30.1. 1933 - Hitler se stal říšským kancléřem

Zvolení Adolfa Hitlera říšským kancléřem 30. ledna 1933 znamenalo velký zlom v dění v Německu, ale také v zahraničí. Nacisté po převzetí moci si okamžitě začali vyřizovat staré účty, desítky tisíc Židů utekly do ciziny.

Hitlera jmenoval říšským kancléřem tehdejší německý prezident Paul von Hindenburg. Předseda NSDAP využil hospodářské krize, která zemi sužovala a obyvatelstvo bylo frustrované. Také se nemohli srovnat s výsledkem první světové války a mírovými podmínkami Versailleské smlouvy, což nedokázal překousnout ani samotný Hitler.

Dokázal dobře využít, že byl charismatickým řečníkem a své myšlenky o novém Německu prezentoval všude, kde to bylo možné. Už ve volbách v červenci 1932 získali nacisté 230 křesel a stali se nejsilnější stranou v Říšském sněmu. Hindenburg, zastrašený Hitlerovou rostoucí popularitou a jeho bouřlivými podporovateli, zpočátku odmítl šéfa NSDAP jmenovat kancléřem. Místo něho si vybral generála Kurta von Schleichera, jenže ten nedokázal vytvořit stabilní vládu.

Hindenburg tak Hitlera jmenoval říšským kancléřem na konci ledna 1933, což znamenalo zásadní zlom v dění doma, a nakonec také v zahraničí. Hitlerův plán byl jasný, chtěl vytvořit z Německa mocnou velmoc. Kroky začal činit okamžitě, když například rozhodl o rychlém rozšíření státní policie. Hermanna Göringa pověřil zodpovědností za nové „bezpečnostní“ síly, složené výhradně z nacistů bezvýhradně oddaných a připravených kdykoliv potlačit opozici.

Hned po získání moci si vítězní národní socialisté také začali vyřizovat staré účty s politickými protivníky a Židy. Hnutí, pro které bylo typické aktivistické násilí, nebylo možné zastavit. Členové SA a SS vláčeli své oběti na místa v kasárnách, pivovarech, fabrikách, vodárenských věžích, lodích, putykách a restauracích, která sloužila k mučení a vraždění. Tito lidé byli vystavení neustálému strašnému mučení. Židé museli snášet zastrašování a útoky hrdlořezů z SA. Židovským právníkům a lékařům bylo zakázáno vykonávat činnost.

Z Německa uteklo 40 tisíc Židů

Zahraniční tisk běsnění především v Berlíně komentoval velmi negativně, Hitlera a jeho jednotky však kritika nezastavila. Naopak s Goebbelsem záporné reakce využili jako záminku pro celostátní bojkot v dubnu 1933, kdy se odehrála demonstrace prezentovaná jako forma sebeobrany proti židovskému obyvatelstvu.

„V roce 1933 prchlo z Německa čtyřicet tisíc Židů při největším exodu, k němuž před rokem 1938 došlo. Bylo mezi nimi mnoho mladých, svobodných lidí, stejně jako politicky ohrožených a bohatých, protože tento krom do neznáma byl pro starší lidi, rodiny s dětmi a majitele podniků, kteří si roky budovali klientelu, obtížnější,“ přibližuje tehdejší situaci Michael Burleigh v knize, ve které popisuje dějiny Třetí říše.

Někteří si ale jen prostě nedokázali z kulturních důvodů představit, že by vyměnili pohodlný život v Berlíně či Vídni například za ponuré uličky Londýna v třicátých letech. „Optimisté věřili, že se situace uklidní a Hitler skončí na smetišti dějin. Utěšovali se iluzí, že dosud platí ústavní normy a stále žijí v právním státě, které kdysi právě Židé pomáhali vytvořit. Prostě se říkalo: „Pes, kteří štěká, nekouše!“ píše ještě Michael Burleigh.

Zdroje: Michael Burleigh: Nové dějin Třetí říše, www.history.com, www.dw.com