Zlatý poklad odsunutého fabrikanta

Konečně je ráno, nemohl jsem dospat. Těším se. Neskutečně moc! Dnes konečně se podívám na vysněnou lokalitu, na místo, kde podle všeho leží skutečný zlatý poklad ohromné hodnoty! Trvalo dlouhých 5 let, než se všechny ty kousky skládačky nahodilých událostí, střípků nasbíraných informací srovnaly a vytvořily konečný obraz k celkovému náhledu. A hlavně, než jsem konečně potkal toho správného člověka...

Asi před pěti lety jsem se poznal se Sousedem. To velké „S“ je tam záměrně – po celou dobu, kdy jsem s ním sousedil, jsem mu neřekl jinak. A to ani tehdy, kdy jsme se spřátelili, našli společné filosofické zájmy a i přes značný věkový rozdíl (bylo mu tehdy 71) začali jezdit v létě na kolo, v zimě na běžky s oblíbenými pivními zastávkami... Vždy jsem mu vykal, ačkoli mi neustále nabízel tykání. Měl jsem ho v úctě. Byl to dobrej chlap.

Často jsem Souseda lákal na hledačku, chtěl jsem mu půjčit detektor, ať si přijde na jiné myšlenky. Byl totiž čerstvým vdovcem. Ale nějak se v tom hledání neviděl, že prý hrabání v hlíně není pro něj... Zato mi občas při večerních sezeních pověděl nějaký ten zajímavý příběh a přihodil tip na „zaručený“ úspěch v podobě jistého pokladu. Ten se – i přes jeho značný optimismus – dosud nedostavil. Snad i proto, že Sousedovy vyprávěčky jsem v desítkách variací slýchal prakticky v každé hospodě. Nepřikládal jsem těm příběhům proto valný význam. Jednou mi ale pověděl něco, o čem jsem dosud nikdy neslyšel a co vybočovalo mimo rámec běžných hospodských „pokladových poudaček“.

Tehdy mi řekl:“ Hele, Romane, víš jak je tam nahoře za hospodou takový to zbořeniště? Prej tam stála fabrika na výrobu pletenýho zboží a punčoch. Fungovala asi ještě chvilku po válce, ale pak se nějaké stroje poslaly na druhou stranu republiky, zbytek se rozkradl a nakonec tu fabriku strhli. No, tak tam prej má bejt poklad.“.

Já na to: “No jo, Sousede, ale kde jako by to mělo bejt? V tom zbořeništi plným cihel, krámů, odpadků a Bůhví čeho ještě, co se tam za 60 let odevšad vyvezlo? To už nikdo nikdy nedohledá! Pokud tam teda vůbec něco kdy bylo...“.

Soused odvětil: „Čoveče, tohle je zaručená věc. Říkal mi to jeden starej „Sudeťák“, co ho každou chvíli potkávám dole v krámku, chodí tam pro rohlíky. No a ten mi posledně říkal, že shání někoho zkušenýho a hlavně solidního s detektorem. Tak jsem si okamžitě vzpomněl na Tebe, že jo,“ podíval se na mě významně a dramaticky se odmlčel...

Nastalou pauzu jsem správně vyhodnotil a doplnil slovy díků, načež Soused pokračoval: „No a tak ten dědek říkal, že ví o pokladu, kterej by zaručil klidně třem rodinám spokojenej život až do smrti... Že prej, jak byla ta fabrika, tak že tam dělala nějaká sekretářka, kamarádka jeho maminky. No a ta byla u toho, když se tam hned po válce sebralo všechno zlato, šperky a hodnotné věci užšího kruhu vedení fabriky, vložilo do nějaký plechový krabice a to se někde ze strachu před odsunem zakopalo. Ona mu prej na smrtelný posteli nakreslila i plánek, kde to jako má bejt. Ale jeho stará mu ho snad kdysi spálila, když zatápěla. Pamatuje si však dost a zhruba by jako věděl, kde kopat že jo. No ale chce to někoho s detektorem. A zkušenýho, kterýmu se dá věřit... Tak co na to říkáš?“.

Neřekl jsem nic. Jen jsem němě zíral, tenhle příběh už vypadal zajímavě. Vím, že Soused nekecá, ten to nemá v povaze. Věřil jsem mu. Byl jsem z toho celý vzrušený! Jediný, na co jsem se po chvíli zmohl, bylo: „A jak se ten chlap jmenuje?“. Soused ale nevěděl. Zná ho jen od vidění, Sousedova zesnulá žena kamarádila s jeho manželkou. Prý čeká, až ho zase v krámku potká...

To bylo asi před 2 lety. Krátce nato jsem se stěhoval do jiného města a se Sousedem ztratil kontakt. Změnil se. Začal navštěvovat přednášky jisté sektářské církve, přestal jezdit na chalupu, naprosto se stranil společnosti. Prakticky zmizel z mého života. Já na jeho příběh mezitím zapomněl. Až letos na jaře, když jsem pod vlivem různých, ne příliš šťastných událostí neměl ani chuť na detektor, začal chodit na ryby. Tam byl klid, mohl jsem si urovnat myšlenky, priority a přitom v klidu meditovat nad vodní hladinou. Ani mi nevadilo, že ryby neberou...

A právě na těch rybách se to nejdůležitější vlastně stalo. Jeden z rybářů mi při první návštěvě rybníka ukazoval staršího sympatického pána, vždy slušivě oblečeného, vybraných způsobů. Že prý je to místní frajer, odborník na ryby na slovo vzatý. Na tenhle rybník chodí od doby, co ho v 60. letech město pod jeho vedením budovalo. A že zná snad každou rybu, každý kout rybníka, ví jak na ně a kdy. A protože rybář – vypravěč věděl, že se zabývám historií, dodal, že tenhle Pikl (tak se totiž jmenuje) je taky na tu historii. Sbírá prý pohledy, historické dokumenty a hlavně je to „Sudeťák“, ten prý toho ví, že bych čuměl...

V ten den mi to ještě nedošlo. Ale věděl jsem, že musím za panem Piklem a že s ním chci navázat nějaký užší vztah a povídat si s ním o historii, kterážto u nás v Sudetech je stále zastřená z drtivé většiny neprůhledným závojem zmařeného času... Měl jsem štěstí. Ačkoli rybář, je pan Pikl až neuvěřitelně povídavý člověk. Rád sice vypráví, ale o to méně lidem důvěřuje a zprvu nejde tolik do hloubky. Dva měsíce jsme se tak potkávali na rybách a postupně jsme k sobě oba nacházeli cestu. On již pochopil, že mně, coby amatérskému lokálnímu badateli nejde o to vlastnit něco z jeho sbírek, jako spíše převzít jeho nedocenitelné znalosti a třeba je i časem sepsat do místopisného dílka. Já jsem pochopil, že mě vnímá jako člověka, kterému lze věřit.

A minulý týden to přišlo. To už pan Pikl nějaký čas věděl, že mým koníčkem je hledání s detektorem kovů. Jak tak sedíme a koukáme na tu vodní hladinu, najednou z něj vypadlo, že ví o pokladu u jedné fabriky a že by jako šlo ho i vykopat. Rázem mi to docvaklo! To pan Pikl je tím starším pánem s rohlíkama, co před pár lety mému sousedovi říkal o pokladu... Když jsem mu ten příběh se Sousedem sdělil, rozzářil se. Hned si na něj vzpomněl, říkal, že mě vlastně Soused Piklovi doporučoval, ale pak už ho nepotkal, do krámku už nechodí, na chalupě ho nevidí a že se na to onehdy asi vyprd. Ale když teď ví, že jsem to já a že už mě stihl poznat, že mi věří a ví, co jsem zač, že mi to teda všechno řekne...

A taky mi to včera řekl. Je ráno a já se jdu balit. Kruhy pod očima, moc jsem toho nenaspal. Mám být u něj v 10 hodin. Jsem tak vzrušený, že jsem se okamžitě a bez přestávky z toho všeho vypsal a podělil se o to s vámi. Blíží se už desátá hodina, odkládám tedy klávesnici a musím jet, abych tam byl přesně. Je to akurátní člověk a já ho nechci zklamat. Těším se jako malý kluk! Jak tenhle den skončí? Nemůžu se dočkat!

Pokračování příště...