Dvě kušovky a nečekanej obrat

Kategorie: Co se jinam nevešlo

Jak to vlastně začalo.... Jednoho víkendového květnového sobotního modravého rána, kdy jaro jelo na plné obrátky, přišel na mě hledačskej absťák. Něco s tím musím udělat a tak juknu do map a sonduju okolí do těch pětadvaceti kilometrů. Důvod je ten, že mě zajímá hlavně historie blízkého okolí a s tím spojené události. S romantikou se člověk asi rodí a zůstává mu po celý život.

Takže příprava začíná. Samozřejmě detík a k němu náhradní baterie a vlastnoručně vyrobené kopátko, takovej universal do lesa, pole a lučin. Polaři mají raděj rejč, ale za den někdy stihnu obojí takže proto tohle řešení. Základ by tu byl a tak zbejvá mobil, lupa, páč neprečtu bez ní ani zprávy  a volajícího v mobilu a hlavně na ty úžasný nálezy, co kdyby. Další povinností je svačinka a něco příjemnýho na loknutí a málem bych zapomněl opasek a na něm kapsa na ten sajrajt,  co my lidé  homo sapiens krmíme naši krásnou českou přírodu. Tak a jde se na to, vlastně jede. Auto ještě slouží, za což mu hluboce děkuji, protože se mu blíží roky, kdy by mohlo k volbám.
Tak se blížím k vyhlédnutému místu a teď jenom rozumně zaparkovat neboť blokovat výjezd z lesa se nevyplatí. Vybaví se mi okamžitě historka, kdy chlapům dělajících v lese, tohle provedl řidič trabantu  a oni vždy při síle, ono vozítko vložili těsně mezi dva vzrostlé stromy. Tak s chutí do toho a půl bude hotovo, no kdo tohle vymyslel. Chuť by byla, ale s tou půlkou, no nevím.
Rozhlížím se a jakási polní cesta míří kolem lesa a vchází do něj. Tak a je rozhodnuto, les. Detík na rameni, tady se mě moc nechce hledat, je tu hodně trávy. Ale najednou slyším brzdění kola. No ne, na něm děvčica, sportovní typ asi pětadvacet let a zastavuje vedle mě. Ptá se na cestu, že prý je tu nad řekou jakási  úžasná vyhlídka. Při pohledu na ní se zvyšuje tep a je proč. Krátký šortky, tričko s výstřihem a v něm, že to tak musím říct, kozy, který při větším předklonu musely bouchat vo řídítka kola. Rozdejchávám to a vysvětluji cestu. Ještě pár zdvořilostí a loučíme se s přáním příjemně prožitého dne. Rozjíždí se a nemohu se vynadívat na ten úžasnej sportovní zadeček. A hned je ten svět veselejší. Přišla mě na mysl jedna říkanka:  Je jaro, ptáci řvou jako krávy, potok hučí jak hospodskej ventilátor, všechno pučí a nalejvá se, jenom mě nikdo nepučí a nenaleje.  Tohle je spíš realita všedního dne.

A je tady les se svým tajemnem. Zapínám detík, odladit, diskriminaci na dvě a železo na půl hlasitosti. To proto, aby gold parchant jeden se neschoval, co kdyby. Beru to šikmo do kopce. A hele po pěti minutách barva. Tak co to bude, jeden kop a mávnutí. Jo je to na vrchu, rozhrnu a beru do ruky. Že by mince, docela čistej tón. Ne nábojnice a tak s ní šup do pytlíku a až jich bude víc půjdou se podívat na šroťák. Tak se podívám na ten zalesněnej hřeben lesa. Vím, že za ním je řeka a kdysi dávno proti proudu táhli lososi. Konečně nahoře. Pohledem na řeku mám v sobě jakýsi majestátní klid. Na sváču ještě brzo a tak zkoumám dálavy. Támhle v dálce to vypadá jako údolí, kterým může protýkat potok. Směr jasný a cestou budu pípat. Další hoďku lezu k bájnému údolí. Kruci, nějak ten čas letí a obloha se začíná potemňovat. Jsem dole a potok tu opravdu je a co víc, podél něho vede nějaká stará stezka a vypadá to, že tu musel bejt kdysi přes řeku brod. Protější stranu řeky si nechám na jindy. Teď už musím bejt o hodně pozornější, když se nabízí taková možnost. Stezka kopíruje koryto nevelkého potoka, nejsnazší cesta k řece. Nevnímám okolí, oko přilepený k zemi  a sluch napjatej jak rys ostrovid na lovu. Ostatně lov to je a tak jde všechno stranou. Ani neregistruju, že v dálce je někde bouřka, to zjištuju pozděj. Konečně, hlásí se železo a v tomto případě kopu pokaždé. Hřeb do podkovy, dobrý. Po deseti minutách další. Takže provoz tu byl. A hele něco většího, podkova a typuju středověk a další signál v barvě, opasková spona a hned vedle nějakej bronzovej kroužek. No dobře to je fajn, a tak pokračuju proti proudu potoka a přitom padne část další podkovy. Penízek zatím schován kdesi. Na tebe dojde taky, neboj. Koukám, víc jak hodina utekla a vycházím z lesa. Stezka se jakoby ztrácí, ale doufám, že mé cvičené oko  si poradí. Musím si fandit a beru to s humorem. Stezka už není podél potoka, a tak přichází na scénu fantazie a někdy to prý pomáhá. V téhle trávě se hledat moc dobře nedá a tak vlažně mávám jakoby na pozdrav. V dálce je vidět mezi dvěma lesíky mohutný košatý dub, a když stojím vedle něj, tak mě napadaj myšlenky o poutnících co spočinuli v jeho stínu a napájeli koně, protože pár metrů od něho se stáčí potok. Jasně, teď je to vidět, stezka přetíná potok a pokračuje mírnou strání vzhůru a ztrácí se na horizontu. Vole, zkuz to tady, vždyť ten dub snad musí pamatovat Žižku. Prolejzám to kolem dubu a snad i tu trávu jsem schopnej posekat, kdybych měl čím. Rozšiřuju okruh kolem dubu, pořád nic. Chvilka odpočinku a teprve teď , kdy už bouřka líže obzor mě dochází, že se něco žene. Vidím v dálce šlince vody padající z oblohy, ale co, auto není daleko a trocha tý jarní vláhy tělu neuškodí. V představě a předtuše, že se tu kdysi něco semlelo se dívám na částečně podemletej břeh, několik metrů od dubu proti proudu potoka. Dalších pár minut a je to tu. Hlásí se železo, kopu  vysekávám drn a v něm to není, je to hlouběj  a tak hrabu dál, přejíždím  nad hromádkou země jak od krtka a mám to. Je to střela do kuše neboli, jak já říkám, kušovka a to mě dostává do bodu varu. Pár mávnutí nad dírou, co kdyby, zahrábnout a jede se dál. Novej signál, snad ani dva metry od zahrabaný díry a je tu další kušovka a na to, že v zemi přečkala staletí, je dost dobře zachovalá. Ještě  trocha  rejdění okolo a dívám se k podemletému břehu a chtě nechtě to musím obejít. To proto, že s výškou přes dva metry si opravdu neporadím. Tělo zatím drží pohromadě, tak proč zkoušet něco, na co už nestačím. Začíná trochu pršet, a tak v odhodlání párkrát si s klackem zamávat, se plácám na hraně vody a břehu. Co ten uloupnutej břeh, jak to tam asi vypadá. Tak jo, pár mávnutí neuškodí. První zátah a něco sotva znatelnýho a neurčitýho se nesměle hlásí. Uloupnu trochu stěny a signálek je jasnější, a to už sem trochu víc našponovanej. Tak a teď to vyloupnu, hrouda padá dolů a jen tak tak to zachytím nohou. Přejíždím nad tou hroudou, a co by řekla milostivá paní, je tam a ani to nebolelo. Opatrně drobím na malý kousky, přiložím k detíku a v tomhle kousku to je. Zní to hezky, barva výstavní. Mince! Zatím její hrana nesměle pokukuje po světle. Tak a zvědavost se dostavila v plné síle. Rozloupnu a hele je to blejskavý a tak vyndavám lupu a voplachuju v potoce. Dám to pod sklo a tlak a tep  rázem mění hodnoty, asi jako závodníkovi na startu F 1.  Je to tady a je to zlaťáček. Co to? Prapodivný zvuk  ze strany, kde z nebe byly vidět proudy vody. V tom hledačskym zápalu jsem totiž přestal vnímat čas i zvuk. Přibližuje se to neuvěřitelně rychle a zvuk je čím dál víc zřetelnější. Mám pocit, že se na mě něco tlačí a do něčeho to naráží. Ještě stačím zavostřit na zlaťáček, je tam jezdec na koni. Co druhá strana? Proboha, zvedám pohled proti proudu potoka a vidím, jak se vysoká stěna vody se řítí korytem, ale už nejen korytem.  Je mi jasný, že jde o vteřiny. Poslední co si  pamatuju, že popadám detík a běžím pryč přes potok, protože podél břehu bych to nestihnul a vyskočit nahoru taky ne, nejsem klokan. Kopátko zůstává na místě, budiž mu země a voda lehká. Hlavně že držím svůj pokládek, ale noha mě podkluzuje a můj obličej se nebezpečně blíží k zemi a potoční vodě. Detík je přednější, a tak ruka s lupou a neprobádaným zlaťáčkem se instinktivně otevírá a můj pokládek mizí  zatím, v čisté vodě potoka. Dělej, zvedej se, bude to o fous a bylo. Adrenalin ve dvojité dávce dává zabrat. Nohy se klepou, jako když batole zkouší první krůčky. Voda rve břeh zuřivou silou, ale najednou vidím, jak předtím podemletý břeh, začíná voda ukrajovat a  na místě, kde byl zlaťáček je něco jako tmavej zmuchlanej papír. Teď mě to došlo, žádnej papír, stará kůže to asi je. Magicky mě to místo přitahuje, ale je pozdě, drama pokračuje. Teď! Teď to začalo a třetí adrenalin se dostavuje s nebývalou silou – depot! Je tam depot a voda si bere nemilosrdně blejskavý zlaťáčky s sebou. Tři minuty ticha, jako by zemřela naďěje. Tak a je to v prdeli, počesku řečeno. Ale co, vzduch je ještě zadarmo a sluníčko bude zase svítit na cestu, tu naší -životní. Věci se dějí a to, že se  protrhla hráz rybníka a spláchla životní šanci je věc jedna. Ta druhá se týká poznání, které osvobozuje. Každý máme svojí cestu, cestu poznání sama sebe. Štěstí mi na chvíli ukázalo svou tvář a vzápětí se ke mně otočilo zády a já to přijal.

Tak takový je můj příběh. Ber nebo nech být.

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

:-)

Jak by řek Lou Fanánek - život je takovej a jinej nebude...
Sakra. Dost dobrá storka. Jedna z nejlepších. Pěknej, přirozenej sloh.
Stejně si pro ně pudeš...zarybařit

Paráda kamaráde já ti říkal šoupni to sem. ;-)

Hezké čtení :-)

Výbornej příběh :-O
Doufám že bude mít jednou pokračování a tentokrát i zlatý konec :-D

Fajne!

Dobré počteníčko... Jestli jsi si to vymyslel tak máš krásně bujnou fantazii ale jestli je to pravda... tak potěš prdel... 😁🤣

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru