Za ostatky Tety Ju část. 2 - Hledačský příběh

Kategorie: Co se jinam nevešlo

Jaro 2016

Že k proniknutí k vraku letadla nebude lopatka FISKARS, ani žádná jiná, stačit, si samozřejmě Tonda s Láďou dobře uvědomovali. Zpočátku si s tím ale nelámali hlavu, přistupovali k tomu ve stylu „tak to ňáko to a je to“. Během porad, kdy se snažili vymyslet konkrétní plán, pak před nimi začaly vyvstávat faktory, se kterými se budou muset vypořádat. V první řadě se bude hledat pod vodou, takže bude nutné zajistit dýchání. Zkušenosti s potápěním přitom měli oba nulové. Pak tu byla velmi mizerná viditelnost, jak se tam tedy budou orientovat? Letadlo bylo nejspíš pohrouženo v bahně, což znamená, že ho, nebo jeho části, bude třeba z bahnitého sevření nějak uvolnit. Jakmile však hrábnout do bahna na dně, rozvíří ho, což už tak zoufalou viditelnost ještě zhorší, a díra po odhrábnutém bahně bude stejně ihned okolním bahnem zaplněna, takže se k cíli nepřiblíží ani o píď. No a letadlo není mince, takže jak ho vlastně z toho rybníčku dostanou... Ano, odpovědi na tyto otázky existovaly. Naučí se potápět s přístrojem, orientace bude probíhat pohmatem, místo lopatek nasadí něco jako hovnocuc. Anebo se potápět nenaučí, namísto toho zajistí vypuštění rybníčku, popřípadě kolem vraku postaví stěnu a z prostoru uvnitř vodu odčerpají. Lokalizované a z bahna uvolněné trosky pak vyzdvihnou pomocí pontonového nebo jiného jeřábu. Akci takového rozsahu však pochopitelně nelze utajit, takže by nejdřív museli sehnat nejrůznější povolení a stálo by je to i dost peněz na zajištění potřebné techniky a lidí. Když si toto všechno Tonda s Láďou uvědomili, došlo jim, že to musí pojmout jinak. Shodli se, že jejich cílem nebude vyzdvihnout letadlo ani proniknout do jeho útrob. Vždyť vlastně nevěděli jistě, jestli to je vrak letadla. Vypadalo to sice pravděpodobně, ale přísně vzato tam mohlo být i něco jiného. Za úkol si tedy dali zjistit, co se tam dole nachází, a pak se uvidí.

Nyní Tonda s Láďou stáli na břehu rybníčku a zadumaně pozorovali jeho poklidnou hladinu. Za nimi ležely na zemi 2 zbrusu nové podvodní detektory Garrett Sea Hunter Mark II, rovněž nový nafukovací člun, potápěčské ploutve a brýle, šnorchly, neopreny a několik prázdných PET láhví od Pepsi, které zamýšleli použít jako bójky označující místa zájmu. Na zádech měli batohy s nástroji, jež budou potřebovat, a nezbytným proviantem.

Převlékli se, Láďa odtáhl ke břehu člun a pak do něj společně nanosili vše potřebné. Spustili člun na vodu, trochu ho odtlačili od břehu a vlezli do něj. Mlčky pádlovali směrem, kde v zimě lokalizovali přítomnost kovu. Za pomoci poznámek, které si tehdy učinili, zaměřili přesné místo nálezu a spustili tam bójku. Délku provazu, na němž byla PET láhev přivázána, nastavili tak, aby láhev jen trochu vyčnívala nad hladinu, takže provaz pak směřoval kolmo dolů.

Měli v úmyslu pohybovat se kolem této bójky v přibližných kruzích. Nejprve bez detektoru, neboť si to tam chtěli doslova osahat pro případ, že by nějaké trosky vyčnívaly ze dna. Pokud by na něco takového narazili, pak by se pohmatem snažili určit, o co se jedná - vrtule, kolo apod. Až budou mít tuto fázi za sebou, přijdou na řadu detektory. Doufali, že kvůli malému dosahu budou letadlo jako celek ignorovat, a že jim ukáží takové trosky, které se nacházejí blízko dna, přičemž při troše štěstí budou mezi nimi objekty, jež bude možné z bahnitého sevření uvolnit a následně vyzdvihnout do člunu. Pro případ, že detektorem něco objeví, měli k pasu přivázanou PET láhev a v člunu pak další - hodlali je použít na způsob značkovací bójky, podobně jako když před chvílí určovali v zimě zaměřenou polohu nálezu.

Veškerý podvodní průzkum museli provádět bez přístroje, tj. na nádech. Poslední dobou tuto disciplínu trénovali. Oproti výchozímu stavu se sice zlepšili, ale přesto nedokázali dech zadržet na déle než minutu a půl, což bylo docela limitující. Doufali tak, že vzhledem k malé hloubce rybníčku budou moci část prospekce provést za pomoci šnorchlu z hladiny - s nataženou rukou a naplno vysunutým detektorem.

S nasazenými ploutvemi teď oba seděli zády k sobě na bocích člunu. „Jedna, dva,“ odpočítával Tonda a na „tři“ se sesunul do vody. Když se vynořil a otočil hlavu, zjistil, že jeho kamarád je pořád na člunu.

Láďa pokrčil rameny. „Já myslel, že budeš počítat do pěti,“ prohlásil, načež se sesunul do vody se za Tondou.

Potápění ani jeden z nich nikdy neprovozoval. Tohle byla jejich premiéra. Prostě zvolili systém „hodil ho do vody a plav“. Doslova. Ze začátku se jen tak projížděli po hladině, přičemž zjistili, že s ploutvemi na nohou je to něco úplně jiného - jako když se zapne turbo. Po chvíli se osmělili pod hladinu. Nejprve jen tak trochu a pak stále hlouběji, až si poprvé sáhli na dno. Trénovali především práci se šnorchlem - aby se pod hladinou nenalokali a po vynoření z něj dokázali vyfouknout vodu.

Když usoudili, že získali dost praxe, pustili se do ostrých ponorů. Ne vždy se jim podařilo dosáhnout dna a udržet se u něj rovněž nebylo úplně snadné. Postupně se ale v této činnosti zlepšovali a dařilo se jim zůstávat u dna poněkud déle. Ne tak dlouho, jak si představovali, ale přece jenom déle. Jenže to už byli ve vodě pěknou dobu a začala se na nich projevovat únava a hlad. Domluvili se, že si dají pauzu. Neohrabaně se vyštrachali do člunu a odpádlovali ke břehu.

Slunce statečně pronikalo skrz koruny stromů a svými paprsky hřejivě hladilo polovinu rybníčku. Bohužel ne tu, ve které Tonda s Láďou byli. I tak si ale pohled na tu nádhernou hru světla, stínu a zářivých odlesků báječně užívali. Stejně jako chleba se salámem, který vylovili z batohu.

„Tak, jdeme na další kolo,“ prohlásil Láďa, když zhltnul poslední sousto a utřel si ruce o listí. Tonda byl hotov o trošku dřív, takže naplnění Láďových slov nic nebránilo.

Dopluli k bójce a nyní už o poznání jistějšími pohyby člun opustili. Hluboce se nadechnout, zanořit se pod hladinu, co nejrychleji se dostat ke dnu a tam naopak pomalu, úspornými pohyby - ať drahocenný kyslík vydrží co nejdéle - pečlivě hmatem propátrávat okolí, načež - těsně před tím, něž kyslík dojde - rychle vystoupat na hladinu, hluboce se nadechnout a tak pořád dokola.

Neměli pořádný přehled jakou plochu a jak dobře propátrali, ale to nebylo zas tak podstatné. Věděli, že tam dole něco je, a věřili, že je jen otázkou času, než na to něco narazí. Jejich pohyb po dně nemusel být úplně nutně kdovíjak organizovaný, zkrátka jim stačilo propátrat co největší plochu. A přesně to dělali.

Několikrát skutečně dole cosi nahmátli, ale pokaždé to vyhodnotili buď jako kámen, nebo v bahně uvízlý kus stromu. Jednou Láďa nahmátl cosi plochého. Podařilo se mu to uvolnit a dostat na hladinu. Ukázalo se, že se jedná o kus prkna. Chtěl ho nechat na hladině, ale jak bylo nasáklé vodou a pokryté bahnem, tak začalo klesat ke dnu. Hodil ho tudíž do člunu, aby se tam dole nepletlo, a pokračoval v potápění.

Během průzkumu se občas oba kamarádi náhodou vynořili současně. Zvědavě a s nadějí pak pohlédli na toho druhého, ale vždy se dočkali jen zklamaného zavrtění hlavou. Když se Láďa vynořil tentokrát, Tonda už na něj čekal. Jakmile Láďu spatřil, začal na něj zuřivě mávat rukou.

„Poplav sem, něco tam je,“ křikl Tonda.

„Kde přesně?“

„Tady, přímo pode mnou.“

Oba zmizeli pod hladinou. A skutečně, ze dna vyčníval nějaký objekt. Netušili, jestli na dně jenom leží, nebo je do dna pohroužen, popřípadě jak hodně. Neviděli téměř nic, byli odkázáni prakticky pouze na hmat. Během opakovaných ponorů zjistili, že je to velké, tvrdé a že s tím ani nehnou. O co se jedná, nemohli zodpovědně říct, ale to jim dvakrát nevadilo. Dole zkrátka bylo něco velkého a evidentně to tam nepatřilo. Přáli by si vědět víc, ovšem pro tuto chvíli jim to bohatě stačilo.

Když skončili s průzkumem objektu, zbývala tak hodina do setmění. Krátce zvažovali, jestli to pro dnešek neukončí, ale nakonec se rozhodli zkusit to ještě s detektory. Zatím se s přístroji jen krátce seznámili na suchu, takže moc netušili, jak to půjde. Každopádně si museli pospíšit.

Tonda se potopil k onomu objektu, aby si potvrdil, že se nejedná a dřevo, beton apod. Ani náhodou. Detektor hovořil jasně: ta věc je celá z kovu! Sdělil toto povzbuzující zjištění Láďovi a pak oba začali detektorem prozkoumávat okolí objektu. Nebylo to tak snadné, jak doufali. Pracovat s detektorem na nádech nebylo moc efektivní. Zkoušeli to tedy z hladiny, jenže i pak vyvstal problém. Hloubka mírně kolísala. Pokud nedosáhli cívkou na dno, tak nevěděli, jak vysoko nad ním cívka je. Když cívkou na dno dosáhli, bylo to lepší, ovšem ne o moc, neboť poté, co cívku přizdvihli, díky mizerné viditelnosti vzdálenost cívky ode dna jenom odhadovali. Postupem času to však přeci jen dostávali více do ruky. Signály sice stále byly takové všelijaké, ale Láďa věřil tomu, že zítra si už povedou zdatněji. Přestal hledat a čekal, až Tonda zdvihne hlavu z vody, aby mu navrhl, že to pro dnešek zabalí.

Jenže Tonda pomalým tempem křižoval hladinu pořád dál. Láďa se rozhodl, že k němu doplave, když vtom se Tonda zastavil. Hlavu z vody však nezvedal. Láďa k němu tedy doplul a poklepal mu na rameno. Tonda konečně zdvihl hlavu.

„Něco tam je a signál vypadá slibně,“ vybalil na Láďu.

„Dobrá, tak se na to podíváme, ale pak už bychom to tu měli ukončit.“

Tonda se potopil, aby místo signálu prověřil pohmatem. Nic tam neobjevil. Znovu to tedy zkusil s detektorem. Zcela jasný signál. „Asi to bude ponořené v bahně,“ informoval Láďu. „Zkusím to tam prohrábnout rukama.“

Na první pokus nic. Na druhý taky ne. Do třetice všeho dobrého, řekl si Tonda. Nadechl se a ještě jednou zmizel pod hladinou. Jako předtím rozhrnoval rukama bahno. Vířilo všude kolem, ale s tím se nedalo nic dělat. Najednou něco nahmátl. Něco tenkého a hrbolatého. Nedokázal s tím však hnout.

Docházel mu kyslík, ale bál se, že když se vynoří, aby se nadechl, tak tu věc už znovu nenajde. Snažil se proto nahmátnout provaz, ke kterému měl přivázanou PET láhev. Spěchal, plíce už ho pálily jako čert. Konečně se mu to podařilo. Teď už jen provaz odvázat od pasu a připevnit k objektu v bahně. Ruce se mu třásly. Nic neviděl. Měl pocit, že mu plíce každou chvíli explodují. Tak, ještě jeden uzel. A je to. Dral se k hladině jako z ponorky vystřelená balistická raketa. Po vynoření zuřivě lapal po dechu.

„To je rekord, kamaráde,“ okomentoval jeho výkon Láďa.

„Blbečku,“ dostalo se mu sípavé odpovědi. Tonda se na hladině chvíli vydýchával. „Našel jsem to, ale nepodařilo se mi s tím hnout, tak jsem k tomu připevnil bójku,“ popsal situaci Láďovi, když se jeho tep trochu uklidnil.

„Chceš to nechat na zítřek?“

„Ne. Potopme se tam oba a zkusme to uvolnit společně. Rukama to moc nejde, ale třeba pomůžou ty motyčky, co máme za pasem.“

Odpovědí mu bylo souhlasné pokývání hlavou. Potopili se na dno a začali kolem šmátrat rukama, ve snaze najít provaz vedoucí od bójky, což se vcelku rychle podařilo. Rukama pak sjeli po provazu dolů k předmětu, ke kterému byl uvázán. Okamžitě začali s jeho vyprošťováním motyčkami. Vzhledem k takřka nulové viditelnosti bylo s podivem, že při tom jeden druhého nezasáhli. Když se pak kvůli nadechnutí vynořili, tak si toto nebezpečí uvědomili a rozhodli se, že v uvolňování předmětu budou pokračovat na střídačku.

Tonda, Láďa, Tonda, Láďa, Tonda, Láďa. Když se teď Tonda vynořil, Láďa se automaticky znovu chystal k ponoru.

„Počkej,“ zastavil ho Tonda. „Už nemusíš,“ dodal a vyzdvihl nad hladinu asi půl metru dlouhý kus plechu. „Je docela těžký, ale to bude tím bahnem.“

Začali plech ve vodě omývat. Postupně před nimi vyvstávaly jeho zprohýbané kontury. Jen opatrně, aby se o rozeklané okraje plechu nepořezali.

„Ty bláho,“ pronesl Láďa, když bylo skoro všechno bahno z plechu pryč. „To pravidelné zprohýbání... Víš, co to znamená?“

„Jo,“ konstatoval Tonda a měl při tom hodně úzko v hrdle. „Držím v ruce kus charakteristického vlnitého plechu, jenž se používal na opláštění JU 52 - letadla, které hledáme.“

Pro případného pozorovatele musel být na následující scénu zvláštní pohled. Na hladině žabincem pokrytého rybníčku spočívá malý nafukovací člun, vedle něj vyčnívají z vody 2 hlavy s potápěčskými brýlemi na čele a řvou jako pominuté: „Uááá, jóóó, uááá.“

Naštěstí je nikdo neviděl ani neslyšel. Oba kamarádi tímto způsobem vydýchávali fakt, že právě objevili vrak letadla, o kterém mluvil Tondův děda. Uvědomovali si, že navzdory desítkám let, jež od okamžiku havárie uběhly, jsou oni dva prvními, kdo ho, nebo vlastně jeho část, uviděli. Naposledy spatřil letadlo Tondův děda, ve vzduchu, a pak až oni dva. Byla to síla.

Čas ale kvapil, a tak vložili detektory do člunu, vysoukali se nahoru a pádlovali ke břehu, kde měli batohy. PET láhve fungující jako bójky ponechali na místě.

Rozjařeni úspěchem, kterého dosáhli, přistáli. Tonda vyskočil na břeh a Láďa začal z člunu vyhazovat věci. Ploutve, brýle, šnorchly a zbývající PET láhve hodil Tondovi, prkno do rákosí. Pak do každé ruky vzal detektor a vystoupil na břeh za Tondou.

Shodili ze sebe neopren. Osušili se, pak se oblékli a začali balit. Když měli hotovo, zakousli se do sušenky, kterou si pro tuto chvíli schovávali. Byli připraveni vyrazit na cestu domů.

„Čím jsi to tam mrštil?“ zeptal se najednou Tonda a pokynul hlavou k rákosí.

„Kus prkna. Dal jsem ho do člunu, aby se nám na vodě nepletlo.“

„A jak jsi k němu přišel?“

„Našel jsem ho na dně.“

„Nemohlo by souviset s tím letadlem?“ sondoval Tonda.

Láďa se zarazil. „No, abych pravdu řekl, tak nevím,“ vysoukal ze sebe. „Bylo od bahna a do detailu jsem si ho neprohlížel,“ dodal provinile, neboť si uvědomil, že vlastně jednal dost unáhleně.

„Hm. Víš přesně, kam jsi ho hodil?“

„Jo, myslím, že jo.“

„Ty, Láďo, skoč pro něj. Sice to může být prkno třeba z hráze apod., ale radši se na něj ještě podíváme.“

Láďa se odebral k rákosí. Na chvíli v něm zmizel a pak se objevil s prknem v ruce. „Tady je,“ řekl a podal ho Tondovi.

Ten prkno pomalu obracel v rukou sem a tam, přičemž si ho pozorně prohlížel.

„Ukaž, zkusíme odstranit to bahno,“ pravil Láďa a prkno si od Tondy vzal. Došel ke břehu a v podřepu začal prkno pravou rukou umývat.

Tonda přistoupil k Láďovi a čekal.

„Je tady něco napsaného,“ prohlásil Láďa.

„Nějaká číslice. Trojka nebo osmička.“

„Dvě číslice,“ upřesnil Láďa. „Dvě číslice a znak.“

Už to viděl i Tonda. Stálo tam „#13“.

Láďa pokračoval v odmývání bahna. Zatím byla čistá sotva 1/4 prkna. Nějakou dobu nic, ale pak se začaly postupně objevovat jakési znaky. Ne, byla to písmena. Nejprve L, pak něco zatím nečitelného, A, H, opět něco nečitelného, R, A, C. Láďa už nahrubo omyl celé prkno a nyní odstraňoval poslední lokální zbytky bahna.

Najednou byl nápis kompletní.

„CARINHALL“.

Tonda cítil, jak se mu podlamují kolena.

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře

Dobrý, opravdu :)

Super sobotní čtení. Díky moc!!!

Tak tomu říkám nález!!!Jako gratulace obrovska!Super příběh! A jak to bude pokračovat dál? Půjde vrak vyzvednout? Nebo už je vyzvednut? :-O

Super čtení :-)

Pecka

Elmara: Ještě jednou sorráček za tu délku - byla to asi makačka to sem překlopit :). Jinak koukám, že 2. díl má o dost víc čtenářů než ten 1., což bych čekal spíš obráceně. Možná, že už je pozdě, ale napadlo mě, jestli by nebylo dobré dát na začátek 2. dílu výrazné upozornění, že TOTO NENÍ ZAČÁTEK PŘÍBĚHU, a k tomu odkaz na 1. díl. Myslím totiž, že když někdo začne omylem 2. dílem a teprve pak se eventuálně pustí do toho 1., tak to nebude ono.

stella (a možná i další): Moc se omlouvám za zklamání nebo rozpaky, které to možná způsobí, ale tento příběh je FIKCE. Myslel jsem si, že je to jasné, a tak jsem to nikde neuvedl, ale holt jsem to špatně odhadl. Mrzí mě to, omlouvám se.

...chceme pokračování... ;-) :-(
Pěkné čtení !!!

Napínavé,svižné,velice čtivé a i když fiktivní,já tě v tom příběhu viděl naživo.
Opravdu moooc povedené ;-) ;-) 8-)

Super,tak šup sem s 3.dílem at víme co měl Herman v bedně :-D

Děkuji všem za reakce, potěšily :)

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na tomto webu účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru