnil na kostrové pohřbívání (na Moravě je tento přechod doložen na přelomu 8. a 9. století, v Čechách o něco později). Byli to pohané, o jejichž duchovním a myšlenkovém světě máme jen sporadické, málo rozšifrované zprávy z pozdních zkreslených podání. Na své cestě od východu do středu Evropy se ale potkali s křesťanstvím a velmi zvolna jej přijímali.

Na počátku 6. století pronikali Slované migračním proudem přes Vislu a Odru k povodí Havoly a Sprémy a blížili se k Labi. V polovině stejného století zaútočila část kmenů také ve středním Podunají, kde ale jejich potup zastavily boje mezi tamními Langobardy a Gepidy. O Slovanech ve střední Evropě psali antičtí i germánští autoři. Gótský historik Jordanes či Prokopios z Kaisareje jmenují tyto kmeny Sklaviny a Anty, věnují se jejich vzájemným sporům a popisují jejich kulturu nelichotivými slovy o nevyspělých barbarech, kteří chodí nazí a špinavý, neznají společenskou hierarchii ani institucionalizovanou vládu a jejich válečné umění je primitivní. Chovali sice koně, ale bojovali opěšalí, což je znevýhodňovalo a limitovalo jejich migrační možnosti. V blízké budoucnosti však přesto zaplavili a ovládli celou východní polovinu evropského kontinentu, vytvořili tady státní útvary a včlenili se do existujících politických a církevních struktur, přičemž tento proces měl výraznou vazbu na pohyby a vnitřní vývoj dalších nomádů, jež přišly z hlubin euroasijských stepí – Avarů.
Avaři, kočovníci neznámého původu a jazyka, sdružení v silném kmenovém svazu, odvozovali svůj původ od starověkých národů War a Chun. Byli to vynikající jezdci, žili v kruhových jurtách, skrývající až překvapivé pohodlí, jejich životní styl – oděv, šperky, výbava domácnosti, nesl známky výrazného ovlivnění Byzancí.
2Roku 558 proti nim válčil byzantský císař Justinián I., který se uvolnil vyplácet jim cosi jako tributum pacis (poplatek míru), nesouhlasil ovšem s usídlením Avarů na byzantském území. O dva roky později pak uskutečnili útok na Dunaji, kde si vytvořili novou základnu, a po dalších dvou letech zaútočili na franskou říši. Roku 567 se opět vyhrotil jejich vztah k Byzanci, když císař Justin II. přestal tribut vyplácet.  Avarský vládce Bajan se proto spojil se středoevropskými Langobardy k boji proti byzantským spojencům geoidům. Poté co je porazili, obsadili původní gepidská sídliště v Potisí, ale vzápětí se dostali do sporu s Langobardy, kteří se před nimi pod vedením krále Alboina  nakonec roku 568 stáhli až do severní Itálie. Tím zabrali Avaři pro sebe i Pannonii a vytvořili v Potisí a Podunají vlastní říši, která se stala rozhodující politickou silou oblasti. Svým uspořádáním byla podobná volným stepním říším, jejichž charakteristiku určoval a zároveň limitoval extenzivní způsob hospodaření: pastevectví, doplňované kořistí a loupežných kořistí z loupežných nájezdů do velmi vzdálených oblastí. Na druhou stranu jich k migraci nutilo také soustavné vyčerpávání pastvin. Postupovali širokým stepním pásmem ze střední Asie k západu až na Dunaj, do pannonských nížin, za nimiž jejich cesta přirozeně skončila na nejzápadnější výspě euroasijských stepí.

Nejvyšší a vlastně jedinou institucí této putovní říše byl vládce kagan, jenž měl neomezenou moc a nárok na absolutní poslušnost svých lidí. V praxi však musel obojí neustále dokazovat vojenskými úspěchy, kořistnými výpravami, získáváním nových otroků, zmnožováním pověstného avarského pokladu a také symbolickými akty náboženské povahy. Slabý, váhavý či prohrávající kagan svou autoritu neobhájil. I proto byl avarský stát ve stálém nebezpečí vnitřní nestability a nepokojů.
Kagan do sebe absorboval příslušníky mnohých newarských etnik. K prvním patřili Protobulhaři, původem ze středoasijských stepí, kteří rovněž podnikli dlouhou poušť k západu, usadili se mezi Černým a Kaspickým mořem a vytvořili zde kmenový svaz („Velké Bulharsko“). Podobně se pod svrchovanost avarské moci dostali i Slované, později také zbytky Langobardů, Gepidů a původních římských obyvatel Pannonie. Etnicky pestrý kaganát byl tedy ohrožován stálými vnitřními rozbroji. Kagan Bajan (†602) se v dané situaci ukázal být silným a schopným panovníkem. Na konci 6. století vedl řadu kořistných výprav proti Byzanci, čímž systematicky zaměstnával své bojovníky. Prováděl také promyšlenou osídlovací politiku. Za jeho vlády přicházeli do Pannonie a Podunají slovanské rodiny, znalé zemědělské práce, aby tuto úrodnou zemi znovu kultivovaly. Slované se tak stali živiteli kaganátu. Jejich právní postavení nebylo patrně nijak podřadné, ačkoli tradice, ovlivněná mladšími událostmi, hovoří o velikém útlaku………

www.ellopos.net
www.allaboutturkey.com
Gabriela V. Šarochová: ČESKÉ ZEMĚ V EVROPSKÝCH DĚJINÁCH, nakl.PASEKA

 

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Pěkné počtení i článek.

Zajímavé a poučné.

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru