Tajemství Černé rokliny II

Kategorie: Co se jinam nevešlo

První noc po dědově smrti je hrozná. Nemůžu usnout, vzpomínám na dědu a na černou rokli. Puls mě tepe ve spáncích jak kola vlaku mířícího do Sudet. Musím se tam vrátit, ještě jednou se tam prostě musím vrátit. Nemám klidu, protože někde v povědomí mě neustále tlačí pocit, že jsem tam něco přehlídnul. Něco tam určitě ještě musí být!

Za 5 dní na to měl děda pohřeb. Měl to hezký. Ale abych řekl pravdu, místo té dlouhé kondolence bych bral posledních 5 minut rozhovoru s živým dědou. Fakt jo. Ale to je holt život. K životu smrt prostě patří. Je to věčný koloběh života a jak se pravdivě říká, musíme tam všichni. S tím se musíš smířit i když nechceš. Čím dřív, tím líp. Ty dny poté jsem si v hlavě promítal hodně takovýchto myšlenek. Měl jsem na ně čas, protože mezitím značně přituhlo a na mém místečku už leželo několik centimetrů sněhu. Nezbývá než počkat do jara. Celá ta situace mě celkem štvala, ale nedalo se nic dělat.

A tak jsem pilně studoval a to nejenom na škole. Díky Martinovi, který mi doporučil několik celkem dobrých českých i zahraničních webů o hledání, jsem se začal rozkoukávat. Tak jsem zjistil, že on ten Zetex Omega byl kdysi dobrý. "No jo, ale kdysi! Dnes už lidi chodí s daleko lepšíma detektorama", povídám takhle Martinovi zase jednou u piva. Martin se tím nenechává rozhodit. Hodil do sebe půl právě na stůl postavenýho půllitru, ušklíbnul se a povídá: "Hele, já nevím jak ty jo. Ale já mám za to, že jsi tam našel přezku, ne? A našel jsi ji mým detektorem,  co?  A knoflíky taky vole! Ty jsou malý. Takže je to dobrej detektor! A na jinej stejně nemám. Nebo ty jo, študente?". Sám se zasmál svému malému proslovu a já mu musel dát za pravdu. A to ještě houby věděl o nějakým prstenu, to jsem mu ani neřek. "Hele asi jo, asi máš pravdu", usměju se na něj a zdvihám svoje pivo k přípitku. Martin přiťukává a hodí do sebe druhou půlku piva jakoby nic. Jen co dopije, spiklenecky na mě mrkne a povída: "Hele, ale jestli na tom místě ještě něco bude, ňáky přezky, nebo tak něco jo. Tak to střelíme za dobrý prachy, víš co. A pak si každý koupíme lepší detektor! A děléj, ňák se s tím cintáš čoveče". Zvedl jsem tedy svoje pivo, když do toho prohlásil: "Dáme panáčka, coo?". Jen to dořek a už mával na číšníka. Chlastá strašně, to se musí nechat.

Když se blížilo jaro, byl jsem už nedočkavej jako kůň na startu Velké pardubické. V podstatě každý den jsme si s Martinem psali nebo volali a upřesňovali své plány. V našem městě už rozkvétaly první kytky, ale na mém místečku se pořád ještě držel sníh. Jednoho dne jsme se konečně dočkali. "Hele Ti povídám, že tam něco bude. Jsem si tím skoro jistej", povídá zkušeně Martin, když mi volá poslední večer před odjezdem na naší lokalitu. "Dyť jo, se těším jak malej Jarda!", odpovídám mu s nadšením v hlase. Podobné řeči jsme samozřejmě vedli už dlouho, ale teď to bylo jiné. Blížil se den mého návratu do Černé rokliny, den pravdy.

Hned druhý den ráno z postele vystřelím jako šíp z luku. Dnes to bude paráda, cítím to v kostech, prostě to vím. Venku je neskutečných 18 stupňů nad nulou. Na horách bude asi chladněji, ale oblečení jsem nepodcenil, to bude v pohodě. Ták a jdeme na to. Bágl, poslední kontrola baterek v detíku. Dále náhradní baterky do detíku, baterka na svícení, vysílačky, termoska s teplým čajem a rumem, cigára. Ty bláho, kde mám cigára? Nevadí, koupím si je na benzince. Jo a ještě dohledávačku. "Snad jsem na nic nezapomněl", říkám si nakonec sám pro sebe. Jako poslední kontroluju svatou čtveřici: klíče od baráku, mobil, peněženku a toaletní papír.

"Hele normálně je to svatá trojice, ale když jde člověk do lesa, cena případně nedostupného toaletního papíru raketově vzroste, to mi věř. Tedy u mě konkrétně se vyšplahala až do svaté čtveřice", usmívám se na Martina, když mu to v jeho autě cestou na lokalitu vysvětluju svůj pohled na věc. Potáhne z cigára a povídá: "Co to meleš? Hele raději mi řekni, jestli mám jet za touhle vesnicí po hlavní anebo mám jet doprava k tomu lesu". Zakroutím očima.   "Furt po hlavní, až to bude, tak ti řeknu. Dyť jsem ti to už říkal. Prostě jeď Vávro, jeď!", zavelím a pohodlně se vtlačím do sedačky jeho auta.

"Ty krávo, ti říkám. Škoda 120, nejlepší auto na světě!", hlasí Martin vítězoslavně když se konečně po horské, kamenité cestě vydrápeme až pod les. "Pravdu máš", přitakávám a je mi to upřímně jedno, protože všechny moje smysly už začínám směřovat k tomu jedinému místu, které mě teď momentálně zajímá. "Víš jak je to levný na provoz? Ty vole. Dyť hele! Mě se něco podělá a já si 60% věcí opravím rovnou tady na koleně, rozumíš. Viděls tu přepravku v tom kufru? Mno tak tam mám hozenejch pár věcí a tím to spravím, v pohodě. To není jak ty dnešní plečky, že tam máš milión hovadin, čidel ty vole a něco blbě přepneš a máš v prdeli celý auto". Usměje se a poplácá svůj sparťanskými vlaječkami ověšený stroj po kapotě. Asi na rozloučenou. "Nu davaj!", zavelí světácky a já jsem rád, že už konečně můžeme jít.

Celkem brzy přicházíme na místo. Poznávám ho moc dobře, protože jsem si zapamatoval důležité body. Seskupení více stromů, nebo nějaký opravdu široký, starý strom. Popřípadě skalku zvláštního tvaru atd. Věděl jsem kam jít, moc se to tady od mé poslední návštěvy nezměnilo. Vytahuju detektor jako první, Martin mě hned následuje. Obřadně si ještě dáváme jedno retko před startem velkého detektorářského závodu o cenu štěstěny. "Tak jdem na to, good luck!", povídám Martinovi. "Ať najdem oba, ale já víc!", dodávám ještě a směju se. Martin se usměje a pak trošku zvážní a povídá: "Jo jo. Hele, jak jsem říkal, pravidla jsou jasný. Máme jeden detektor. Jeden hledá, druhej kope. Ten kdo hledá, toho nález to je. Budeme se střídat po 30 minutách, ok?". "Přesně tak", potvrzuji již předem x-krát dohodnutou věc a chytám se krumpáčku, protože Martin jako majitel detektoru by měl mít přednost. "Hele a nemělo by to bejt jako naopak? Jakože je to moje lokalita, tak bych měl začít já?", napadá mě na poslední chvíli. "No hele, můžeš začít", Martin si háže detík na rameno a rukou mě vybízí, ať začnu s krumpáčkem kopat okolo. Chápu. Pevněji sevřu dřevěnou násadu mého stroje a souhlasně přikývnu. Vyrážíme. 

Začínáme rovnou od místa, kde jsem posledně začal nacházet knoflíky. Je vidět, že Martin už má něco odchozeno. Cívkou nad zemí mává úplně jinak, než jsem mával já. Po okolí se dívá taky jinak než já. Jsou to detaily, ale vidím to a je mi jasný, že má smysl se dívat na to, jak s detektorem a prostředím pracuje. A po krátké chvíli je úspěšný. Má první knoflík. "Paráda! Hele taky esoň", praví zcela nadšený Martin. "Já si myslel, že jsi to tady už vybral, že jako nic nenajdem, fakt! A ty jo, hele...mám ho", směje se jak měsíček na hnoji a já mu to strašně přeju. V dalších minutách nachází další tři, čtyři knoflíky. Po další čtvrthodině přichází divoký tanec, srovnatelný jen s máločím. "Ty vole joooooooooooooo, mám ajdynu!!!", řve Martin jak blázen a jeho křepčení nebere konce. U toho mává jakýmsi oválným plíškem nad hlavou. "Fakt jo?", čumím jak puk a chci vidět, jestli na ní bude něco napsáno. "Tam se nic nepíše, to se razilo. Ale jo, vlastně někdy tam psali i fixou, ale to máš jedno, mám jííí joooo!!!", nedokázal zastavit Martin příval radosti. "Hele vermachťák", povídá a cpe mi před nos ten plíšek, na kterém je vyražena nějaká změť pro mě neznámých zkratek. "Hele tak to je luxus", pronesu obdivně a gratuluji mu k nálezu. "Hele jestli chceš, tak se vystřídáme už teď", povídá Martin celý šťastný.

"No tak jo", usměju se a těším se, co zase na oplátku vyškočí ze země na mě. Beru si detík do ruky a Martinovi svěřuju krumpáček. "Hele, ne že s tím budeš mávat jako lama jo? Normálně to kopíruj tu zem, ne jako bys hobloval U-rampu v Tony Hawkovi, chápeš" a ukazuje mi jak na to. "Jasně, to znám", povídám jako starej harcovník, i když vím, že jsem posledně jako lama mával. "Tak poďme Žilina!", nahecuju se a udělám první krok. Po půlhodině mám jen jeden knoflík a pár nábojů. A to už místo v kruzích obcházíme v celkem velké vzdálenosti od místa, kde jsme začali. Pak mě napadá spásná myšlenka. Smrk s prstenem! "Hele, já bych se tam ještě vrátil, tam to padalo víc. Tady nic není.", povídám Martinovi měním směr. "No jak chceš, mě to je jedno", prohlásí celkém smířlivě Martin.  Cestou přichází velký a čístý signál. Je to tady, to bude další přezka, říkam si. Martin místo opatrně obkopává a když odvalí drn, hledíme na nějou plechovou krabičku. "A je to tam!", směje se Martin jak kdyby právě Sparta potvrdila titul. Otevírá krabičku, ale ta je k našemu zklamání prázdná! "To je pech", procedím mezi zuby a jdu dál ke smrku. Když jsem k němu došel, všechny díry mezi kořenama jsem vyzkoušel. I okolí stromu. Nic. Prošel jsem i kořeny u těch smrků okolo, taky nic. "Hele tam nic nehledej. Mezi kořenama najdeš maximálně ňákou plechovku od trampů. Sami jsme to tak dělali, když jsme chodili na vandry", říká Martin a já mu neodporuju. "No dyť jo, stejně je tady prd. Tak půjdeme dál", říkám a skloním cívku k zemi.

"Jak už to tak bývá, první vyhrání z kapsy vyhání, co? ", povídám Martinovi, když už si detektor předáváme potřetí a žádné další věci nenacházíme. "Hele, to přijde. Uvidíš, že to přijde", Martin byl prostě bojovník. Dáváme si další cigáro na kuráž a Martin vyráží na zteč. Bojovali jsme dalších pět hodin, ale výsledek byl více než chabý. Dalších 5 knoflíků a jedna čtvrtka ID bez jakýchkoli údajů. "No tak to je v pytli", povídám když v tom mi zvuk ve sluchátkách málem prorazí ušní bubínky. "Hele tady je něco velkýho jak kráva", říkam vzrušeně Martinovi. Ten napumpován dalším adrenalinem, začne kopat jak zběsilý. CINK. Krumpáček narazil na nějaký kov. "Hele tady musíme být opatrní, tady může být cokoliv, rozumíš. Já bych nechtěl aby nás sbírali do pytle", povídá Martin a z tváře mu zmizel veškerý úsměv. Začal kopat opatrně okolo. Předmět začínal mít jasné obrysy a po chvíli jsem zvolal: "Hele, ňákej poklop!". "Ty krávo, to je hustý hele. Jsem slyšel že by tady mohly být nějaké podzemní prostory. Že tady Němci v týdle oblasti za války měli schovanou výrobu válečných věcí, víš co. Chránili se před americkými nálety", dává mi Martin školení z vojenské archeologie. "To může bejt klidně i podminovaný", dodává následně. "Děláš si prdel?", vytřeštím na něho svoje oči. "Hele to dáme, jestli se bojíš, tak se jdi schovat tamdle za ten strom". Nejdu, zůstávám. Přeci jen ale o dva kroky poodstupuji dozadu. Martin se chytá krumpáčku a po několikerém zalomení zaskřípe kov a mu se daří nadzvednout těžky, železobetonový kryt do nějakého podzemního prostoru. "Pojď mi pomoct, vole!", volá na mě Martin i když stojím kousek od něho. Rychle tedy přiskakuji a společnými silami poklop otvíráme. Bohužel jen napůl. Víc to nejde, je to strašně zrezivělé.

"Půjdeme tam?", ptám se jako školák, který by raději už šel domů k mamince. "No tak proto jsme to snad otvírali, ne? Když to tady necháme, někdo nás předběhne!", rezulutně odmítá Martin jakékoli pochybnosti. "OK", trošku vzdychnu a podávám mu baterku. "Tak jdi". Martin si bere baterku a pomalu se prosoukává napůl otevřeným vlezem do podzemí. Postupuje opatrně. "Hele je to tady v pohodě, pojď dolů! Tady jsou nějaký chodby!", volá na mě. Sundávám si batoh, abych se taky mohl prosmýknout tím malým otvorem a pomalu sestupuju dolů. "Nesviť mi tolik do očí, ty vole, dyť nic nevidím", kárám Martina. "Jojo, sorry", povídá a mění úhel baterky, kterou jsem mu nahoře půjčoval. Nevím, proč si vlastřně nevzal vlastní. "Ty kráso, to je hustý tady. Ale ten vzduch, viď?", povídám Martinovi, zatímco moje oči jezdí po stěnách tajemného bunkru, který osvětloval kužel světla Martinovy baterky. "Pojď, půjdeme dál", praví Martin a já jdu v těsném závěsu za ním tak abych viděl aspoň trochu na cestu. "Hele, tady je helma! Tak to je masakr kámo!", křičí nadšeně Martin a ukazuje mi helmu, kterou jsem doteď znal jen z válečných filmů. "Ty bláho no fakt jo! Tak to je neskutečný!", koukám na helmu a i přesto, že je už dost zrezivělá, stále jsou na jejich bocíh vidět nějaké znaky a kůže v jejím vnitřku stále drží.

Najednou uslyšíme velkou ránu. BUM. "Ty vole, co to bylo", ptám se vyděšeně Martina. "Já nevím, ty vole", říká stejně udiveným tónem on. "Poklop! Dej mi baterku!, vykřiknu téměř najednou a vytrhávám mu baterku z ruky. "Počkej tady", říkam a jdu zpátky ke vchodu. "Né, ja tady nic neuvidím, já jdu s Tebou", opáčí a mě je jasný, že má pravdu. Jen začínam panikařit, bude to v pohodě. Když dojdeme pod žebřík, je to jasný. Světlo nevidíme. Ten zpropadený poklop se fakt zavřel. Do prdele! Vyšplhám rychle nahoru a rukama se snažím otevřít poklop. Nejde to. Zkouším to zádama, taky ne. "Ukaž, já to taky zkusím", říká Martin a střídáme se. Trošku s tím pohnul, ale bylo to jen pár centimetrů a měl dost. Pak vysílený sestoupil dolů a sednul si vedle mě na betonovou a mokrou podlahu. "No tak to jsme v pěkný rejži", povídá a zhasl baterku. "Musíme šetřit. Máš nějaký jídlo?", ptá se. "Ne, nechal jsem celej batoh nahoře", odpovídám a snad až teď mi dochází vážnost celé situace. "Ty vole ty jseš taky takovej kretén, ty vole!", vyjedu z ničehonic na Martina. "Kdybychom tady nelezli, tak se nemuselo nic stát. Ale pan Mužík vole, ten né, ten to objeví ty vole!, padá ze mě jak z kulometu a chovám se jakoby snad Martin mohl za vše špatné, co se stalo. "Promiň", říkám po chvíli do temného ticha a hlavu si dávám do dlaní. Dědečku, kdybys mě teď viděl...

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Koukám že první dvě věty jako bys opsal ;-)
Pěkný pokračování. namor bude rád :-)

Ja je jakoby neopsal..ja je proste nechal tak, jak to Namor napsal... Vzdyt to tak chtel. Rozjel pribeh a pak mi predal stafetu slovy "je to Tvoje". No tak jsem to dokoncil :-)

NOL22: tak to také bylo myšleno. Právě je pěkné jak si navázal na 1. díl. namorovo odkazem v příspěvku.
PS: bude i 3.díl? :-)

Mirec13: No on nebyl v planu ani ten druhej dil. To bylo jen takove vnuknuti, co mi dal Namor, tak jsem pak tenhle druhy dil zpachtil jeste tentyz vecer za cca 3 hodinky. Dalsi pokracovani tohoto pribehu uz neplanuju, ale kdo vi? Nikdy nerikej nikdy ;-)

Nolle, opět parádní čtení, napínavé, už se těším na další pokračování, takhle to nemůže skončit. Ještě musejí ven a něco pořádného najít! Piš a čekám. Díky moc, měj se. :-D :-) ;-)

NOLL22....děláš si srandu?Přece ty dva nenecháš umřít v tom bunkru ne? :-O

Konečně bude pořádný konec, něco jako game of thrones ;-)

Paráda,tak moc nenapínej a tvoř!...nebo už je trojka v šupleti ;-)

:-D :-D Todle me fakt bavi :-P

Zatim je tam necham hnit 8-) Jeste uvidim, jestli me vyprudite k tomu, abych jeste napsal dalsi dil. ;-)

A zdravim zejmena "Hledamcomuzu" ;-) - tento clovek me privedl na ideu napsat dalsi clanek, za coz bych mu chtel jeste jednou takto verejne podekovat. Clanek uz jsem napsal a zbyva jen ho zkontrolovat (stejne tam nejake chyby zustanou, ja to snad ani jinak neumim). No a jeste tento tyden bych ho chtel poslat Markovi k uverejneni. Clanek je situovan do Sudet 1945-1946 a jeho kostra je postavena na zaklade pravdive skutecnosti, ktera se tam tehdy udala.

Respektive tedy do sudet 37-46, abych byl presny :-)

:-D ;-)

Nol - celou neděli jsem znovu a znovu zapínal Lovce a koukal, jestli už. Jsem byl napnutej jak šle. Před chvilkou jsem přišel ze zaměstnání a hned letím zapnout ty internety.
No a je to pecka, krásný oddychový čtení.

První radost mám z toho, jak píše mirec, že jsi nechal můj začátek. Potěšilo.
Druhou radost mám z toho, že v lesíku skutečně ještě něco bylo:-)
A konečně třetí radost mám z toho, že bude další díl. Protože dát si s příběhem takovou práci a zatnout to přibouchlým poklopem, tomu nevěřím že je Tvůj styl.

Takže, fajn by byla nějaká zápletka.
Připravený je to víc než dobře a věřím, že ne náhodou! :-) Času dost, nebudeme na tebe tlačit. Mám hrozně rád příběhy, u kterých ačkoliv si knihu odložil již před 1/2 hodinou, musíš ještě dlouze o tom přemýšlet.

Ať se daří, budu se těšit. R.

Parádní čtení. Opět přečteno na jeden nádech. Umřít je tam ale nesmíš nechat. Musí ještě v podzemí najít pár pěkných kousků, pak se spolu nasoukat na žebřík a otevřít poklop, řádně zamaskovat dovybavit výstroj a další víkend se vrátit prohledat zbytek bunkru a okolí. :-) ;-)

Jako vždy super, jen mi je líto těch dvou NOL22 měl bys jim už otevřít ten poklop už jim došli určitě cigarety a pivo 8-) :-D

Čte se to fakt samo ,hodil bych do placu nějakého skeleťáka. ;-)

Opět díky za pěkné čtení ;-)

pecka ;-)

NOL22:Paráda hezky jsi to rozjel!!!A teď mám okousané nehty jak to dopadne!!!Tak šup!!!Ať víme jak to dopadne. ;-)

Přátelé, kamarádi. Moc Vám děkuji za projevenou přízeň. Vážím si toho, díky! :-)

NOLE, tohle nám, prosím, nedělej! Já jsem na příběhy ujetej, teď budu jen pořád myslet na to, jak to s nimi asi dopadlo.. Jasně, nejsou to skuteční lidé, je to vymyšlený příběh, ale já si nemůžu pomoct!

Díky za super čtení.

Ashtar: bohuzel, kluci si tam budou muset odpocinout, nemam ted na psani moc casu ;-)

Ono si to "sedne" a bude to zase parádní počtěníčko, NOLE dík ;-) ;-)

Paráda určitě pokračuj dál až budeš mít na psaní náladu ;-)

Tak sem viděl další díl no a teď tam sedí aspoň na to cigaro nez se rozhodnou co dál už teď je jasná 3 dávám palec a nespechej ať to má tu úroveň co včíl :-P :-P

Díky moc kluci! ;-)

Je to super a těším se na pokračovaní ;-)

NOLE...zabiju Te na tri doby 8-) 8-) 8-)..zase je to super,dobry..ale..je to jak ,,kapitan Kloss,, tam to taky vzdycky koncilo v tom nejlepsim...tak..sup sup...uz at je dalsi dil... 8-) 8-) 8-)

Medis: díky ;-)

Kurt: :-D :-D :-D

Opět musím pochválit jedinečně sepsaný příběh,který si určitě,až bude ta správná chvíle,zaslouží své pokračování...díky

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na LovecPokladu.cz účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru