Ve spárech zla II.

Kategorie: Co se jinam nevešlo

II.

Druhého dne se David probudil s mizernou náladou. Vlastně ani nevěděl, jak se teď má k Martinovi chovat. Ten byl ale pořád stejně přátelský jako předtím. Několik dalších dnů ubíhalo tak, jak jen ve vězení utíkat mohou, pomalu. Nic zvláštního, kromě příjmů nových vězňů a převozů těch místních do jiných věznic, se nedělo. Pak se ale stalo něco, co vše změnilo. Pro Martina si přišla eskorta a odvedla ho, že prý k výslechu. Když se Martin po několika hodinách vrátil zpátky,  byl zaskočený a nemluvil. David se z něho snažil dostat, co se stalo, proč ho odvedli a co po něm chtěli, ale ten o tom nechtěl hodnou chvíli vůbec mluvit. Nakonec se obrátil na Davida a řekl jen jednu věc. "Jdu do toho s tebou. Vypadá to, že si mě tady chtějí nechat dalších já nevím kolik let. Říkali mi, že mi hrozí dalších deset! Deset let za nic! Všechno si vymysleli a chtějí to na mě hodit. Nevím jak se tomu bránit, co mám dělat? Co mám dělat?!". David nevěděl co na to říct. Vlatně se vůbec nic nedozvěděl. Ale to, že Martin změnil svůj názor, to ho potěšilo a vnitřně dodalo odvahy. "Podívej se", povídá  mu. "Ještě úplně přesně nevím, jak to udělat, ale uděláme to, to jsem si jistý. Všechno bude dobrý. Už teď mě napadá několik způsobů, ale stále to není stoprocentní, tak jak bych si představoval". "To nebude nikdy", odvětí suše David, který je teď úplně bez nálady. "Počkej, buď tomu budeš věřit, nebo nebudeš. Jinak to nemá cenu. Je to hop nebo trop, chápeš! Když se do toho pustíme, tak už nemůžeš uhnout!", David nervózně chodí po světnici a snaží se Martina povzbudit. Přisedne si k němu a tiše povídá "Vždyť já už něco mám. Jednoho vězně, který by nám možná pomohl. On je na mojí straně, chápeš. Zařídil by přes svého známého v kuchyni, abychom vydávali jídlo. Až bude po večeři a do kuchyně povezeme zpátky várnice, pak je naše šance. Můžou nás propašovat autem, které vozí proviant. Řidič se bojí. Bude o nás vědět, ale nesmíme být v nákladním prostoru. Kdyby nás objevili, nechce mít žádné problémy. Takže se schováme do podvozku. Projedeme bránami věznice a pak nám po chvíli zastaví. Skočíme na korbu a odveze nás co nejdál. Tam nás vyloží a zbytek je na nás.  Co na to říkáš?". Martin pozvedl obočí. "A co ten bachař, který s náma bude celou dobu, když to jídlo budeme vozit?". Uhodil hřebíček na hlavičku. "Jo. To je jediná věc, která mi v tom ještě hapruje", jakoby nahlas zapřemýšlel David. "A o čáru, to se neboj, vím kudy. Dříve jsem tam sloužil, ještě než začala válka", dodá hned s nehraným úsměvem.

Uplynulo jen pár dní a Martina si zase zavolali k výslechu. Vrátil se za dvě hodiny, ale tentokrát jakoby mu snad bylo i do smíchu. "Hele, oni mi to fakt chtěji dát. A prej to nemusí být jen deset, když se nepřiznám sám", přihlouple se usmívá a posadí se přitom na prostou, dřevěnou židli. David na něho nechápavě kouká až se ho nakonec zeptá:"A čemu se jako směješ? To ti přijde tak vtipný?". "Ale houby vtipný! Posaď se. Protože to co ti řeknu...no to je jedno, stejně by ses z toho posadil na zadek", Martin se šibalsky usmívá a je vidět, že má něco za lubem. David si k němu přisedává a on mu do ucha zašeptá "mám zajištěnýho bachaře". David sebou trhne a poodskočí jakoby si zadek spálil o horká kamna. Něvěřícně na něj kouká a jediné co z něho vypadne je: "Cože?". "No, fakt ho mám. Znám ho z civilu. Když mě vedli z výslechu, tak jsem ho potkal na chodbě. Museli ho tady dát jako novýho, protože jsem ho tady nikdy předtím neviděl. A říkám ti, že mě poznal. Nedal to najevo, ale jak se na mě podíval, lehce přimhouřil oči, jakoby mě chtěl pozdravit. Ten nás z toho dostane, ti říkám. Naše rodiny si odjakživa pomáhaly a jeho otce zachránil jednou ten můj ještě s mým strýcem, když byl ve velkých patáliích, kamaráde. To už je hodně dlouho, ale pořád jsme jako rodiny spojeni", Martin domluví a oči mu úplně hoří. Davida jakoby se v ten moment zmocnila nervozita. Musel se na to posadit. Ta zpráva zapůsobila jako tvrdý zvedák na bradu. Tak že by přeci jen. Že by to skutečně provedli? "A kdy, kdy, kdy to domluvíš?", ptá se vzápětí nedočkavě. "No nevím, povídám, že jsem ho teď viděl poprvé. Ale jak bude příležitost, hned to udělám", usmívá se Martin a prsty rytmicky poklepává do stolu. Ten večer se Davidovi usínalo slastně jako už dlouho ne. Ten pocit, že by mohl být znovu volný a dělat si, co by chtěl, jej naplňoval štěstím jako nic jiného. Byl tak plný radosti, že nebyl schopen usnout. Neustále se převaloval a hlavou se mu honilo spousty myšlenek. Veselé, smutné, plné obav i nadějí. Jak to dopadne, bude to životní vítězství, nebo prohra? Co když nás chytí, co když nás zastřelí? Nebo nadosmrti zmrzačí? Nebo jak bude asi vypadat můj dům tam na západě? Najdu si tam ženu? Určitě jo a bude krásná a hodná. Kočka, hmmm. Budeme mít kupu dětí a budeme si spokojeně žít. Při těchto myšlenkách usíná s úsměvem na rtech. To Martin, ten spal celou dobu jako když ho do vody hodí.

Hned dalšího rána bylo sčítání vězňů. Spolu s Martinem stáli před celou a čekali až na ně přijde řada. "Padesát devět, šedesát, šedesát jedna", huláká jeden z dozorců do prostoru a každého z vězňů se přitom lehce dotkne obuškem na prsou. "Devadesát dva, devadesát tři", přichází už přímo k nim. "Devadesát čtyři", poklepne Davida obuškem, pak se otočí na Martina. "Devadesát pět". "S tebou si dnes ještě popovídám", procedí mezi zuby k Martinovi, který nic neříká a jen dál upřeně zírá před sebe. Bachař postupuje dále, až napočítá požadované číslo. Spokojen s výsledkem pak zahlásí: "Všichni zpátky do cel a okamžitě, jedém, jedem!". Všichni vězni se vracejí do svých cel a za nimi se s bouchnutím zavírají mohutné vězeňské dveře. "Co to mělo být?", ptá se David Martina hned poté, co se za nimi zabouchnou ty jejich. "No co by? To byl on!", odpoví David a dál dělá jako by se nic nedělo. V ten moment se Davidovi rozsvítilo. Je to ten jeho známý. A určitě si s Martinem chce promluvit, jak se mu vede, co ho sem dostalo a takové ty věci, na které se člověk ptá, když toho druhého dlouhou dobu neviděl. A obzvlášť když ho vidí v base. Paráda, takže nekecal! Sotva si to uvědomil, otevřely se dveře cely znovu. Oba dva se postavili do pozoru a on tam ten bachař, Martinův známý. "Kaplan půjde se mnou", prohlásí důstojnickým tónem. Martin udělal dva kroky na chodbu, bachař zase zamknul dveře cely a někam si ho odvedl.

David celou dobu nepřitomnosti Martina chodil po cele jako lev v kleci. Safra, safra, to bude průser, to bude strašný průser. Potí se a srdce mu divoce buší. Chápe, že teď už se láme chleba. Jak tohle dopadne, co se stane, až se zase otevřou dveře vězeňské světnice? Nečekal dlouho. Jestli to byla půl hodina, tak je to moc. Klíče zarachotily v zámku a dovnitř vkročil Martin. Dozorce odchází. "Tak co? Ptal ses ho? Co říkal, povídej!", David hoří nedočkavostí. Martin se na něho zlehka usměje a jen pokývne hlavou. "A co, kdy nebo jak? Víš už něco?", doráží David dál. Martin se pomalu a tiše rozpovídá. "Tak poslouchej. Jarda je tady už půl roku, ale dělal na jiném oddělení. Sám mi říkal, že si musí vytipovat nejlepší službu, až pozná trošku lépe další dozorce, které z dřívějška neznal. Musí si projít tu naší trasu a spočítat časy a tak dále. To není jen tak, kamaráde. Ale jednu věc už máme jistou. Od zítřka budeme rozvážet jídlo my!". David je napnutý jako už dlouho ne. Konečně se něco pohnulo. A taky se někam podívá, protože celou dobu neměl žádné vycházky a to jednomu opravdu nedělá dobře. Nebýt Martina, jak by bylo všechno složitější. Uvědomuje si jak moc je rád, že mu ho osud přihrál do cesty a že se na něj může spolehnout.

Dalšího dne jsou hned po sčítání odvedeni do kuchyně, kde nafasují jídlo, které pak rozvážejí po jednotlivých celách. Být tady delší dobu, přinese to člověku nemalé výhody. S kuchařem se domluvíš, tamtomu dáš víc, tamtomu něco propašuješ a člověk se nemusí mít úplně špatně. Ale o to tady vůbec nešlo. Cíle teď byly nastaveny hodně, opravdu hodně výše. Když svojí novou trasu procházeli poprvé, Davidovi došlo, že útěk nebude jen tak. Těch zámků, přes které se potřebovali dostat, těch je trošku více, než si představoval. Zase na druhou stranu, pokud budou mít pomoc zevnitř, nemusí to znamenat nutně problém. A hlavně by měli téměř svobodně projít až ke kuchyni. Z kuchyně na dvůr už to pak jsou jen dvoje dveře, jedny s mřízemi, jedny obyčejný. Další věcí kterou zjistili, bylo to, že várnice nepojmou tolik jídla, kolik má být určeno pro všechny vězně. Takže se do kuchyně museli ještě vždy dvakrát vracet. S tím museli při plánovaném útěku počítat. Ale od toho tady byli. Ošahat si, vidět, zapamatovat a přemýšlet o možných kombinacích. To je teď ta hra, která zaměstná jejich mozky v tom jinak šedivém, hnusném, nudném, nespravedlivém a drsném světě - base. Ať to ale nakonec probírali z různých stran, moc nového už vymyslet nešlo. Plán byl v podstatě vymyšlený a teď nezbylo než čekat na to, až dostanou další potřebné informace. "Pojď mi to ještě jednou zopakovat", říka Martin Davidovi, když už je jednoho dne po večerce a oni ví, že dozorce bude obcházet chodbu nejdříve za hodinu. Martin šeptem a pomalu odpovídá do tmy, "Přijde tvůj kamarád. Bude nás doprovázet do kuchyně. Až pojedeme při posledním kole vrátit vozík, vezme nás do zadní místnosti kuchyně. Tam nám odemkne poslední dveře na rampu. Dá nám klíče Jeden z nás ho praští do obličeje nebo hlavy a on si pak půjde lehnout dozadu, do spižírny, jakože jsme ho omráčili a schovali ho tam. Tam ho najdou nejpozději. My mezitím za sebou zamkneme dveře a zlomíme v zámku klíč. Skočíme za rampy dolu, nalezeme do podvozku auta a necháme se provézt ven". David domluví. Z protější strany se ozve jen spokojené, tentokrát už polohlasné "Jo".

"Tak dnes je prvního srpna, kamaráde", směje se David na Martina. "Jo? A?", podívá se on nechápavě. "Dnes mám narozeniny", směje se dál David. "Jo takhle. Tak to ti přeju to nejlepší kamaráde!", Martin podává ruku příteli a poplacává ho po rameni. "To abych ti dal nějaký dárek, co?". "No to bys měl, hehe", dobírá si ho David nazpátek, protože oba moc dobře ví, že žádný dárek se konat nebude. Ledaže by mu dnes Martin nechal svůj oběd, za což by mu on stejně nebyl vděčný, protože jak nezřídká říká, raději sníst jeden hnus, než hnusy dva. Jinak je to den jako každý jiný, ranní sčítání, pak rozváželi snídaně, zpátky na celu, následuje rozvoz oběda a zase na celu. V tomhle ohledu ano, ale mimoto dnes mají oba skvělou náladu. Snad je to tím hezkým dnem, snad tím že se už oba vidí někde jinde. "Jarní květy voní, je to dárek pro ní. A víc vám zatím říci nemohuuuuu", pozpěvuje si zvesela David svojí oblíbenou od Goťáka. Když se blíží čas večeře, David se akorát díval ven zpoza zamřížovaného okna. Je horký, suchý den. Na věži stojí strážný se samopalem, tu a tam se již slábnoucí sluneční paprsky odrážejí od ostnatého drátu a házejí spousty malých prasátek na protější zeď. Nic moc pohled, pomyslí si, když k němu zezadu potichu přistupuje Martin, "Mám pro tebe dárek". David se nechává vytrhnout a už se směje, "Jo? Tak povídej", nemůže se dál zdržet úsměvu, protože fakt neví, co si na něj Martin připravil za habaďůru. Ten se usmívá jen zlehka a řekne jen "Dnes". "Dnes co?", ptá se dál se smíchem, nicméně nechápavě, David. "Dnes je ten den", povídá teď už bez úsměvu zato s lehce rozšířenýma očima Martin. Davidova tvář okamžitě zvážní. Olízne si rty, "Myslíš jako?", a aniž to dopoví, "Jo myslím jako", dořekne za něj rychle Martin. "Děláš si teď srandu? Proč jsi mi to neřekl dřív?, ptá se nechápavě David. Pak se zase začne usmívat, "Počkej, ty si děláš srandu, že jo?". Martin zůstává vážný, "Nedělám kamaráde, je to tak. Vím to od snídaně. Sám jsem měl co dělat, abych to zvládl. Nechtěl jsem tě nervovat, když máš dnes ty narozeniny. Aspoň sis to užil. Nemuseli jsme to vědět dva a nervovat se oba dva. Teď už v tom ale jedem spolu", Martin domluví. Davidovi až teď naplno dochází, co se stalo. Podívá se na něj s jiskřivýma očima, které jsou plné odhodlání. "To zvládneme. To prostě. No prostě už nejde uhnout, že ne?", jakoby přesvědčoval sám sebe, že už není cesty zpět. "Takže kamaráde...", nedopoví a silně Martina obejme. Pak si jde sednout na svojí palandu očima zkoumá místnost. Snad jakoby se naposledy chtěl rozloučit s touhle zatuchlou dírou, ve které byl takovou dobu, že znal každou skvrnu i prasklinu na zdech, stropu i podlaze. Martin si taky sedá na svou pelest a dává si hlavu do dlaní. Přemýšlí. Za několik minut na to v zámku zarachotí klíče a oni se oba postaví. Ve dveřích stojí bachař Jarda. "Jdeme", zavelí a poodstoupí z futer na chodbu tak, aby oba dva vyzvaní mohli projít ven. David s Martinem se na sebe ještě jednou, naposledy podívají. Pak z cely vykročí na potemnělou, vězeňskou chodbu.

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Najivně doufám, že to dobře dopadne 👍

Přečteno jedním dechem ;-)

....sakra.... to je jak v tv s reklamou..... no... počkáme si....

Jarda je beztak podrazí. Úplně to vidím 😒..

Opět díky za napínavé a poutavé čtení, mám tušení, že to dobře nedopadne, no ale uvidíme. ;-)

Skvělé pokračování.. něco ve mně celou dobu škobrtá o dobrý konec, ale věřím, že jim to vyjde, hošanům 😊

:-/

:-)

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na LovecPokladu.cz účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru