25.3. 1420 Bitva u Sudoměře

Před 600 lety vyhrál Jan Žižka z Trocnova bitvu u Sudoměře. Pomohla mu taktika, ve které využil bahnitý terén, ale také hustá mlha. Protivníci se prakticky pobili sami mezi sebou.

V druhé polovině března 1420 opustil Plzeň oddíl o velikosti čtyř set husitských bojovníků, doprovázených i ženami a dětmi, a směřoval k novému středisku kališníků na Hradišti hory Tábor. Tento nevelký houfec vedli Břeněk Švihovský z Riesenburka, Valkoun z Adlaru a Jan Žižka. Jakmile se o nich Bohuslav ze Švamberka dozvěděl, vydal se se svými jezdci ze západočeského landfrýdu za nimi. Od Strakonic se k němu připojil převor johanitů Jindřich z Hradce a Písku a na ně vyrazila na husity královská hotovost v čele s kutnohorským mincmistrem Mikšem Divokým z Jemniště a Petrem Konopišťským ze Šternberka.

„Když se houfec kališníků protáhl Sudoměří, zjistily jeho hlídky, že mají v zádech hned ze dvou směrů velmi početného pronásledovatele. V dané situaci už jim těžko mohli uniknout. Byl nejvyšší čas se sešikovat obraně. Žižka jako nejstarší a nejzkušenější z husitských vojevůdců proto rozkázal, aby zaujali postavení mezi rybníky Markovcem a Škaredým, který byl v té době bez vody. Jeho neschůdné bahnité dno ale nedovolovalo přímý útok jízdy,“ píše Jan Bauer v knize Tajemné stránky českých dějin.

Jediný možný přístup mezi oběma rybníky pak nechal Žižka přehradit sraženými vozy. Kruhovou vozovou hradbu, jak ji známe z pozdějších vyobrazeních, si husité nemohli dovolit, protože měli pouze dvanáct vozů. Strategie bitvy u Sudoměře pocházela z hlavy Žižky. „Útočníci, kteří si byli vědomí své převahy, si naopak s žádnou strategií nedělali vrásky, snad kromě Bohuslava ze Švamberka, který už měl s Žižkou jednu špatnou zkušenost. Johanité i královská hotovost vyrazili nazdařbůh proti vozové hradbě v domnění, že nepočetný houfec snadno smetou,“ přibližuje ještě Bauer.

Až ve chvíli, kdy protivníka přivítali husité střelbou z lehkých palných zbraní se johanité a královská hotovost pokusili o obchvat z boku. Jenže bahnité dno vypuštěného rybníka je donutilo sesednou z koní. Roli se hrála i příšerná mlha, která se odpoledne snesla nad krajem.

„Ale pán Bůh byl při Žižkovi, neboť byl Žižka jeho věrný sluha. A tak se stal nevídaný zázrak: ačkoliv bylo teprve navečer, okolo hodiny nešporní, slunce náhle zapadlo za horu, jako by se tam někdo stáhl, a nastala taková tma, že nevěděli, kdo koho bije… Z královské strany jich bylo mnoho zabito a raněno. Je zřejmé, že se nejvíce pobili sami mezi sebou. Když nepřátelé viděli ten zázrak, ozývali se mezi nimi hlasy, že moje kopí je nebodá, můj meč je neseká, můj samostříl je nestřílí. A tak odtáhli na různé strany s hanbou a s velikou škodou,“ uvádí se ve Starých letopisech českých.

Během boje padl i vůdce vítězů Břeněk Švihovský z Riesenburka. „Bitva Sudoměřská na dlouhý čas zlomila moc císařskou a panskou v jižních Cechách, a obezřetný Žižka hleděl nejvíce k tomu, aby i ostatní zbytky rozprášeného vojska zničil a zemi českou protivníkův nejúhlavnějších zbavil,“ píše se v knize Obrazy života.

Zdroje: Jan Bauer: Tajemné stránky českých dějin, Kolektiv autorů: Obrazy života -Domaci illustrovana biblioteka zabavneho i pouceni cteni, www.wikipedia.org, https://husitstvi.cz/