Ve spárech zla IV

Kategorie: Co se jinam nevešlo

IV.

Černé auto  po chvíli dojelo až k jejich blízkosti, zastavilo se. Řidič zůstává sedět ve voze, motor stále běží. Martin ihned vystupuje zpoza stromu a přechází na polní cestu vedoucí podél lesa. Jde směrem k autu a David jde jen o pár metrů za ním. Když už jsou skoro u něj, řidič vystoupí a rukou je pobídne, aby si pospíšili. "Jedeme chlapi, není čas. Zatím se asi ještě o ničem neví, ale až to spustí, budou zavírat cesty, musíme být v našem cíli co nejrychleji", mluví rychle a otevírá přitom zadní dveře vozu. David si naskočí dozadu a Martin si sedá na místo vedle řidiče. Jakmile jsou všichni vevnitř, řidič rychle otočí auto a naplno sešlápne plyn. Přiřítí se k hlavní cestě, odbočí a jede co to dá. Rovnou na Prahu. Cesta probíhá celkem klidně, nikde ani známka něčeho, co by se vymykalo normálu. Světla krájí černočernou tmu před sebou a řítí se dál ztichlou krajinou. Je už skoro půlnoc, když přijíždí na okraj Prahy. Jedou dále do centra, noční ulice jsou téměř prázdné, občas se pár opilců potácí po chodnících a před zavírajícíma se hospodama. Najedou na starou, kočíčími hlavami dlážděnou cestu. Po chvíli drkocání se vůz zastavuje před šedivým, třípatrovým činžovním domem. Řidič parkuje a vychází z auta. Oba dva ho rychle následují, neztrácejí na ulici ani vteřinu. Jdou za roh a přicházejí k domu číslo 18. Tam se řidič zastavuje, vyndá klíče z kapsy a otevírá vstupní dveře do domu. Na chodbě si pak rozsvítí a jdou po starých kamenných schodech do druhého patra, kde jim otevírá dveře jednoho z bytů. Všichni tři pak vejdou a David si ihned prochází celý byt, aby se seznámil se vším, co tady je. Žádný luxus, ale je tady v podstatě všechno, co potřebují. Dvě staré válendy, rádio, koupelna, ručníky, nějaká hygiena. A co navíc, ve skříni šaty různých velikostí. Když si je prohlíží, všimne si toho řidič, který je sem dovedl. "No jo no, my nevěděli jak jste přesně velcí, tak jsme sebrali, co se dalo", povídá. David pokýve hlavou na znamení toho, že chápe a jemným pohybem skříň zavírá. Přeci jen, kdyby jim oblečení hrubě nesedělo a oni by v tom pak vypadali jak klauni, to už se rovnou můžou jít přihlásit na nejbližší policejní stanici. Tahle parta myslela snad na všechno. "Dnes už toho bylo dost chlapi. Jedu domů. Kdyby cokoli, Martin už ví", loučí se nový známý a přeci jen neznámý a odchází z bytu ven. David za ním hned zamyká dveře a hodí sebou na válendu. Martin ještě chvíli šmejdí v kuchyni a pak si jde lehnout taky. Oba dva rychle usínají.

Kapky deště dopadající na parapet okna probouzí Davida a ten pohledem ven zjišťuje, že se právě rozednívá. Sluníčko se zrovna začínalo prodírat ranní oblohou a venku přestává pršet. Přes nejbližší vysoké sousední domy je vidět kousek duhy. Mohl by to být hezký den, pomyslí si. Pohledem na budík, který leží na stolku vedle postele, zjišťuje že je něco po šesté. Uznává, že toho moc nenaspal. Podívá se na vedlejší postel, kde leží Martin. Nehybná silueta pod dekou dává tušit, že ten ještě pořád spí. Převalí se tedy na druhý bok, ale už se mu nedaří usnout. Hlavou mu letí myšlenky jako o závod. Pokouší se sám v sobě si upřesnit jaký postup by teď byl nejlepší. Co a jak by dnes měli  udělat. Energie má na rozdávání, emoce ho ženou vpřed. Strach, všudepřítomné nebezpečí, neznámí lidé okolo něj, to vše jeho nervy žere takovým způsobem, že je těžké udržet si chladnou hlavu. Pořád ho nepřestává udivovat, jak všechno parádně klape a jak vlastně hlavně díky Martinovi mají úplně perfektní průběh jejich plánu. Tedy aspoň doposud. Fantazie. To až budou jednou někomu vyprávět. K neuvěření. Chvíli takhle přemýšlí, když uslyší Martina jak se otáčí v posteli. "Uáááá", zívne ten na celé kolo a přehodí svoje nohy přes okraj postele na zem. "Co ty? Už nespíš?", kouká na Davida, který je k němu otočený a pozoruje ho. "Ne, přemýšlím. Máš možnost sehnat zbraně?", vypálí na Martina napřímo. Ten si zrovna mne oči, když ho ta slova zarazí a okamžitě s tím přestane. "No to asi ne kamaráde, takové známosti zase nemám. Kdo by teď riskoval, že by nám sháněl zbraně?", vstává z postele a jde na záchod. "Víš pro přechod, jsem myslel", stihne rychle dodat David ještě dřív, než se za Martinem zaklapnou dveře. Tak tohle asi nevyjde, pomyslí si nakonec a jde do kuchyně najít něco k snědku. Přeci jen už mu od včerejška vyhládlo. "Vajíčka, housky, máslo, co víc si přát? Haha! Udělám míchaná vajíčka, co říkáš?", povídá Martinovi který se teď, po chvíli strávené na oné místnosti, přišoural do kuchyně. "Když je uděláš, proč ne", odpoví Martin, který se ještě úplně neprobudil a ztěžka dosedá na židli. Včera byl těžký den. David na nic nečeká a začne krájet cibuli. "To bude něco jiného, než ta z basy, to uvidíš", usmívá se. Za chvíli na to se už kuchyní pomalu začne linout vůně zpěněného másla a zlatavé cibulky. Vůně domova. Tohle David vždycky miloval na víkendových ránech. Když žil ještě u rodičů, měli každé sobotní i nedělní ráno míchanici. Máma ji uměla fakt nejlíp. Jak jinak. S čerstvě zakrojeným krajícem chleba a černým čajem s cukrem. "Dobré ráno vážení posluchači. Jak se říká, v zdravém těle, zdravý duch! A proto pokud se někdo z vás rozhodl si teď zacvičit u otevřeného okna, zahrajeme mu k tomu hezkou písničku". Zvuk právě zapnutého rádia vyrušuje Davida z rozjímání. To Martin zkouší, zda se mu podaří zachytit nějakou zprávu, která by upozorňovala na jejich útěk. Ladí z jedné stanice na druhou, ale nikde o ničem ani slovo. "Asi to nechtějí pouštět ven, aby se lidi nebáli", shrne po svém situaci, když zasedá ke stolu k již přichystané snídani. Vezme si housku a s chutí se do ní zakousne. "Hmmm, to se ti povedlo, brachu", s plnou pusou pochvaluje Davidovo kulinářské dílo a hltavě do sebe háže jednu lžičku vajíček za druhou.

Když už poslední sousto mízí v jejich útrobách, jdou se podívat ke skříňi. Začnou si vybírat věci, které by se jim hodily. Každý si nakonec vybere to svoje. Celkem to jde. Žádný šlágr, ale o to tady nejde. Hlavně splynout s davem, nevyčuhovat, nebýt nápadný. O nic jiného nejde. Na lázeňské šviháky si můžou hrát později. S odneseným zlatem by to opravdu asi problém být neměl. Je čas se posadit k poradnímu stolu a pustit se do práce. David zavře dveře do kuchyně, aby ani slovíčko neproniklo do předsíně bytu, potažmo spíše pak na chodbu domu. Na jisté věci člověk prostě musí mít klid. Když se pak posadí naproti sobě, David začne. "Tak hele já ti to namaluju. Ten barák stojí tady. Tady je vesnice, za ní les, pak třista metrů nic, jenom cesta v lese a pak křižovatka. Dáme se doleva a ta je vlastně slepá, tam to za chvíli končí, tam je na konci ten barák. Samota, ale velká samota. Několik stavení k tomu. To uvidíš. Šel bych tam ale zezadu. Je tam obrovská zahrada s jabloněma, plot rozmlácenej. Pojedeme tedy ještě od křižovatky kousek dál rovně lesem, tam zastavíme u krajnice. Pak už jenom přeběhneme cestu na druhou stranu, tam je lesní pěšina. Tak jsem šel posledně. Ta vede podél těch stavení a dovede nás až dozadu, kde odbočíme doleva a dostaneme se tak k plotu ze zadní strany zahrady. Tam projdeme a můžeme jít potichu až k baráku. Tady je stodola vzadu a za ní dvacet metrů ten barák. Tam už ti pak ukážu co a jak, teď je zbytečný o tom mluvit". David domluvil a stále předkloněn nad papírem zdvihá zrak k Martinovi. Ten jen zírá na právě vytvořený náčrtek a nic neříká. Pak se opře levým loktem o stůl a začne si mnout bradu. Je vidět, že hodně přemýšlí o tom, co se teď dozvěděl. Jeho pohled se nakonec od papíru přeci jen odtrhl. "Potřebuju se na něco ještě zeptat", přisouvá si přitom nákres k sobě a nataženou dlaní dává Davidovi najevo, aby mu podal i tužku. "Mě by zajímalo, jestli bychom mohli projet taky tady tímhle místem", povídá pomalu klidným hlasem a čmárá přitom něco do plánku. "Tady víš, jestli je tam i nějaká uniková cesta, nebo jestli tam jsou pak už i lesy nebo tak. A taky jak je to z Prahy daleko, nebo co to je za vesnici?", dočmárá cosi do papíru a podává ho Davidovi zpátky. "No takhle. Ten les vzadu je pak hodně velký. Tam jít na nějakou další cestu, ve tmě. Nemyslím si, že to je úplně dobrý nápad", David odtrhne oči od Martina a konečně se podívá do nákresu. Martin do něj ale nic nedokreslil. Stálo tam úplně něco jiného. "STB! Neříkej vesnici! Ví o nás. Asi odposlech v bytě. Vyzvi mě teď na procházku ven!". David zkoprněl. Když se podíval na Martina, ten ho očima přímo špikoval. Rty semknuté, čelo zakaboněné a oči přivřené tak, že z nich byly jen dvě malé škvírky. Pak otevře pusu, rty se zřetelně pohybují, ale nepadne ani hláska. David odezírá - "dělej, mluv", rukama sepnutýma jako u modlitby dává Martinovi jasně najevo aby mluvil, aby pokuď je teď někdo poslouchá, aby mu nedošlo, co se tady právě děje. Martinovy teď široce otevřené oči působí jako vykřičník.  David ten pohled nevydrží a uhne. Jeho oči teď tikají ze strany na stranu. Chvíli vůbec neví co dělat, pak se snat snaží najít cokoliv podezřelého kolem sebe. Sehne se a podívá pod stůl. Pak prostě jen kýve nechápavě hlavou ze strany na stranu a pak z něho prostě vyjde jen jedno křečovité "Pojď se mnou koupit tabák". "Nejdu, neblázni, to je riziko, to teď nemůžeme", David točí rukama před sebou jakoby napodoboval mlýnek..snad aby David pokračoval, aby hrál dál? Ten pochopí. "Ale houby, to je Praha. Tady vyjdeme na ulici, projdeme se maximálně pár stovek metrů, koupíme cigára, jdem zpátky. Tady tě nikdo řešit nebude. Copak nemáš chuť si zajít na první vycházku na svobodě? To chceš jít přes kopce, když jsi už teď podělanej?", vyvaluje přitom oči  a s rozpřaženýma rukama a nechápavým výrazem při tom dává najevo, že nechápe, o co tady teď jde. "Dobrá, jdeme", David se jako první zvedne ze židle a vyjde z kuchyně ven.

Za chvíli na to už si oba nazouvají boty v předsíni. Ani jeden nic neříká. David se podívá špehýrkou ve dveřích, ale chodba je prázdná. Dívá se i na Davida, který si ho teď jakoby nevšímá, nechce. Je to v úplným hajzlu, říká si pak sám pro sebe, když odemyká dveře a vychází s nemalými obavami z bytu. Martin vykročí hned za ním. Zamknou byt a jdou po schodech dolů. Když vyjdou na ulici, je na ní stále ještě málo lidí. Martin přebírá iniciativu. Chvíli se rozhlíží na jakou stranu půjdou a nakonec se rozhodne jít tam, kde se mu zdá zástavba hustější, "Pojď bude tam víc obchodů, určitě i tabák", povídá a nečekajíc na Davida, vykročí první. David popoběhne a teď už oba, bok po boku, jdou a rozhlíží se po ulici. David to po pár vteřinách ticha nevydržel. "Co se děje, kurva?! Jak o nich můžeš vědět, co to meleš?!". Martin šel bez reakce dál. S hlavou skloněnou vnímal spíše chodník, po kterém šel, než okolí jako takové. "Klid, mluv klidně, nerozhazuj rukama. Určitě nás teď někdo sleduje. Prostě se nerozhlížej a snaž se chovat normálně. Ty si jako vážně myslíš, že mě k tobě dají na celu a pak se najednou a úplně náhodou objeví nějakej kouzelnej strejda, pomůže nám utýct a dostaneme k tomu navrch byt? Naivo! Je to celé jejich akce. Oni se chtějí jenom dostat k tomu zlatu, ty blázne. Mě donutili. Ani ven z toho bytu jsme normálně neměli jít. Měl jsem to z tebe dostat už v tom bytu a nechodit vůbec ven, maximálně k tomu baráku. Proto ta scénka. Víš jak teď budou vyšilovat, co se děje? Hlavně buď v klidu, nebo jsme oba v prdeli a hodně vzadu ti říkám", Martinův vodopád slov pokračuje. "Spočítal jsem si to všechno moc dobře. Když tě nezlomili tou dlouhou samotkou, tak se mnou udělali dohodu, že to z tebe dostanu. No a pak, když jsi mi řekl o tom tvém plánu, tak...no prostě jak si mě volali na ty výslechy, tak jsem práskal. Musel jsem. Ten řídič z lochu, ten druhý co nás vezl do bytu, ten byt samotný, všechno to jsou oni, chápeš to už? Oni věděli už dříve o tom, že jsou někde další skrýše. Někdo jim to musel pustit. Takže estebáci vymyslel plán, že to z tebe dostanou lstí, k čemuž jsem měl posloužit já. Výměnou za nižší trest. No a tobě by napařili další flastr za útěk, pokračování v trestné činnosti a tak dále. Co jako chceš slyšet? Že se za tebou se zavře voda a někdo jiný za to dostane velkou pochvalu a frčku navíc?  A že minimálně část toho zlata si užije nakonec někdo úplně jiný? Ten plán je brilantní. Oni jsou všechno, jen ne blbí. Celou dobu jseš v prdeli, jen jsi to nevěděl. Proto to šlo všechno tak hladce. Jsme v jejich spárech. Jsme jen dva idioti, loutky v jejich maňáskovým divadle. Až nás použijou, náš další osud jim bude lhostejný. Což bude pro nás ještě pořád lepší, než kdyby to bylo naopak, tomu věř. Nic víc, nic míň". David se snaží zpracovat ten příval informací, kterým  se jen ztěžka věří. Snaží si všechno srovnat v hlavě. Absolutní šok, snad bezmoc, odevzdání, zoufalost, těžko se teď hledá slovíčko, které by přesně vyjadřovalo jeho pocity. "Takže co teď budem dělat? Kdybys mě chtěl potopit, tak by jsme tady teď spolu nemluvili. Takže o co ti jde?", Davidův tón hlasu byl zahořklý a vyčítavý. Pomalým krokem se však mezitím přiblížili až k trafice, která byla přímo na rohu. "Pojď se mnou", vyzve ho Martin a s typickým cinknutím zvonku otevírá dveře trafiky. Vevnitř to příjemně voní směsí čerstvého tabáku a denního tisku. David vždycky rád čichal k novým knihám. Stejně tak i noviny nebo časopisy měly pro něj svoji typickou vůni. Tahle vzpomínka ho ale zasáhla jen na pár vteřin. Nervózně začal koukat kolem sebe a zatímco si Martin kupoval cigarety, díval se ven přes výlohu a  tipoval lidi na chodníku. Je to tamten v tom kabátě. Nebo tamti dva co stojí na protějším rohu? Nebo možná ta ženská, co kouří a teď se zastavila přímo před obchodem? Nebo k nim možná patří všichni! Nevěděl už čemu má věřit a čemu ne.  "Haló!", vytrhne ho hlas Martina, který mu v natažené ruce  podává cigarety. David si bere krabičku do ruky a jednu z cigaret z ní pro sebe vyndá. Vloží si jí do úst, ale nezapálí si. "Tak co?", cigareta mu poskakuje mezi rty. Martin se k němu nachýlí a tichým hlasem povídá. "Mám plán! Ale musíš mi věřit. Ještě máme čas. Spolu to možná můžeme dokázat. Já nejsem taková svině, abych dostal o pět let míň a těm kurvám pomohl. A co pak, pak mě klidně sundají za něco jinýho? Nene, hop nebo trop kamaráde. Dnes se to ve mě zlomilo. Mě tady nic dobrýho stejně nečeká, proto jsme v tom teď spolu", Martin se od Davida odtrhne gentlemannsky má nabízí, aby vyšel ze dveří jako první. Ten sestoupí na druhý z několika kamenných a již značně ošlapaných schůdků, které vedou z trafiky na ulici. Zastaví se, zapálí si a pak mohutně natáhne do plic. Možná ho už teď seberou, kdo ví co se stane. Jsem v pěkné sračce. Pomyslí si a ztěžka ze sebe vydechne oblak dýmu jako by to bylo jeho poslední retko v životě. Oblak dýmu se teď vznáší všude kolem něj a on si všímá, že venku stojící ženská mezitím někam zmizela. Vydají se na cestu zpátky.  Zpátky do bytu. Včera bezpečného doupěte desperádů, dnes už však zcela jistě doupěte státní bezpečnosti. Hlídací psi je jistě rádi doprovodí až k domu, o tom nepochyboval ani na vteřinu.

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

No paráda, už aby tu byl další díl, sakra napínavý. Díky za příběh. :-)

Opět parádní čtení ;-)zase se těším na další díl.

dobře ogare,pěkně tos napsal,to já bych neuměl ..kur.e to je čárifuk,nééé ? :-D

Zase jedním dechem ;-)

Dobrý, takový zlom v ději jsem tak úplně nečekal.... Tak šupšup další díl.... :-) :-)

:-) :-) :-)

Paráda je to našponovaný jako kšandy jediným dechem.DIKY ;-)Chlape kde se to v tobě bere!Šikula ;-)

Díky, skvělé čtení. Nejde se od toho odtrhnout, než se objeví ten fousáč NOL22... Dobře ty! 👌🏻

......a co dál????.... :,-(

Tome, každý den čekám, čekám, našponovaný na další pokračování..........? :,-(

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru