11.4. 1814 Napoleona poslali na ostrov Elba

Když se na ostrově Elba dozvěděli o příjezdu Napoleona, začali plánovat velkolepou oslavu. Z té nakonec sešlo. Starosta alespoň francouzskému vojevůdci symbolicky předal klíč od města Portoferraio. Do vyhnanství musel císař po podepsání Fontainebleauské smlouvy 11. dubna 1814.

Dohoda byla pojmenovaná po místě, kde byla uzavřená. Tedy po francouzském Fontainebleau. Uzavřeli ji mezi sebou 11. dubna 1814 zástupci Rakouska, Pruska i Rakouska a Napoleon I. Ten přišel o své postavení a musel odejít na ostrov Elba. „Zmiňovanou smlouvou byl Napoleonovi tento ostrov přiznán jako majetek, dovoleno mu nosit císařský titul a zaručen důchod ve výši dvou milionu franků,“ píše se v Ottově slovníku naučném.

Napoleon si mohl vybrat, jestli odejde na Elbu nebo Korfu. Z několika důvodů si vybral prvně zmiňovaný ostrov. Francouzskému vojevůdci se líbily zdejší zvyky, ale také mírné klimatické podmínky. Plánoval, že hodně času věnuje studiu. Jakmile se v Portoferraiu – největším městě na ostrově Elba – rozšířila zpráva, že tam míří Napoleon, začali místí plánovat velkolepé uvítání.

Městská rada, vojenské velení, všechny úřady i zdejší obyvatelé byli v naprosté euforii. Sestavili celý program slavností, ale nebyli schopní ho uvést do praxe. Nakonec naskládali pár ohňů do ulic, vyvěsili asi dvě vlaky a pár mladých lidí pokřikovalo v ulicích. Chtěli postavit také vítězný oblouk, což se jim však také nepovedlo. Napoleon dorazil do přístavu Portoferraio přesně 3. května 1814. Starosta mu symbolicky předal klíče od města.

Francie se znovu stala královstvím, a to v čele s Ludvíkem XVIII., bratrem revolucionáři popraveného Ludvíka XVI. „Avšak ne nadlouho. Úlevu, že je po válkách, vystřídala prudce rostoucí nespokojenost s režimem, v němž se roajalističtí ultras kolem krále snažili o návrat předrevolučních poměrů. Nejnespokojenější byla redukovaná armáda, z níž bylo mnoho příslušníků propuštěno na poloviční služné a odsouzeno k živoření,“ píše Jiří Kovařík v knize Napoleonův voják: Jaký byl, jak žil a proč bojoval.

Když Napoleon z Elby unikl, vítala jej většina Francouzů s nadšením a on došel bez jediného výstřelu do Paříže, ze které Ludvík XVIII. uprchl. Jenže protinapoleonská koalice se s tím nehodlala smířit. „Končící Vídeňský kongres však označil Napoleona za škůdce světového míru a na obzoru se objevila válka s obrovskou přesilou,“ uvádí ještě Kovařík. Napoleonovi se ale podařilo vrátit a opět obsadit trůn. Znovuobnovené císařství však přežilo pouhých 110 dní. Napoleonova vláda definitivně skončila po prohře v bitvě u Waterloo, která se odehrála 18. června 1815.

Zdroje:
Ottův slovník naučný
www.infoelba.com
www.history.com
Jiří Kovařík, Napoleonův voják: Jaký byl, jak žil a proč bojoval