18.7. 64 Velký požár Říma

Mnoho měst bylo ve starověku zcela nebo částečně zničeno. Voda na hašení totiž nebyla k dispozici. To je také případ Říma, kterého plameny zachvátily 18. července 64.

„Při velké hustotě obyvatel a při malých obytných prostorách pro většinu z nich, kde se tísnili v začazených místnostech nájemných domů, je pochopitelné, že většina obyvatel trávila podstatnou část dne venku, na veřejných prostranstvích a v práci pro bohaté a urozené,“ píše Mireia Ryšková v knize Pavel z Tarsu a jeho svět.

Když velký požár vypukl v Římě, zcela zničil řadu velkých městských čtvrtí. Popelem lehla většina města. Stovky lidí zemřely a většina budov se zřítila. Nero vypsal daně, aby škody uhradil, a nechal na troskách postavit obrovský palác s jezerem, parky a fontánami. Někteří tvrdili, že sám nechal Řím podpálit, aby vyčistil prostor pro svou obrovskou „bláznivinu“ známou jako Domus Aurea Neroni (Zlatý dům Neronův).

Nero ze založení požáru obvinil vyznavače křesťanství a vyvolal krvavé protestantské represe. V římském cirku se dlouhé týdny konaly veřejné popravy zadržených křesťanů, při nichž císař nešetřil ani ženy a děti. Mnoho lidí bylo upáleno, další byli předhozeni tygrům, lvům a divoké zvěři.

Proslýchalo se, že Seneca byl těmito masakry znechucený, neboť římskou obec vždy vyzýval k lásce a odpuštění a proklamoval zásady milosrdenství a lásky k bližnímu. „Nero na jeho kritický postoj k popravám křesťanů nezapomněl, a když se o rok později odhaleném Pisonově spiknutí naskytla příležitost k pomstě, bez okolků ji využil.  Seneca, jenž se stal svědomím Říma, musel zemřít, neboť Nero už žádné svědomí neměl,“ uvádí Vladimír Liška v knize Nepohodlní filozofové.

Římský historik a senátor Tacitus tenkrát napsal, že ani lidskou pomocí, ani štědrými císařovými dary, ani usmiřováním bohů se nedala zahladit zlá pověst, že požár byl založen úmyslně na rozkaz. „Aby Nero potlačil tu pověst, nastrčil jako viníky a potrestal nejvybranějšími tresty ty, jež lid pro neřestný život nenáviděl a nazýval je Chrestiani. Když umírali, tropili si z nich posměch tak, že jsouce pokrytí kůžemi divokých zvířat, byli rváni od psů, a tak hynuli nebo byli přibiti na kříže a určeni plamenům, a když se setmělo, páleni k nočnímu osvětlení,“ uvedl Tacitus.

V některých částech římského impéria došlo k povstáním. Nero se stal natolik nepopulárním, že ho senát prohlásil za nepřítele lidu a jmenoval nového císaře. Nero uprchl a 9. června 68 spáchal sebevraždu, protože se nechtěl nechat zajmout a ubit k smrti. Tím celé šílenství skončilo.

Zdroje:
Sean Callery, Starověký Řím
Mireia Ryšková, Pavel z Tarsu a jeho svět
Vladimír Liška, Nepohodlní filozofové
Suchánek Drahomír a Drška Václav: Církevní dějiny: Antika a středověk
www.sutori.com