PŘIZNÁNÍ NÁLEZU ŠTĚCHOVICKÉHO ZLATA

Dnes vám napíšu pravdivý příběh, který začíná lží. Lží, jenž byla úmyslně mediálně vysílána, aby klamala svět. Lží, které jsme uvěřili všichni bohužel i já..
Kdysi dávno mě oslovil jistý, v té době ještě neznámý, mladičký pan Josef Mužík o spolupráci. Chtěl po mě napsat článek o hledání v okolí Štěchovic, já jsem nabídku přijal a několik zajímavých článků jsem úspěšně publikoval. Údajně hledal Štěchovický poklad, podruhé zase jakýsi létající talíř vyroben za druhé světové války. Titulky o hledání plnily tehdy veškeré noviny. Začínající redaktor, kterého nikdo neznal, byl za pár měsíců proslulý a úspěšný, dodnes nevím proč mě pan Mužík oslovil, byl jsem téměř neznámý a nezkušený a snad právě proto.

Tehdy jsem skutečně uvěřil tomu, co vše jsem napsal. Za pár let jsme se s panem Mužíkem i jeho rodinou skamarádili a stali se z nás dobří známí, to jsem ještě ale nevěděl jakou úlohu jsem mými články sehrál. Dnes už to vím, pan Mužík mě tenkrát zneužil. Došlo mi to až teď. Když se mi pan Mužík přiznal, vše je již promlčeno, pravda je puštěna, aby informovala svět. Několikrát jsem byl zavolán ať přijedu na smluvené místo v okolí Štěchovics televizí natočit a napsat reportáž o vyzvednutí pokladu. Připravený bagr, shluk zvědavých lidí dokonce i zahraniční návštěva byla přivolána na objevení tolika let ztraceného pokladu, ten už byl ale připraven spatřit světlo po 60 letech, bagr hrábnul do země, začal vytahovat dřevěné trámy.

Ale tolik očekávaný nález nepřišel, nebylo co ke koukání. Já jsem pozoroval detailně obličej pana Mužíka, který se ani na chviličku nezpotil ani nerozzářil, že by tolika let hledající poklad nedal na tváři nic znát, sebemenší uškubnutí koutku, ale nic. Kamenná tvář. Tehdy jsem začal mít pochyby. Tenkrát se odkrylo jakési důlní středověké dílo, nějaká bývalá štola zapažena trámy, nález nepřišel. Pak bylo zase na chvilku jméno Mužík zapomenuto, ale za pár měsíců se v médiích šířily zprávy, že je pan Josef Mužík nablízku a že zbývá prokopat posledních pár metrů, tak tomu bylo nejednou. Já jsem stejně nepřestával věřit a na každé zavolání jsem spolu
s několika lidmi přijel, u nás v redakci se pomalu začalo mluvit o tom, že pan Mužík je blázen a že hledáním pokladu se připravil o smysly. Dle mého názoru pan Mužík dobře věděl, co přesně dělá. Tahal za připravené nitky, já a my všichni mu padali do předem připravených sítí. Dodnes si všichni vzpomeneme na to, jak před kamerou říká:“Jsem na stopě, zítra bude tolika očekávané vyzvednutí nálezu“. Pak vše jakoby utichlo a za pár měsíců pan Mužík vyprávěl stejný scénář.

To co vám teď napíšu, mi řekl pan Mužík minulou neděli v hospodě u piva. V roce 1993 koupil Josef Mužík 12 hektarů lesa, něco nechal vytěžit a z prodeje dřeva financoval hledání. Někdy na jaře bez jakékoliv asistence a pomoci pan Mužík naráží se svým bagrem na prostory ukryté 3 metry pod zemí, je to místo, které zdlouhavě tolik let hledal. Tehdy zavolal pan Mužík svému bratrovi, aby přijel s nákladním autem s hydraulickou rukou převézt bedny, jenž našel. Dřevěné bedny s nacistickými kříži naložili na auto a strašlivým terénem v lese odvezli na statek. Na stejné místo se vrátili ještě jednou, 4 bedny se na první vůz nevešly. Pak se obří jáma zasypala, aby splynula s okolním terénem. Na bratrovo uzavřeném statku se přímo uprostřed dvora vyhrabala obrovská díra, kam se bedny naskládaly. Pomalu se dostávaly pod zem a my ani nevěděli, co v nich je. Pan Josef Mužík, ale tušil. Poslední bedna se opatrně rozebrala a po 50 letech spatřila světlo. Uvnitř byly pytle s nacistickým křížem, které opatrně rozříznul nožem. Co bylo uvnitř, je tenkrát doslova ohromilo.

Páskou svázané zlaté cihly vyskládané do sloupců. Tehdy se Pepa jen ušklíbnul, konečně našel co hledal, a tak ani nálezem nebyl nikterak překvapen, ba naopak zklamán. Dvě cihly zachránily před opětovným uložením do země. Nemohly jsme uvěřit, co nás potkalo za štěstí. Ani vám snad nebudu vyprávět, kde všude se zlato po malinkých částech prodávalo a kam až vozilo. Dodnes si vzpomínám, jak jsem pomáhal bratrovi s řezáním cihel pilou na železo na menší kousky, zlaté pilinky vzniklé řezáním se zametly a hodily do blízkého potoka. Po pár letech se tam začalo rýžovat zlato. Ještě další roky Josef Mužík plánoval a hledal vyzdvižení pokladu, s neúspěchem prohrabával krajinu, ale to bylo vše na oko pro lidi. Dodnes si vzpomínám, jak vás vodil za nos, všechny novináře, reportéry, televizi. Schválně tehdy říkal, že je poklad nablízku a že zbývá jen pár metrů a že skutečné místo už na sto procent našel. Pak byl zase na chvilku klid. Nikdo si ho nevšímal, začal být pro lidi blázen. Přesně to ale potřeboval. Když zavolal zase nějakého novináře, spustil stejnou básničku. Pokaždé nadšeně vyprávěl o ukrytém bohatství. Dokonce se kolem roku 1994 dočetl z německých novin Der Spiegel, že objevil zlatou skrýš. Tehdy na něj nasadili jistého pana Helmuta Gensela, ten mu pomáhal a financoval hledání.

Byl to člověk, kterého platila německá vláda. Jeho úkol byl získat veškeré informace o nálezu, a tak za jeho podpory prošťourával kdejaký kout. Potřeboval mást lidi, a tak místo zlata a prototypu létajícího talíře řekl, že hledá jantarovou komnatu. Bylo to něco jiného, lidi to zajímalo a tak dokonale zametal jen sebemenší tušení, že něco našel. Hledal sponzory, vyhlašoval krach, to trvalo několik let, pak už ho přestávalo bavit hrát si na někoho, kdo stále něco hledá, a tak jednoho dne zavolal novináře a zapálil u sebe na dvoře veškeré dokumenty týkající se pokladu. Tehdy vážně řekl, že končí definitivně. Hledá něco, co možná ani neexistuje. Hledání pokladu ho dostalo na úplné dno. Snad každý, kdo ho zná, ho má za blázna. Pan Mužík je přece člověk, který zasvětil hledáním celý život, utratil za to obrovské peníze. Dodnes si všichni vzpomeneme na dlouhé proslovy: “Jsem blízko, zítra vám ukážu, co jsem našel". To vše ale byla hra pro vás. Hrál jsem vše tak dobře, aby jste si začali myslet, že jsem blázen a to jste si všichni taky mysleli. Žil jsem ale dvojí život. Od toho nálezu jsem jedním já stále na oko hledal to, co už jsem dávno našel, a druhým já žil skromný život. Ale nastává otázka -co ještě jsem našel?

Musel jsem být opatrný. Z jedné strany stále starající se Helmut, z druhé strany zvědavá media. Hrál jsem chudáka, jenž ho vidina pokladu stáhla na úplné dno. Peníze ze zlata neutrácím, ani nemůžu. Stále si hraji na blázna, jenž strávil celý život hledáním. Abych vše ještě podpořil, začal jsem chodit třikrát týdně na pohovor k psychologovi. V hlavě mám zmatek. Některý den to jde, jiný zase ležím a nevnímám. Civím do rohu v místnosti bez sebemenšího úšklebku. To vše ale jen na oko, na oko pro vás. Jsem totiž loutka a každá loutka má svůj úkol a i ten já plním. Doufám, že si část mého nálezu užijí moje vnoučata. Vše ale opatrně bez povšimnutí, aby ničím nevybočila z davu. Zabezpečil jsem svojí rodinu, svoje potomky na 1000 let. Na statek k bratrovi nejezdím. Ten krátce po nálezu umírá. A tak zůstávám sám, který o pokladu ví. Statek po čase zakoupila německá společnost, ta jej bourá a staví na ní prodejnu Lidl. Já z pokladu nemám téměř nic. Dvě cihly rozřezány a rozprodány.

Prodával jsem je dlouhých dvacet let. Nalezené zlato je schováno a zalito betonem pod podlahou nově vzniklé prodejny. Na kontě mám pár milionů získaných prodejem dvou zlatých cihel, ale nemohu si dovolit vybočit z davu. A tak nic nekupuji, neutrácím, přežívám ze svého skromného důchodu. Tak se ptám i já. Jste i vy připraveni najít poklad a neutratit z něj jednu jedinou korunu? Každý den brouzdáte po lesích a polích s novými moderními detektory. Ale co když jednou opravdu trefíte a najdete něco podobného co já? Jste i vy připravení hrát svojí úlohu na blázna tak jako já? Všechny peníze, jenž jsem z podnikání vydělal, ty skutečně padly na hledání. Splnil jsem si sen. Dlouhých dvacet let jsem se šťoural v historii, jezdil od čerta k ďáblu, toulal se po celém světě. Vyzvídal a pátral po historii, byl jsem schopný ujet několik set kilometrů jen proto, abych si poslechl další historku, další příběh z války. A teď se vás zeptám-kdo z vás si jen opravdu myslel, že jsem něco našel? Svojí roli jsem hrál skvěle. Musím se ale neustále hlídat, abych neutratil víc peněz. A tak mi střechou pomalu teče do baráku a mě na zemi přibývá další kastrol na zachytávání kapající vody.

Z mého skromného důchodu si ale novou střechu dovolit nemohu. Na výlety jezdím otlučeným nepříliš hezky vypadajícím lehce korodujícím Peugeotem 205.
Po dlouhých zimních večerech si pročítám dokumenty opatřené v Třeboni v archivech. Zaujala mě zpráva o zakopaném žoldu pro vojáky na Vysočině. Jedná se o několik beden zlatých mincí. Před sebou mám tak možná nanejvýš 20 let života. Vím, že když začnu pokladnici hledat, najdu ji. Mám všechny indicie, kde by mohla být. Při narození mi rodiče daly do vínku neztrácet naději. Mám schopnost vnímat věci trochu jinak. Jsem stroj na hledání pokladů. Mám obrněnou trpělivost, umím si počkat. Pokladnici ale hledat nebudu, nemám přece peníze začít novou akci, ani si snad nedokážu představit najít ještě něco takového. Teď mě, prosím, omluvte, vezou mě na domluvenou hodinu k psychologovi. Nezapomeňte ale, že je to jen na oko !!! Na oko pro vás.  

Bohužel dalších 5 let je pro mě kritických. Už nic nehraji, jsem internován na psychiatrické klinice v Jihlavě. Nic není jen na oko. Vše je skutečné. Draze jsem zaplatil. Vše končí osobní tragédií. V hlavě mám takový zmatek, že jsem si začal myslet, že poklady, jenž jsem hledal, jsem zakopal já sám. Snad porucha mozku, snad prášky, které beru, mi nedovolí si na nic rozpomenout. Bohužel zapomínám i uložení zlata, které jsem tehdy našel. A tak je poklad, který jsem našel, připraven na znovuobjevení. A já jej pouze převezl o pár kilometrů dál. Dokonce si často představuji, že se mi vše jen zdá. Ale co ty mříže za okny?Co místo, kde jsem?Hodně lidí sem za mnou chodí a vyptává se na moje hledání. Ale já nemluvím, nejde to. Třesoucí se ruce nedokáží nic napsat. A tak nezbývá nic jiného než čekat. Čekat na den kdy umřu …. “

Veškerý text je pouze výmysl, fikce. Jakákoliv totožnost a jména jsou smyšlená. Řádky píše psychicky narušený deviant, jenž pod hromadou zklidňujících léků utekl dírou v plotě z Opařanského sanatoria na Táborsku. Momentálně na útěku.

PEYMAN