14.7. 1420 Bitva na Vítkově

Prvním střetnutím husitských válek se stala bitva na pražském Vítkově (tehdejším Šibeničním vrchu) 14. července 1420. Asi po hodině boje byla první křižácká výprava zahnána na útěk.

Husité posílení táborskými vojsky Jana Žižky z Trocnova zaujímali obranné postavení na vrchu. Obranu posilovalo vybudování palisády a dvou dřevěných srubů. Křižácká vojska pod vedením Zikmunda Lucemburského zaútočila ve třech směrů. Díky houževnatosti obránců nedokázali početní převahu využít.

Bitva na Vítkově se změnila v masakr, z něhož křižáci neměli úniku, pokud nechtěli riskovat pád z úbočí, který rovněž hrozil smrtí, v lepším případě zmrzačením. Z druhého vltavského břehu pak Zikmundovo vojsko už jen přihlíželo katastrofě, která jejich druhy na Vítkově postihla.

Zhruba po hodině boje byla tato první křižácká výprava zahnána na útěk, následně ji Zikmund rozpustil. A protože tou dobou už byla křižácká vojska decimována nemocemi, vedrem i zjevnou neochotou zapojit se do dalších bojů, bylo o výsledku Zikmundova tažení rozhodnuto. „Najatí žoldnéři se rozhodli k ústupu a po částech ležení křižáckého vojska opouštěli. Armáda římského krále Zikmunda se rozpadla,“ píše Vladimír Liška v knize Zločiny a tragédie v českých dějinách.

Vítězná bitva znamenala dočasné upevnění moci Jana Želivského v Praze, ale po definitivní porážce křižáků u Vyšehradu na podzim roku 1420 ztratili pražští radikálové důležité spojence. Jan Žižka se vrátil zpět do jihočeského tábora na jeho bojovníky, kteří patřili k husitské válečné elitě. Díky dalším bojovým úspěchům začal být Jan Žižka svými protivníky považován za nepřemožitelného vojevůdce a katolické kněžstvo o něm šířilo zvěsti, že mu pomáhá sám ďábel.

Želivský sice po bitvě na Vítkově stanul na vrcholu moci, ale jakmile křižácké nebezpečí pominulo, pražští měšťané, kteří se už nemuseli bát o své majetky nabyté během předchozí husitské revoluce, začali revoluční teror husitských radikálů kritizovat, neboť ho považovali za zbytečný.

„Porážka křižáků měla v Praze za následek, že smířlivější část přívrženců husitské reformace začala zdvihat hlavy, a odchod Žižky a jeho táboritů znamenal první uvolnění husitského teroru,“ uvádí ještě Liška.

Zdroje: Vladimír Liška, Zločiny a tragédie v českých dějinách, Milan Plch a Roman Plch, KAM za vojenskými památkami, www.ghmp.cz