Hledačský příběh od Stewensina.

Kategorie: Co se jinam nevešlo

Asi nejsem jediný, kdo tak vášnivě miluje hledání. Jsem ochoten nachodit i spousty kilometrů s mým zlatým žlutým společníkem Alfrédem (detík), a pokud je to v krásné přírodě, kde hodím za hlavu všechny učitele a starosti, se do mojí krve dostává zvláštní látka (snad možná droga), díky které jsem nabuzen pocitem štěstí a chuti jít stále dál a dál.
      Moje často i desetikilová vesta plná šrotu zdá se neváží nic, když se svobodně procházím mezi starými stromy, jenž tiše šepotají svými listy ty stoleté příběhy; nebo po polích, ze kterých je fascinující otevřený výhled po celé krajině. Nikde ani živáčka. Odkládám Alfréda (podle jména v kalendáři ve sváteční den 28. 10., kterého jsme jeli do Prahy tu mašinku koupit) a zarývám rýč do tvrdé a kamenité lesní zeminy, z níž se ozývá signál, co přeruší moje dlouhé zamyšlení. Po troše námahy se na ranní světlo v listnatém lesíku dostane mosazný knoflík. Je to macek, pomyslím si při ukládání nálezu do kapsy. Patrně pochází z hanáckého kroje. Je na něm vidět motiv rozkvetlého květu. Vybavují se mi okamžiky z mládí, jak jsem jako capartek býval v kroji na svatbách a jiných akcích, kde jsem recitoval básničky. Historie knoflíku jasně vyplývá z oblasti nálezu. Patrně se nějaká hanačka sklonila pro statný hřib, až jí uletěl knoflík od halenky a schoval se pod napadané větvičky. Kráčím dál. Napravo ode mě odskakuje srna se srnčetem a zůstávají stát. Prohlíží si mě zvídavým pohledem plným nedůvěry. Odplaší je až pískající tón, za který je zodpovědný krejcárek 1860.
      Slunce je přímo nade mnou, to hlásí čas oběda. Rozbalím si svačinu a obhlížím krajinu, kudy budu pokračovat ve své cestě za pokladem. Rozhoduji se pro trasu vedoucí dolů z mírného kopce. Dole vidím cestu podél malého potůčku, takže zkusím štěstí tam. Hledá se mi báječně. Na zemi neleží žádné spadené větve, teplota je optimální, nic mě nebolí, nikdo neotravuje a já si plnými doušky vychutnávám tu pohodu. A vtom uslyším Alfrédův hlas.
      Stupnice hloubky ukazuje 20 + cm. Odhrnu černou povrchovou vrstvu humusu a vykopnu tu jemnou šedivou hlínu z oblasti signálu vedle jamky. Na povrchu se objeví nepravidelně kulaté placaté kolečko. V prvním okamžiku jsem si pomyslel, že je to rozpláclá olověná kule. Beru to mezi prsty a utírám hlínu z povrchu předmětu. Mince? Šrot? Vykoukne na mě hlava. Zhluboka se nadechuju. Srdce mi buší až v krku. Sedám si a rychle luštím, co jsem to našel. Ruce se mi klepou při mrazení na těle. JE TO ŘÍMAN, A STŘÍBRNEJ. Následují četné kotrmelce, hvězdice, stojky + řev. Konečně jsem prolomil tu nekonečnou dobu zírání na podobné mince v katalogu, aniž bych nějakou takovou měl. Mám hroznou radost. Hlavně že je v dobrém stavu, a že jsem ho při mém psím štěstí ještě rýčem neporanil.
      Po uklidnění omrknu, zda mě někdo nepozoruje, zabalím úlovek do kapesníku a vydám se domů, abych nezatměl. Po doslova Maratonském běhu domů a večeři ulehám ke spánku s luxusním pocitem blaha. Před usnutím si v hlavě přehrávám celý ten zážitek. S posledním zavřením víček si slibuji, že na to místo znovu hned ráno vyrazím...   

detektory kovů v praxi

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Pěkné počteníko - gratulace k římanovi :-)

Takový den D ,na který hodně z nás čeká.Paráda! ;-)

Super ;-)

Napsal jsi to perfektně, to se chce číst a zažít! ;-)

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru