Nejkrásnější hledačský příběh aneb jak to bylo doopravdy

Kategorie: Co se jinam nevešlo

V staré dobré Hledlandii, kde hledání bylo v naprostém pořádku, v jisté podzemní noře
bydlel jeden LPhobit.
Nebyla to žádná ošklivá, špinavá, vlhká díra po granáte, měla dokonale okrouhlé dveře které vedly do předsíně s podlahou pokrytou koberci, dále vedlo mnoho okrouhlých dvířek (ložnice, koupelny, sklepy, depozitáři (měl celé místnosti vyhrazené nálezům), kuchyně, jídelny. Nejlepší pokoje ležely všechny po levé straně, protože jediné ty měly okna, ze kterých bylo vidět přes LPhobitovu zahradu na vybité do poslední penny louky svažující se dolů k řece.

Ale co je to vlastně LPhobit? Je to malý člověče nezlob se, dosahující asi tak polovičky našeho vzrůstu, dokonce menší než bradatí C.Scopaslíci. Je na něm pramálo kouzelného nebo vůbec nic, leda to obyčejné a všední umění, se kterým dokážou hledače rychle a tiše zmizet, když se hřmotné blíží taková velká neohrabaná osoba jako vy anebo já a dupe přitom jako stádo slonů. Ten náš se lišil od ostatních tím, že nenosil žádnou obuv, poněvadž jemu na chodidlech, od doby kdy packal HandlCTX pokoušel přičarovat LPhobitovi nové boty, rostla hustá a hřejivá hnědá srst. S toho důvodu vždy, když CTXka zahlédl, jeho dobromyslný obličej přestával věštit cokoli dobrého, a ruce začínali automaticky hledat klacík.

Teď víte dost, abychom mohli pokračovat. Jak už jsem se chystal povědět, i když svým zevnějškem i jednáním LPhobit jako by z okna vypadl svému solidnímu a pohodlnému otci, zdědil v povaze po bavorských předcích něco trošku divného, co jenom čekalo na příležitost, aby se projevilo. Taková příležitost nikdy nenastala, dokud Hans LPytlík (tak se naš LPhobit jmenoval) nedospěl přibližně do svých padesáti let, kdy bydlel v té krásné LPhobití noře, zbudované jeho otcem, kterou jsem vám právě popsal, a dokud se tu neusadil tak pevně, že s ním zdánlivě nemohlo nic pohnout.

Kdysi dávno, jednoho jitra stál Hans LPytlík po snídaní ve svých dveřích a kouřil z dlouhatánské dřevěné fajfky, která mu sahala skoro až k srstnatým prstům na nohou, když tu se jakousi zvláštní náhodou stalo, že šel kolem HandlCTX. Handl! Kdyby provedl jenom čtvrtinu z toho, co provedl - a já slyšel jenom zlomeček z toho, co je o něm k slyšení - byli byste připraveni hnát ho vylouhovaným v močůvce koštětem. Dobrodružné historky se kolem něho přímo rojily, kam jen vkročil.Touhle cestou už dlouhá léta nezabloudil, a LPhobiti už skoro zapomněli, jak vůbec vypadá. Ale Hans nezapomněl.

Toho jitra nic netušící Hans ještě z dálky uviděl pověstný vysoký špičatý modrý klobouk, dlouhý šedivý plášť, stříbrnou šálu, bílý plnovous, a obrovské černé boty.

“Snad sem nejde ten Handl, který způsobil, že tolik poklidných mládenců a děvčat se vydalo do modravých dálek za spoustou bláznivých dobrodružství? Od hledání s detektorem v cizích zemích a návštěvách k VLFelfům - až po plavby po moři, v korábech a co já vím v čem ještě? ! Namouduši, snad ještě ne provozuje svoje řemeslo.”

“Co jiného bych měl provozovat?” odpověděl čaroděj jako by četl jeho myšlenky. “Ale stejně mě těší, že si na mě trochu vzpomínáte. Přinejmenším se zdá, že..

“Guten morgen!” vypálil Hans, ale tak to nemyslel. Svítilo slunce a tráva se svěže zelenala, však před očima se mu stmívalo hněvem.

“Jak to myslíte?” zeptal se Handl. “Přejete mi tím dobré jitro, nebo máte na zřeteli, že dnešní jitro je dobré, ať už já o to stojím nebo ne, či že se dnes ráno cítíte dobře sám, anebo že je jitro jako stvořené, aby byl člověk dobrý?”

“Nic z toho,” odpověděl Hans. “A držte se ode mne dál s tím vašim holandským tabákem!” Nato si bryncnul na zadek před svými dveřmi, a vyfoukl zpátky šota, kterého jemu Handl ve tvaru plachetnice, tak obratné poslal primo do úst . Nezvyklého na holandák LPhobita to dokonale ukotvilo na lavici.

“Výborně!” pochválil ho Gandalf. “Jenomže já dnes ráno na gutentakování nemám čas. Hledám někoho, kdo by se zúčastnil jistého dobrodružství, které chystám, a někoho najít je hrozně těžké.”
“Jo, hrozně těžké” - vymáčkl ze sebe Hans, s očima jako dvě rudé čárky.
“O žádná dobrodružství tady nestojíme, pěkně děkujeme! Už jste kdysi ve zdejším kraji natropil pořádný zmatek.”
...A doufal, že tím skončil.
Jenomže stařec se k odchodu neměl. Zůstal stát opřený o hůl a zíral na LPhobita

“K čemu všemu vám to dobrýtro neslouží!” poznamenal Gandalf. “Chcete mne vydobrýtrovat, jako nějakého cesťáka s knoflíky! Přinejmenším se zdá, že se v dobrém pamatujete na té nezničitelné samo dorůstající boty o které jste mne žádal.”

“Prosím za prominutí, ale já o nic nežádal!”

“Ale ano, žádal! Teď dokonce podruhé. O moje prominutí. To máte mít taky. Půjdu dokonce tak daleko, že vás pošlu za tím dobrodružstvím. Mne to náramně pobaví a vám to udělá náramně dobře - hodně pravděpodobně na tom i vyděláte, jestli se z toho vůbec dostanete. Taky mne dlužíte za to kouzlo. Kolik jste od té doby ušetřil za boty?”

To už bylo moc! Hans otočil, vklouzl do svých okrouhlých zelených dveří a přirazil je za sebou s takovým rachotem, aby se nezdál byt nehrubý.
“U všech všudy, proč já jenom dneska vylezl před barák!” zalitoval cestou do špižírny. Právě jsem sice nasnídal, ale ted budu muset užrat se sladkým, a vůbec mne to neprospěje.

Handl zatím pořád ještě stál přede dveřmi a dlouho, ale tiše se smál. Po chvíli vystoupil po schůdkách zápraží a okovanou špicí své hole naškrábal na LPhobitovy krásné zelené domovní dveře nějaké podivné znamení. Potom dlouhými kroky odešel, právě ve chvíli, kdy Hans dojídal druhý koláč a začínal si myslel, že se z toho pomalu dostává.

Příštího dne na HandlaCTX3030 úplné zapomněl. Nepamatoval si a ni to, že dnes by mela přijít Garretta. Včera byl příliš rozčilený, aby něco takového upamatoval.

Těsně před dobou k svačině se ozvalo pronikavé zařinčení domovního zvonku, a vtom si vzpomněl! Honem běžel postavit na čaj, připravil druhý šálek s podšálkem, pár koláčů navíc a běžel otevřít.

“Promiňte, že jsem vás nechal čekat,” měl už na jazyku, ale najednou si uvědomil, že to vůbec není Garretta. Byl to nějaký C.Scopaslík s dohledávačkou zastrčenou za opasek. Jakmile se dveře otevřely, vrazil dovnitř, jako by byl očekáván.

Pověsil si plášť s kapuci na nejbližší věšák a s hlubokou poklonou se představil; “DvalinCX3 k vašim službám!”

“Hans LPytlík k vašim!” odpověděl LPhobit, příliš překvapený, než aby se pro tu chvíli na něco ptal. Když nastalé ticho začalo být tísnivé, dodal: “Zrovna se chystám posvačit, pojďte prosím dál a vezměte si něco se mnou.” Znělo to možná trochu škrobeně, ale myslel to vlídně. Co byte taky dělali vy, kdyby k vám přišel nepozvaný C.Scopaslík anebo jiný sociopat, a pověsil si vám věci v předsíni beze slůvka vysvětlení?

Neseděli u stolu dlouho, vlastně sotva načali třetí koláč, když zvonek zařinčel ještě hlasitěji.

“Promiňte,” omluvil se LPhobit a odebral se ke dveřím.


“Tak konečně jste tady!” chystal se tentokrát uvítat Garrettu. Ale Garretta to nebyla. Místo ní stál na prahu velice uhlazené vypadající C.Scopaslík. I ten se okamžitě po otevření dveří vhrnul dovnitř, jako by byl pozván.


“Vidím, že se už začínají scházet,” poznamenal, když zahlédl Dvalinovu pověšenou CS3. Pověsil vedle ní svoji CS4 a s rukou položenou na prsa prohlásil: “BalinCS4 k vašim službám!”


“Díky!” zalapal Hans po dechu. Nebyla to sice patřičná odpověď, ale poznámka, že se už začínají scházet, ho zle vyvedla z míry. Měl rád návštěvy, ale rád je znal předem a dával přednost tomu, zvát si je sám. Napadla ho strašná myšlenka, že možná bude málo koláčů, a v tom případě že se na něho jako na hostitele - znal svou povinnost a lpěl na ní, jakkoli byla bolestná - možná nedostane.


“Pojďte dál a vypijte si trochu čaje!” vypravil ze sebe konečné, když se zhluboka nadechl.


“Kapka piva by mi byla milejší, jestli vám to nevadí, vzácný pane,” opáčil Balin


“Heil Handl!” vyhrkl Hans k svému vlastnímu překvapení a vzápětí si uvědomil, že spěchá do sklepa, aby načepoval žejdlík piva.


Když se vrátil, Balin s Dvalinem si povídali u stolu jako staří kamarádi (ve skutečnosti Balinuš byla C.Scopaslice). Hans před ní s žuchnutím postavil pivo a koláče, a vtom znovu halasně zařinčel zvonek a pak ještě jednou.


“Tentokrát je to jistě Garretta,” pomyslel si, když supěl chodbou. Ale nebyla.. Byli do další dva C.Scopaslíci, oba v modrých kapucích, se stříbrnými opasky, a každý z nich nesl vak nářadí a rýč. Hupli dovnitř, sotva se dveře začaly otevírat. Hanse to už ani nepřekvapilo.


“Co pro vás mohu udělat, páni Scopaslíci?” zeptal se.


“Kili k vašim službám!” řekl jeden. “A Fili!” dodal druhý a oba s rozmachem smekli modré kapuce a poklonili se.


“K vašim službám a k službám vaší rodiny!” odpověděl Hans, který si tentokrát připomněl své dobré způsoby.


“Dvalin a Balinuš jsou už tady, pojdte si udeláme vláček,” navrhla Kili (která byla taky Skopaslíci). “No, pojďme dál do houfu!”


“Do houfu?!” pomyslel si pan LPytlik. “To slovo se mí nelíbí. Opravdu se musím na chvilku posadit, sebrat se a napít.” Sotva si jednou lokl - v koutku, zatímco čtyři Scopaslíci přestali do sebe strkat a dali se do řeči o hledání s detektorem, o zlatě, o potížích s archeologobliny, o loupežném řádění policdraků a o spoustě dalších věcí, kterým LPhobit nerozuměl a ani jim rozumět nechtěl, poněvadž až příliš zaváněly dobrodružstvím.


Pak zvonek zařinčel ještě hlasitěji než dosud, a on se musel rozběhnout k domovním dveřím. Sotva otočil knoflíkem kliky, už byli všichni uvnitř, klaněli se a jeden po druhém prohlašoval “k vašim službám”. Dori, Nori, Ori, Oin a Gloin se jmenovali, a brzy visely na věšácích dvě CS3, jedna CS4, a dokonce dvě CS6. Už jich byl celý houf, bezmála tlačenice. Někteří se dožadovali světlého piva, jiní ležáku a jeden kávy, a všichni volali po koláčcích.


Na plotýnce v krbu už stál veliký hrnec kávy, když se ozvalo hlasité zabušení na Hansovy krásné zelené dveře. Někdo do nich mlátil holí! - Otevřel dveře trhnutím, a všichni vpadli dovnitř, jeden přes druhého. Další Scopaslíci, další čtyři! A za nimi stál Handl, opíral se o svou hůl a tlemil se - proradná svoloč!. Pořádně LPhobitovy krásné dveře otloukl a odstranil tím mimochodem tajné znamení, které do nich vyryl předešlé ráno.


“Dovolte, abych vám představil Bifura, Bofura, Bombura a zejména Torna!”
“Porna?!”
“Ne! Torna!”
“K vašim službám,” uklonili se po řade Bifur, Bofura Bombur. Pak si pověsili detektory na vešák, ten poslední (pulzní pozlaceny detektor) patřil Pornovi - Tornovi či co..
Byl to ohromně důležitý C.Scopaslík - vždyť to vlastně nebyl nikdo jiný než sám velký Thorn - Čedičovy Prďák, a nijak se mu nelíbilo, že se natáhl na prahu ale zahlédnuv koláče přestal se mračit.


“Tak jsme tady všichni!” poznamenal Handl a rozhlédl se po řade třinácti detektoru - parádních nových strojich koupených v Jílovém u Prahy a po svém vlastním CTXku, které visely na kolících věšáků. “Pěkně veselá sešlost. Doufám, že pro ty, kdo přišli později, zbylo něco k jídlu a k pití! Co je to? Čaj! Ne, pěkně děkuji. Já bych si dal kapku červeného vína.”


“A malinový džem a dort,” ozval se Torn “A přineste rovnou nakládanou zeleninu!”


Scopaslici jedli a jedli a mluvili a mluvili a čas utíkal.


“Předpokládám, že všichni zůstanete na večeři?” nadhodil  Hans tím nejzdvořilejším, ale nenaléhavým tónem.


“Samozřejmě!” přikývl Thorn. “A teď sklidit ze stolu!”


Načež dvanáct Scopaslíků nakupilo všechno nádobí na vysoké hromady. A už se s ním hrnuli ven, ani nečekali na podnosy, balancovali v každé ruce sloupce talířů s lahví na vršku, zatímco LPhobit se rozběhl za nimi a téměř kvičel strachy “Prosím vás, opatrně!” a “Prosím vás, neobtěžujte se! Já to zvládnu sám!”. Dopadlo to dobře - nic nerozbili. Naopak vše dali do pořádku.


Ve světle velké lampy s červeným stínítkem rozložil na stole list pergamenu jako nějakou mapu.


“To kreslil Thoř, váš děd, Thorne,” odpověděl Handl na vzrušené otázky Scopaslíků. “Je to plán Diry.”


“Nezdá se mi, že by nám byl moc platný, nebyl to moc šikovný křeslíř. Taky mu bylo jen 3 roky když to kreslil.” řekl Thorn zklamaně, když plán přeletěl pohledem. “Já se pamatuji na Diru docela dobře i na kraje kolem ní. A vím, kde je Temný hvozd i Zvadlou stanicí, na které se rozplemeňují velcí policdraci.”


“Nad Horou je policdrak nakreslený červeně,” poznamenala Balínuš, “ale najdeme ho docela snadno i bez toho, jestli se tam vůbec dostaneme.”


Jedné věci jste si nevšimli,” upozornil čaroděj, “totiž skrytého vchodu. Vidíte ten růžový nápis na západní straně a tu věc? Tam vede tajná cesta do Dolních síní.”’


“Kdo se boji sere v síní!” namítl Thorn, “Ale jak můžeme vědět co tím malíř chtěl říct? Starý Šmudlak-policdrak tam žije už dost dlouho, aby všechny té diry prozkoumal.”


“Možná, jenže tímhle vchodem se za celá ta léta nemohl dostat.”


“Proč?”


“Protože je ten vchod příliš malý, a Šmudlak by takovým otvorem neprolezl, ani dokud byl ještě mladý policdraček, a rozhodně už ne potom, co sežral tolik Scopaslíků i jínych sociopatu z Dolu.”


“Mne to připadá jako náramně velký vchod,” vykvikl Hans. Začalo se ho znovu zmocňovat vzrušení a zájem, takže zapomněl držet jazyk za zuby. Miloval mapy a v předsíni měl jednu velikou mapu kraje, na které si červeným inkoustem čmáral kosočtverci . “Jak by se takové dveře daly utajit před kýmkoli venku, natožpak před policdrakem?”


“Spoustou způsobů,” odpověděl Handl. “Ale jak byly zamaskované tyhle, to se nedovíme, dokud se tam sami nepodíváme. Z toho, co je napsáno tady na tě mapě, bych hádal, že když jsou ty dveře zavřené, vypadají docela stejně jako úbočí Diry. To je přece běžná vaše úchylka - nemám pravdu?”


“Naprostou pravdu,” přisvědčil Thorn.


Mysleli jsme, že se pustíme na jihovýchod, co nejtišeji a nejopatrněji, jak to půjde, až dojdeme ke Kulatému potoku. A pak že začnou potíže - tam začíná zem (domov můj) v které hledat s detektorem ze zákonu se vůbec nesmí“


“Proč?”
“Protože pro to...”


To by k ničemu nevedlo,” poznamenal Čaroděj, “kdyby s námi nebyl nějaký chrabrý válečník nebo dokonce bohatýr. Snažil jsem se nějakého sehnat, ale válečníci mají zacpu a bohatýři jsou tady v okolí vzácní nebo se prostě nedají sehnat. Meče jsou tady většinou tupé, sekyry slouží leda ke kácení stromů, štíty jako kolíbky nebo pokličky a policdraci jsou odtud příjemně daleko. Proto jsem se spokojil s vloupáním - zvlášť když jsem si vzpomněl na ten boční vchod. A tady je náš malý Hans LPytlík, lupič lupičů, vyvolený a vybraný. Takže teď se do toho můžeme pustit a vymyslet si nějaký plán.”


“PLAN THORNA!!!” ozval se Thorn, “jestli nám tady mistr lupič nemysli, že jsem debil?,” obrátil se s posměšnou zdvořilostí na Hansa.


“Alobal,” odpověděl hobit, všecek zmatený a trochu vnitřně roztřesený, ale dosud bavorský rozhodnutý ve věci pokračovat. “Taky bych rád věděl, jak je to riskantní, co bude s hotovými výlohami, kolik to zabere času, jak to bude s odměnou, a tak vůbec”


“Něco ti dáme, minimálně ten hliník”  zívl Thorn.


“HLINÍK THORNA!!!” zařvali všichni C.Scopaslicí

 
“Inu, řekl bych, že byste se měli vypravit na jihovýchod a poradně se tam rozhlédnout. Koneckonců tam vede ten boční vchod a i policdraci nejspíš musí někdy spát. Když zůstanete sedět na prahu dost dlouho, jistě vás tam něco napadne. A potom, abyste věděli, zdá se mi, že na jednu noc jsme mluvili už dost dlouho, jestli mí dobře rozumíte. Co byste říkali posteli, abyste ráno brzy vyrazili, a vůbec? Dám vám dobrou snídani, než se vydáte na cestu.”


“Chcete snad říct, než se vydáme na cestu?” namítl Thorn. “Nejste snad lupič vy? A není sedění na prahu vaše práce, a to ani nemluvím o tom, jak se tím vchodem dostaneme dovnitř? Ale souhlasím s tou postelí a snídaní.


Hans pro ně pro všechny musel najít místo a nastěhovat je do všech svých hostinských pokojů a ustlat jim na křeslech a na pohovkách, než je všechny uložil a mohl si lehnout do své vlastní postýlky, pořádně unavený a vůbec ne šťastný. O jedné věci se pevně rozhodl: že se nebude obtěžoval s časným vstáváním a s vařením té zatracené snídaně pro kdekoho druhého. Bavorsky duch z něho vyprchával a už si vůbec nebyl tak jistý, že se ráno vypraví na nějakou společnou hledáčku.


Když už ležel v posteli, slyšel Thorna, jak si v sousední parádní ložnici rapuje ( a byl v tom teda lepší než Rytmus! ) :

“PLAN THORNA!!!,  jež se v mlze pne,
PLAN THORNA!!! - do hloubky kopáme,  
PLAN THORNA!!! - s Diry vyzvedneme,
PLAN THORNA!!! - zlato zatracené”


Hans usnul s těmihle slovy v uších a způsobilo mu to ujmu na psychice. Když se probudil, byl už dávno bílý den.


2.

Kapitola ve které dozvíte proč náš LPchobit s těmi pomatenci nakonec vůbec šel, zapomenuv si vzít s sebou dohledávačku, pouzdro na mince,a fiskar, a jak přelstili siťové toroli, a sebrali jim nálezy včetně mithrilové vesty, kterou Hans ze začátku přecházel, ale pak Handl jemu prodal sondu 38X30
LP ZERO sonda 38x30 cm 2D
 a pak už to šlo, (meč který svíti ve tmě našel Handl, ale dal ho LPhobitoví, pro to, že svítil, když Handl myslel na kšefty, a meč neustálé svítil furt), a o tom jak Handl ve snáze zachránit se na strome před archeologobliny, házel po ne vlastnoručně vypěstovánýmí a následné zapálenými šiškami.



                                                                                                    Pokračováni příště..
 

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Tak ti nevím,nehodil ti někdo do čaje lysohlávky? :-D ;-)

Tak na to nemam. Mooc dlouhý a zacatek uz mi rika ze mi to asi mi nerekne

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru