Mezi záchranou a výzkumem

Kategorie: Nálezy a záchrané výzkumy v zahraničí

Jak ti co se o problematiku hledání s detektory kovů zajímají hlouběji vědí, v letošním roce nedošlo znovu ke schválení památkového zákona. Ten konec konců ale hledání tak jako tak nijak neřešil a tak se asi z pohledů hledačů s detektory kovů nic moc nestalo. Tento článek ale můžete brát jako náš příspěvek do diskuze o dalším vývoji hledání s detektory kovů v České Republice a do značné míry jako náš postoj.
 
Původně jsem chtěl celý článek psát sám, díky Honzovi Skálovi (aniž to asi tuší) jsem asi před rokem objevil odkaz na článek Andrese S. Dobata, který mě opravdu oslovil a do značné míry vyjadřuje jak můj postoj k hledání, tak postoj velké části mích přátel z Archeo LP 2010. Článek je natolik skvělý, že i když se někomu může zdát dlouhý, opravdu doporučuji celý přečíst.
 
Jsem přesvědčený, že Dánská cesta si zaslouží obrovskou pozornost všech hledačů s detektory kovů. Mohlo by to velice dobře fungovat i u nás.
 
Elmara
 

Od počátku roku 1980 průzkum lokalit prováděný amatérskými archeology s detektory kovů významně přispěl k archeologickému výzkumu a poznání dědictví předků v Dánsku. V Dánsku bylo hledání s detektory kovů vždy legální a všichni zúčastnění dodržují liberální model spolupráce zaměřený na začlenění spíše než konflikt a kriminalizaci. Jako žádná jiná výzkumná metoda od vynálezu lopaty, detektory kovů přispěly k enormnímu zvýšení množství dat a míst z období bohatých na kovy. Prakticky všechny nádherné a průkopnické objevy nedávné doby byly objeveny zásluhou detektorů kovů v rukou amatérských archeologů. A jsou to ty nálezy a ta místa, která dnes představují ohniska archeologického výzkumu. Tento článek uvádí přehled o aktuálním stavu liberální archeologie s detektory kovů v Dánsku 30 let po jeho vzniku a snaží se zjistit důvody, proč se tento oblíbený koníček nikdy nestal problémem, kterým je v jiných částech světa. Dochází k závěru, že úspěch liberálního modelu v Dánsku je výsledkem velmi složité souhry legislativních, historických, kulturních a sociálních faktorů. Na tomto základě diskutuje o možnosti, zda dánská zkušenost může být využita jako zdroj inspirace pro nutnou změnu právní agendy ke odpovědné archeologii s detektory kovů.

ÚVOD

Nezákonné hledání s detektory kovů představuje vážné ohrožení kulturního dědictví v mnoha evropských zemích, stejně tak jako etické dilema pro archeology. Problémy jsou rozmanité: prehistorická a historická místa z období bohatých na kovy jsou systematicky pleněna; archeologické nálezy získávají nevítaní noční návštěvníci, kteří vyberou kovy a tím zcela zničí veškeré informace; také bitevní pole novějších období jsou pod nájezdy hledačů s detektory kovů, kteří se snaží získat pozůstatky z válek. Nálezy získané takovými nezákonnými metodami se málokdy dostanou na denní světlo, a nejsou zaznamenány v archeologických ústavech nebo výzkumných institucích. Jsou známé pouze omezené informace, pokud vůbec nějaké, o kontextu a poloze nálezu, tak se stávají tyto nálezy navždy slepými zdroji informací pro další výzkum.

Na druhou stranu máme spoustu známých nálezů přinesenými hledači s detektory kovů. Jednotlivé významné nálezy nebo depoty, které si našly cestu k veřejnosti: nálezy jako disk z Nebry, Staffordšírský poklad nebo nedávný nález mincí v Jersey. Tyto nálezy upoutávají pozornost nejen svým příběhem, tajemstvím a bohatstvím minulosti, ale také přispívají k novému poznání, ačkoli v mnoha nelegálních případech dochází ke ztrátě velkého množství informací díky okolnostem jejich objevu. K tomu je třeba přidat obrovskou pozornost médií, které upoutávají nálezy objevené pomocí detektorů kovů a způsobují, že se detektor kovů stává ústředním prvkem při veřejné propagaci archeologie. Toto je etické dilema pro mnoho archeologů: i když detektor kovů může představovat potenciální hrozbu, stal se také důležitým zdrojem vědeckých poznatků, uznání veřejnosti a lidového poznání.

Práce s detektory kovů na amatérské i profesionální úrovni nabývá na popularitě i rentabilitě. Některé hledače vede touha držet kus historie, ať už je to vzdálená a mystická minulost římských nebo keltských civilizací nebo stále se vyskytující pozůstatky hrůzy v zákopech dvou světových válek. Někteří jsou však zaměřeni pouze na hodnotu nálezu. Rychlý pohled do aukčních fór na internetu jasně demonstruje rozsah finančních zájmů, těch, kteří se účastní (obecná motivace pro práci s detektory kovů viz Garrison, 2009, Henriksen, 2011b, Thomas, 2012).

Až dosud skeptický postoj vůči amatérským hledačům s detektory kovů v mnoha evropských zemích vedl k odmítavému postoji ke spolupráci s nimi a k zákonnému zohlednění neoprávněného používání detektorů kovů v rukou neprofesionálů při archeologických průzkumech. Ne však v Dánsku! Podle zákona dánského muzea - Danish Museum Law - (LBK č. 1505) je použití detektorů kovů legální, s výjimkou v okruhu dvou metrů od chráněných památek a míst. Od samého počátku používání detektorů kovů v archeologii v pozdních sedmdesátých letech dvacátého stolení se archeologické instituce a zákonodárci rozhodli uplatňovat liberální model založený na spolupráci a začlenění spíše než na konfliktech a kriminalizaci (Olsen, 1984, Petersen, 1991). Od té doby se hledání s detektory kovů vyvinulo v populární hobby, které praktikují převážně amatérští archeologové v mnoha dalších zemích po celém světě, včetně těch, které zakazují nebo kriminalizují detekci kovů neprofesionály. Dnes, o 30 let později, je amatérské hledání s detektory kovů v Dánsku nejen obecně hodnoceno jako velice úspěšné, ale má také skutečný význam pro praktický výzkum a poznání archeologického dědictví.

V této studii shrnu aktuální informace po třiceti letech liberální spolupráce archeologů a hledačů pokladů v Dánsku a pokusím se zjistit důvody, proč se z tohoto oblíbeného hobby v Dánsku nikdy nevyvinul problém, kterým se stal v jiných částech světa. Položím si zřejmou otázku: zda může být dánská kladná zkušenost použita i jinde jako model a zdroj inspirace pro nezbytnou práci směrem k nové právní agendě ohledně využívání detektorů kovů v rukou amatérských hledačů v archeologii.

DÁNSKÁ ZKUŠENOST

Je třeba připomenout, že nálezy pomocí detektorů kovů naprosto rozšířily množství dat a souvislostí od doby železné a zejména časných středověkých společností. Jako žádná jiná metoda průzkumu využití detektorů kovů přispělo ke skutečnému nárůstu množství dat a nalezišť z období bohatých na kovy, zejména z doby bronzové, železné a ze středověkých období. Prakticky všechny velkolepé a průkopnické objevy minulých desetiletí byly objeveny pomocí detektorů kovů v rukou amatérských archeologů. Artefaktů, které byly považovány za výjimečné a jedinečné před dvaceti lety, jsou nyní stovky nálezů stejného typu. A mnohá z míst, která byla objevena průzkumem s detektory kovů, jsou dnes ohnisky archeologických výzkumů (viz příklady níže).

Podobný vývoj lze sledovat ve Velké Británii, na základě zkušenosti dánské archeologie, kde se využití detektorů kovů prokázalo jako smysluplný prostředek k získávání nových dat. Ilustračním příkladem je objev komplexu v Gudme na ostrově Funen na počátku 80. let 20. století, v raných dnech boomu detektorů. Od devatenáctého století má oblast Gudme zvláštní postavení v dánské archeologii, s hustou koncentrací nálezů pokladů a jednotlivých zlatých předmětů z období stěhování národů (Thrane, 1994).

Prvotní průzkum s detektory kovů v Gudme, který provedli dva místní nezaměstnaní občané, vedl k objevu nejen dalších zlatých pokladů, ale i nesčetných velkolepých artefaktů, jako jsou kompletní i rozbité kusy doplňků oblečení, mincí a stříbrných úlomků a kousků železa vyoraných na povrch půdy. Nálezy rozptýlené kolem moderní vesnice Gudme, naznačily obrovské území s nepřetržitým osídlením přesahující více než tisíciletí, od doby železné a do pozdního období Vikingů (první století př. n. l. až k jedenáctému století n. l.) (Obr. 1). Pozdější rozsáhlé výkopy vedené místními muzei (Odense Bys Museer,  Svendborg a Omegns Museum) a Dánským národním muzeem, vedly k dokumentaci architektonických prvků osídlení sestávajících z několika farem s dlouhými domy (longhouse) a menšími budovami, a také mohutnou halou z římské doby železné v samém centru rozmístěných kovových nálezů. Během těchto výzkumů, bylo díky nálezům získaných pomocí detektorů kovů možné prokázat základní vlastnosti a funkční strukturu lokality (Petersen, 1994; Sørensen, 1994, 2000) (Obr. 5).

Dnes, po mnoha letech nepřetržitého průzkumu a hledání s využitím detektorů kovů, se stalo Gudme ikonou dánské archeologie a mnoho tisíců jednotlivých nálezů vypráví živoucí příběh elitního osídlení na břehu jezera s dalekosáhlým mezinárodním spojením a politickými svazky, v obklopení specializovaných řemeslníků a vojenské družiny (pro shrnutí významu místa Gudme, viz Hedeager, 2001; Randsborg, 2007; Jørgensen, 2011).

Objev Gudme předcházel v následujících desetiletích objevům mnoha míst s pomocí detektorů kovů. V sedmdesátých letech 20. století byly záznamy o ranně středověkém osídlení omezeny na méně než dvacet lokalit. Dnes počet lokalit doložených kovovými nálezy naznačující osídlovací činnost nebo osídlení z této doby se blíží k několika stovkám, což odhaluje osídlení krajiny dosud neočekávané hustoty a komplexnosti: aristokratické rezidence jako Tissø na Sealand nebo Sorte Muld na Bornholmu; venkovské osídlení a panská sídla; specializovaná výrobní místa s důkazy široké škály řemeslných činností; a přístaviště a malá obchodní centra v přímořských oblastech (Näsman, 1991; Ulriksen, 1994; Fabech, 1999; Henriksen, 2000; Jørgensen, 2003; Christiansen, 2008; Adamsen, 2009) (Obr. 6 a 7).

Velký počet lokalit, které byly a stále jsou objevovány, radikálně změnil naše chápání společensko-politické konstituce skandinávských společností v 1. tisíciletí a ve středověku. Dnes tato osídlení objevená pomocí detektorů kovů jsou podstatou archeologického výzkumu této doby, a ačkoli je to otázka vzniku měst, náboženských přechodů, obchodu a výměny, vzorů nadregionálních kontaktů nebo vojenské organizace, místa a předměty objevené detektory kovů jsou jedním z klíčových zdrojů příslušných studií (viz např. Fabech & Ringtved, 1995; Stjernquist & Larsson, 1998; Henriksen, 2002; Jørgensen, 2003; Skre, 2007; Moesgaard, 2009; Baastrup , 2012).
Nejen pro poznání doby železné a středověkého osídlení přispěly detektory kovů v rukou vášnivých amatérů k novým poznatkům. Mnoho ojedinělých nálezů bronzu a zlata například významně rozšířilo naše vědomosti o materiální vybavenosti a ukládacích praktikách doby bronzové (Jensen & Runge, 2008; Henriksen, 2011a; Hansen & Henriksen, 2012) (Obr. 4). A nárůst počtu nalezených mincí, zejména z raného středověku a dále, připravily cestu k novým možnostem studia vývoje měnových systémů (Grinder-Hansen, 2000; Horsnæs, 2002; Moesgård, 2002; Mäkeler, 2003). Navíc, detektory kovů navedly k novým oblastem výzkumu, jako je archeologie bojiště (Olsen, 2009).

Dnes je amatérské hledání s detektory kovů v Dánsku hluboce zakořeněné v praktické archeologii. Detektory kovů jsou využívány jako nástroj počátečního průzkumu. Hledači identifikovali místa, která by jinak byla zničena stavebních činností a dopomohli tak k objevení nesčetného množství archeologických památek. Amatérští hledači jsou klíčovým dobrovolným personálem při záchranných a výzkumných výkopových pracích, vyhledávají předměty vynesené napovrch orbou před vlastním výkopem (Rasmussen, 2007, Nielsen, 2008, Hansen & Henriksen, 2012). Začlenění amatérských hledačů se ukázalo jako nezbytné, v neposlední řadě, protože často jejich zkušenosti a znalosti, jsou obecně daleko lepší než znalosti archeologicky vyškoleného muzejní personálu.
 Stejně jako v případě Gudme, zkušenosti z těchto výzkumů poukazují na skutečnost, že nálezy s detektory kovů z orných půd nemohou sice být spojeny s konkrétními vztahy, nicméně jejich vzorce prostorového rozložení přesto podávají smysluplné informace o strukturách, které se nacházejí pod povrchem půdy, umožňují odhadnout osídlení, případně individuální budovy (Jensen, 1992; Jørgensen, 2000, 2011, Helgesson, 2004, Henriksen, 2010).

Pro mnoho kovových nálezů a nálezů kovových komplexů (všechny kategorie zahrnuty), in situ (zůstávající na původním místě), objevy amatérských hledačů jsou jedinou šancí na zachování. Častější kyselé deště a zvyšující se používání chemických hnojiv ovlivňují artefakty v povrchové vrstvě půdy. Navíc intenzivní zemědělská činnost stále více ničí kontexty in situ, jako jsou hroby nebo poklady (Asingh, 2001; Jørgensen, 2001). Vzhledem k těmto hrozbám jsou hledači pokladů jedinou nadějí pro záchranu těchto artefaktů před neobnovitelným zničením.

PŘEDPOKLADY DÁNSKÉ ZKUŠENOSTI

Přínos detektorů kovů pro dánskou archeologii se ukázal jako značný a obecně pozitivní. Ale proč se pro dánskou archeologii detektory kovů nestaly problémem, který vznikl v mnoha dalších zemích po celém světě? Mnoho oficiálních zástupců z oblasti správy kulturního dědictví v Dánsku, v počátcích používání detektorů kovů, vyjádřilo své obavy a předvídalo rozsáhlé ničení kulturního dědictví bezohlednými hledač pokladů (Fischer,1983; Nielsen & Petersen, 1993). Důvod, proč události šly jinak a odpovědi na výše uvedenou otázku jsou třeba hledat ve velmi odlišných sférách.

Právní základ

Právním základem používání detektorů kovu v archeologii v Dánsku je zákon o pokladech - Treasure Act (zákon o pokladech v § 30 [1] zákona o muzeích - Museum Law). Doloženo od konce třináctého století, se zákon vztahuje především na kovové nálezy: "dávné artefakty a mince, které byly nalezeny v Dánsku, a které nikdo nemůže správně prohlásit za svůj majetek, jsou považovány za danefae, pokud jsou vyrobeny drahocenného materiálu nebo mají zvláštní kulturně-historickou hodnotu "(Museums-loven, 2006). Obecně, pokud jde o kovové předměty, spadají do této kategorie všechny artefakty ze zlata nebo stříbra, které jsou starší než sto let, také bronzové a olověné nálezy, dále pak železné zbraně nebo nástroje z pravěku nebo středověku.

Podle dánského zákona o muzeích tyto předměty patří státu a musí být předány do Dánského národního muzea. V praxi jsou nálezy obvykle odevzdávány do některého z mnoha místních muzeí, které je následně předávají Národnímu muzeu (§30 [2] zákona o muzeích). Stát vyplácí nálezci určitou peněžitou sumu. Částku určuje Národní muzeum dle hmotné hodnoty a vzácnosti nálezu, ale také dle péče, s kterou hledač nález vyhledal a vykopal ze země (§ 30 [3] zákona o muzeích). Na rozdíl od situace v mnoha ostatních evropských zemích s legislativou týkající se pokladů, dánské danefae nařízení nikdy nezahrnovalo kompenzaci vlastníkům půdy. (Obecné poznámky Museum law, see Axboe et al., 2010; Moesgaard et al., 2010.).

Od samého počátku spojení archeologie s detektorů kovů hraje stěžejní roli zákon o pokladech dánského zákona o muzeích (the Treasure Act of the Danish Museum Law), který zajišťuje, že většina z mnoha tisíců objevů odhalených amatérskými hledači s detektory kovů, je zaznamenáno do seznamů místních muzeí a Národního muzea. A s důrazem, který je kladen na opatrnost nálezce během odkrývání zajišťuje, že objekty jsou doprovázeny správnými a podrobnými záznamy o místě a vztahu k ostatním nálezům.

Dánská krajská muzea

Dánsko má ve srovnání s většinou ostatních evropských zemí poměrně vysoký počet archeologických muzeí. Vedle Národního muzea je v Dánsku více než třicet muzeí s archeologickými odděleními a administrativní odpovědností za historické dědictví v daném okrese (Iversen & Nielsen, 1993). Tato struktura bez centralizace byla vždy základem úzké spolupráci mezi zaměstnanci muzea a lidmi žijícími v okolí. A krátká vzdálenost z terénu do muzea umožnila vytvoření úzkých vazeb mezi zaměstnanci muzea a amatérskými lovci pokladů.
Přestože většina z nich je z nedávné doby, tato místní muzea mají své ideologické kořeny v Národním romantickém hnutí v devatenáctém století – hnutí, které zdůrazňuje regionální a zejména venkovskou historii jako hlavní základ pro národní identitu v Dánsku (Kristiansen , 1981, Adriansen, 2003). I dnes značná část finanční podpory těchto institucí obvykle pochází z místních zdrojů formou soukromého financování a městské podpory.

Činnost těchto muzeí, od kontraktační archeologie až po komunikaci a výzkum, je často zmiňována v místním tisku. Na základě tohoto jsou archeologická muzea v Dánsku nejen obecně dobře zakotveny v místním politickém a sociálním kontextu, ale jsou také považovány za autority v široké oblasti veřejné archeologie.

K tomu je třeba dodat obecně vysokou úroveň všeobecné důvěry ve společnost a zejména důvěru v oficiální instituce – rozdílný a vyčíslitelný rys, který odlišuje dánskou společnost od mnoha dalších společností v globálním měřítku (Bjørnskov et al. 2011). Stejně jako jakékoliv jiné veřejné instituce, využívají archeologická muzea tento převládající postoj a obecně jsou vnímány jako vysoce důvěryhodné. Vzhledem k tomu, že je považováno za projev sociální důvěry a odpovědnost předat určené nebo neurčené předměty místnímu muzeu, lze právní předpisy zákona o pokladech (Treasure Act) považovat za formální rámec pro běžně uznávanou praxi.

Archeologická muzea uspěla v zavedení obecného chápání archeologie s detektory kovů, které nutně vychází ze vzájemné spolupráce lovců pokladů a muzeí. V praxi tato spolupráce ze strany muzea obvykle mimo jiné zahrnuje: identifikaci a zpracování nálezů; zasílání nálezů do Národních muzeí; poskytování informací o potenciálních nálezových místech a kartografických materiálech; poučení hledačů o zacházení s nálezy a standardech dokumentace; a uspořádání rozsáhlých setkání lovců pokladů. Což je vnímáno jako přirozené rozšíření dobré spolupráce s hledači, výsledky často přímo přivádějí výzkumné projekty nebo průzkumné programy (viz například Horsnæs & Ingvardson, 2010; 2011b; Hansen & Henriksen, 2012). V neposlední řadě je jednou z důležitých služeb muzeí propagace nálezů – společně s hrdými hledači – v místních nebo dokonce národních médiích.

Výměnou za spolupráci muzea od hledačů získávají s nálezy kontextové údaje, které slouží jako základ pro výzkum, což je důležitý nástroj správy historického dědictví a zároveň zdroj pozornosti veřejnosti. Mnoho amatérských hledačů pokladů se účastní průzkumných akcí nebo výkopů, a tím pomáhá správě archeologického dědictví. Tímto způsobem, je archeologie s detektory kovů, navzdory tomu, že je prováděna amatérskými hledači, významnou součástí výzkumných činností muzeí a jejich závazků v rámci managementu kulturního dědictví. Zkušenost s hledači s detektory kovů v Dánsku dokonce byla využita výzkumnými institucemi mimo Dánsko, například během nedávných archeologických výzkumů v Uppåkře, v jižním Švédsku (Paulsson, 1999) nebo v Hedeby v severním Německu (von Carnap-Bornheim & Hilberg, 2012).

Archeologický materiál a parametry průzkumu

Většina pokladů registrovaných v Národním muzeu v posledních desetiletích byly buď bronzové, olověné nebo stříbrné artefakty (Obr. 3), zatímco zlatých předmětů bylo velmi málo (pouze asi 1 % nálezů, za které je kompenzace vyplácena podle nařízení danefaé, jsou zlaté předměty, P.V. Petersen, osobní komunikace, 2012). Dle toho lze říci, že každý vzácný kovový artefakt nalezený s detektorem kovů v Dánsku, je většinou výsledkem mnoha hodin jedinečné vytrvalosti.  Být hledačem kovů v Dánsku jednoduše vyžaduje značnou trpělivost a osobní angažovanost. Přestože se ukázalo, že i skvělé nálezy jsou možné, jak je zřejmé z mnoha velkolepých objevů zlatých a stříbrných pokladů nebo výjimečných nálezů, jsou poměrně vzácné (obr. 2). I když malá skupina vysoce aktivních hledačů v obzvláště výhodných regionech (Bornholm a do jisté míry také Funen a Sealand) si může v průměru každoročně přilepšit až o několik tisíc dánských korun v rámci kompenzací vyplácených zákonem, tyto náhrady ale zřídka převýší investovaný čas člověka (zejména vzhledem k průměrné mzdě nebo dávkám sociálního zabezpečení v Dánsku).
Dalším důležitým parametrem je povaha kontextového pozadí nálezů zjištěných detektory kovů v Dánsku. Stejně jako ve většině evropských zemí, se prakticky všechny nálezy nacházejí na oraných půdách obdělávaných polí, nebo na místech ležících ladem, ale která byla dříve orána. U nálezů lze tedy očekávat, že již byly odděleny od jejich původního kontextu, místa (přinejmenším v případech, kdy hloubka průniku příslušného detektoru není větší než 30 cm), což samozřejmě neznamená, že nemohou být použity jako zdroje s vysokou hodnotou informační (Jensen, 1992; Jørgensen, 2000; Helgesson, 2004; Henriksen, 2010) (Obr. 5). Ačkoliv se tato situace mění s probíhajícím technologickým vývojem detektorů kovů s kapacitou proniku půdou pod průměrnou hloubku orby.) Větší část dánské krajiny je intenzivně obdělávanou zemědělskou půdou, a téměř se nevyskytují žádné nálezy osídlení s nepoškozenými vrstvami. Pouze v poměrně málo oblastech s neporušeným prehistorickým povrchem (lesy, vřesoviště, slatiny, příkopy, duny apod.) lze očekávat, že by nález a jeho vykopání mohlo ohrozit původní historický kontext. Avšak kvůli obvykle husté vegetaci tyto oblasti představují obtížný terén pro hledání s detektory kovů.

Ve skutečnosti je jen poměrně malá část nálezů z drahých kovů v porovnání s ostatními nálezy nalezenými s detektory kovů, proto je obecně neefektivní hledat s motivací zisku (alespoň pro velkou většinu praktikujících), a toto lze považovat za klíčový faktor pro pozitivní vývoj archeologie s detektorů kovů v Dánsku. V tomto ohledu se situace v Dánsku zcela jistě liší s archeologickými místy ve středomořské oblasti dříve patřícími řeckým nebo římským civilizacím, kde se ve společnosti pohybovalo mnohem více drahých kovů. Potenciální nebezpečí, že kovový nález bude vytržen z původního kontextu, což vede ke ztrátě nenahraditelných informací, je nízká i kvůli vlastnostem typických dánských památek.

Hledači s detektory kovů

Počet hledačů s detektory kovů v Dánsku je těžké určit. Přibližně 700 lidí je registrováno jako členové místních nebo národních sdružení (H. Christensen, osobní komunikace, 2012). Odhadovaný počet aktivních uživatelů lze získat ze sčítání odevzdaného danefae dánského národního muzea. V roce 2011 prehistorické oddělení muzea a oddělení mincí a medailí vyplatilo kompenzace za odevzdané danefæ celkem 202 osobám (malé procento bylo zaplaceno za artefakty nalezené bez detektoru kovů). Proto je třeba odhadnout nejméně 200 velmi aktivních hledačů s detektory kovů a neznámé množství méně aktivních (nebo méně šťastných) hledačů v terénu v Dánsku. Jako neprofesionálové tito lidé pokračují v dlouhé tradici amatérské (v pozitivním slova smyslu) archeologie v Dánsku. Od předání zodpovědnosti nad archeologickým výzkumem institucím a muzeím je pro dánskou archeologii typická aktivní účast a začlenění často velmi angažovaných amatérů do muzejní praxe (Lyngbak, 1993).

Mnoho hledačů je organizováno v jednom nebo několika místních a národních sdruženích (např. Bornholmske Amatørarkæologer, Harja, Tellus, and Thy-Mors Detektorforening). Tato sdružení pravidelně spolupracují s místními muzei a dalšími výzkumnými institucemi na výzkumných projektech nebo pátrají v místech plánovaných výkopů. Příkladem může být projekt "Thy rally" výzkumný projekt velkého rozsahu zaměřený na různé lokality v různých částech země, organizovaný Thy-Mors Detektorforening ve spolupráci s místními muzei a příslušnými vlastníky půdy. Jedná se o každoroční událost, která pravidelně láká téměř stovku hledačů z celého Dánska (Horsnæs & Ingvardson, 2010).

Oblasti výzkumu amatérskými hledači jsou buď rozsáhlé oblasti, nebo určitá archeologická místa v blízkosti jejich bydliště. Trend nedávno pozorovaný kurátory muzeí je zavedení fixních nároků: jeden nebo skupina hledačů stanoví neformální "džentlmenskou" dohodu s daným vlastníkem půdy, kdy oni získají výhradní hledací práva výměnou za podíl z kompenzace z nálezů. Detekce kovů se tak rozvíjela stejně jako plochy na hledání ve Skandinávii. Toto spojení pobídlo individuální hledače kovů (a příslušné vlastníky půdy) k monitorování "svých" osobních oblastí.
Dle stanov, například Thy-Mors Detektorforening, se jednotliví členové zavázali "dodržovat pravidla zákona o muzeích o nalezených pokladech" a "hledání a ochraně dánského kulturní dědictví jako zdroje získávání dalších poznatků dánské kulturní historie" (Thy-morsdetektor, 2012).

Většina hledačů kovů v Dánsku se vyznačuje vysoce profesionálním přístupem k jejich hobby. U jednotlivých nálezů určují polohu GPS souřadnicemi, prostorový rozsah výzkumu je mapován nebo dokumentován pomocí GPS sledovacích systémů (tracking system), konkrétní místa jsou průběžně prohledávána a nálezy jsou prezentovány a diskutovány na internetových platformách (např. Detecting People, 2012), ale co je nejdůležitější, všechny nálezy jsou předávány místním muzeím. Mnoho amatérských archeologů ctí svůj vztah k místnímu muzeu, často jej označují jako na partnera nebo dokonce "zaměstnavatele".

Různé asociace plní důležitou funkci jako institucionální spojení mezi hledači a muzeem nebo jinými výzkumnými institucemi. Toto společenské a kulturní spojení, poskytuje další přínos, vytváří pozitivní kulturní a profesionální přístup k detekci kovů jako hobby. Důraz stanovy Thy-Mors Detektorforening (výše zmíněný) ilustruje výchovnou roli sdružení, zejména pokud jde o nováčky, kterým tyto společnosti pomáhají se začleněním do oboru/hobby.

Konečně, stejně jako u mnoha jiných populárních koníčků, tak i při hledání s detektory kovů lze říci, že jednotliví účastníci jsou hnáni touhou po úspěchu. Jako "trofejní místnosti" slouží různé internetové platformy, kde dochází k uspokojení lidské touhy sdílet své úspěchy s vrstevníky nebo veřejností. "Zisk trofejí" je jistě jedním z důvodů, proč bylo hledání kovů v Dánsku od počátku možné označit jako "průhledné".

Klíčem k pochopení obecně vysokého morálního postoje dánských hledačů s detektory kovů a vnímání hledání kovů jako přispění ke kulturní historii je obecně rozšířené a hluboce zakořeněné v povědomí dánské společnosti. Archeologické a historické časopisy nebo televizní pořady jsou překvapivě populární a obecně je uznávaná důležitost zachování kulturního dědictví jako cenného a společného majetku. V populárním pohledu je dánská prehistorie úzce spojena s národním míněním a považována za společnou minulost, která je důležitým zdrojem národní identity. Podle Christophera Garrisona (2009: 45), který zahrnul dánský případ ve své analýze různých podnětů pro oznamování „přenesitelných“ starožitností, běžný Dán cítí silný "podnět identity" a silný "podnět odměny" pro ohlášení nálezu, zatímco "vnímání trestu" je pouze slabé.

Dánští hledači s detektory kovů nepovažují svou práci za pouhý příspěvek ke kulturní historii obecně. Ve skutečnosti v tom vidí způsob, jak přispět ke psaní dánských národních dějin. Namísto pasivní konzumace kulturního dědictví prostřednictvím médií nebo muzeí, nabízí hledání s detektory kovů možnost aktivně vytvářet kulturní dědictví a přispívat tak ke společnému blahu. Hledání kovů se tak stalo více zdrojem společenského a kulturního kapitálu než ekonomického příjmu.

NENÍ ZLATO VŠE, CO SE TŘPYTÍ

Stejně jako v zemích, kde je hledání s detektory kovů zakázáno zákonem, negativní případy jen zřídka dosahují pozornosti veřejnosti. Závažnost problémů spojených s hledáním kovů v Dánsku je proto obtížné posoudit. Bylo by však naivní věřit, že například nedochází k "nočnímu loupení" (nelegální detekci kovů na registrovaných místech nebo bez souhlasu vlastníka půdy). Ani nelze vyloučit možnost, že nálezy nejsou odevzdány, ale následně jsou nabízeny k prodeji na globálním trhu, kde peněžní ohodnocení může překročit náhradu vyplácenou podle právních předpisů dánského zákona o pokladech (Danish Treasuere Act). Obecně však tyto kompenzace ještě překonávají smyšlené tržní ceny a až dosud bylo zaznamenáno jen velmi málo takových případů (Jensen, 2004, Henriksen, 2011b, P.V. Petersen, osobní komunikace, 2012).

Častějším problémem pozorovaným kurátory muzeí je neuspokojivá manipulace s nálezy a neúplné nebo dokonce úplně chybějící informace o místech nálezu. Ale zhledem k tomu, že kompenzace za nález a (možná ještě důležitější) prestiž jednotlivých hledačů v rámci asociace, je velmi závislá na jejich standardnímu zacházení s nálezy, jsou tyto případy poměrně vzácné, i když se vyskytují (viz, například Henriksen, 2011b).

Naléhavým tématem je a stále bude "vývoj" detektorů kovů, který by umožnil hlubší průnik půdou. Již dnes několik výrobců nabízí stroje s průnikem půdou pod průměrnou hloubkou orané půdy. Naštěstí většina dánských hledačů se ukázala být dostatečně trpělivá, aby kontaktovala úředníky v těch případech, kdy zasahovali do in situ (na svém původním místě) seskupení. Důsledky lepšího výkonu budoucích detektorů kovů jsou však v současné době neodhadnutelné. Jeden z neúmyslných a spíše nešťastných efektů Danish Treasure Act je rozdělení na "dobré" nálezy (tj. nálezy, za které je náhrada vyplacena) a na "špatné" nálezy (tj. nálezy, za které nelze očekávat kompenzaci). Většina shromážděných kovových nálezů z doby železné nebo raně středověkého osídlení patří do druhé skupiny (kousky kovů, roztavené kusy, neidentifikovatelné fragmenty bronzu a olova atd.). I když jsou tyto nálezy ve své podstatě významnými zdroji archeologických dat, většina hledačů se zaměřuje na danefæ, což nakonec vede ke zkreslení údajů, neboť "špatné" nálezy jsou často ponechány ležet i a nejsou ani registrovány mezi nálezy v příslušném místním muzeu.

Veškerý povrchový průzkum, ale především průzkumy s detektory kovů s "možností trofejí", nesou riziko, že budou mít za následek zaujatý postoj k prezentaci výskytu rozptylu artefaktů, protože oblasti s vysokým počtem nálezů jsou obecně prohledávány důkladněji než oblasti, kde je nálezů méně. Opakované průzkumy mohou potvrdit nebo dokonce posílit mínění většího výskytu artefaktů nebo předpokládaných periferních oblastí, což vytváří zkreslené znázornění vnějších hranic i vnitřní struktury, např. osad (Paulsson, 1999: 51; Watt, 2000: 6). Tento problém je však možné snadno řešit pomocí systematického pracovního přístupu založeného na síťovém systému nebo systému sledování pomocí GPS a průběžném sledování intenzity prohledávání (Gregory & Rogerson, 1984; Skre, 2007; Dobat, v tisku).

Největší výzvou dánské archeologie s detektory kovů je i nadále nedostatek centrálního a stálého registračního postupu nebo systému. Tisíce nálezů získaných pomocí detektorů kovů byly předávány místním muzeím a Národnímu muzeu, ale stále zůstávají nepřístupné veřejnosti i vědeckým pracovníkům. Vystavován je pouze výběr (především velkolepé předměty ze zlata s třpytivými kameny apod.) (viz např. Andersen & Nielsen, 2010, Nielsen, 2012). Většina je pouze registrována v místních muzeích, pokud vůbec, z nichž každé dodržuje odlišné registrační postupy a normy. Neexistuje žádná centrální registrace nálezů srovnatelná například s programem Portable Antiquities Scheme (Portable Antiquities Scheme, 2012) a nejlepší místo pro veřejnost i výzkumné pracovníky, kde mohou získat komplexní náhled na nové nálezy, je na internetových platformách dánských sdružení hledačů s detektory kovů (Detecting People, 2012) (pro pozitivní výjimky viz Jensen, 1992, Christiansen, 2008, Feveile, 2011, Baastrup, 2012 nebo publikace švédského projektu Uppåkra: Hårdh, 1999, 2003). Důsledky jsou znepokojující. Nejenže je nemožné využít obrovský a jedinečný výzkumný potenciál mnoha nálezů, ale nálezy a jejich kontextová data (a s nimi ústřední součást dánského kulturního dědictví) jsou ve skutečnosti ohroženy, že budou nenávratně ztraceny; a to navzdory skutečnosti, že data byla hlášena s jednotlivými nálezy. Ani nyní není možné získat komplexní obraz o velkém množství již získaných záznamů. Vývoj centrálního registračního systému pro tisíce nálezů nalezených s detektory kovů, které již byly objeveny a které budou objeveny v příštích desetiletích, je proto jedním z nejnaléhavějších úkolů dánská archeologie.
Dokonce, i když skutečný rozsah různých problémů spojených s liberálním hledáním kovů v Dánsku je obtížné posoudit a další vývoj může také změnit pohled na tuto problematiku, je třeba dospět k závěru, že mezi dánskými hledači s detektory kovů je jen málo "černých ovcí". Obecně platí, že hledači v terénu dodržují pravidla muzeí o pokladech a praktikují své koníčky s vysoce profesionálním postojem.

Ačkoli nezjistitelné případy nezákonného hledání, prodeje a exportu artefaktů určitě existují a někteří odborníci mají neuspokojivé registrační standardy, jsem přesvědčen, že mluvím za většinu dánských archeologů, když prohlásím, že pozitivní výsledky liberálního přístupu ke hledání s detektory kovů daleko převažují nad negativními.

Nedostatek centrálních a stálých registračních postupů pro stávající i budoucí nálezy s detektory kovů, je však tichou bombou pod zářícím povrchem dánské archeologie praktikované s detektory kovů. Řešením tohoto problému by mohlo být využití nových možností nabízených veřejnými internetovými databázemi. Díky různým internetovým databázím nálezů, je přehled nálezů amatérský hledačů a archeologů s detektory kovů v Dánsku již daleko vepředu před dánskými archeologickými institucemi. V souladu se současnými trendy občanské spoluúčasti a občanských výzkumných iniciativ i v rámci řízení kulturního dědictví, by se budoucí registrace nálezů měly snažit zahrnout a zmocnit amatérských hledačů nejen jako kvalifikovaných terénních pracovníků, ale také jako monitorovacích a registračních, ohlašovacích a zaznamenávacích zdrojů jejich práce (Wikiprinip by mohl být vhodným modelem pro takovou databázi založenou na uživatelích).

ZÁVĚR

Na základě některých závěrů z třicetiletého působení liberální archeologie s detektory kovů v Dánsku lze uvést následující: z hlediska výzkumu přispěli hledači k ohromujícímu růstu objemu dat a míst. Ve skutečnosti došlo nejen k radikální změně chápání ústředních hledisek skandinávských společností během období bohatých na kovy, ale také se otevřely nové vyhlídky výzkumu. Jako integrovaný nástroj samotné praxe, pomáhá hledání kovů zajistit důležitou součást kulturního dědictví a díky které došlo k identifikaci nesčetných archeologických nalezišť, která by jinak byla ohrožena zničením takovými faktory, jako je stavební a zemědělská činnost, kyselé deště, chemická hnojiva, atd.

Jistě, tyto benefity něco stojí. Lze odhadnout, že celková částka více než 10 milionů DKK (1,3 milionů EUR) byla vyplacena jednotlivým hledačům za nálezy pouze v posledních deseti letech. Pokud však jde o výpočet nákladů a přínosů, tak vzhledem k obecným nákladům na archeologické záchranné průzkumy v Dánsku, to lze považovat za jednu z nejvýnosnějších investic do dánské archeologie.

Další cenou liberálního modelu jsou občasné ztráty jednotlivých nálezů nebo depotů, které nejsou předány oficiálním institucím, ale jsou místo toho prodávány, oficiálně (se všemi starožitnostmi, které nejsou prohlášeny za danefé, lze oficiálně obchodovat) nebo na černém trhu. Ale, bylo by však takovým případům zabráněno restriktivní politikou? Zkušenosti ze zemí se zákazovým modelem poskytují na tuto otázku jasnou odpověď. Vzhledem k převládajícím výhodám spočívajících v mnoha objevech, které jsou registrovány, lze považovat i tento nečastý a hypotetický počet neznámých případů za levnější variantu.

Hlavním cílem tohoto článku bylo poskytnout aktualizaci stavu po 30 letech liberální archeologie s detektory kovů v Dánsku a zjistit důvody, proč byl koncept liberální archeologie s detektory kovů vyhodnocen jako úspěšný, jak bylo prokázáno výše. Následující hlediska byla v tomto ohledu považována za klíčová. (1) Ustanovení jednoduchého souboru pravidel pro liberální archeologii s detektory kovů a zajištění finanční kompenzace, přičemž částka závisí na péči, kterou hledač věnuje vyzdvihnutí a dokumentaci nálezu. (2) decentralizovaný charakter dánských muzeí a plné zapojení muzeí ve společnosti jako důvěryhodných institucí. (3) Úzká spolupráce a vzájemná úcta mezi muzei a jednotlivci nebo organizacemi amatérských hledačů s detektory kovů. (4) Poměrně malý podíl drahých kovů mezi průměrnými nálezy a typický charakter míst, kde se hledá s detektory kovů (orná půda). (5) Dlouhá tradice amatérské (v kladném slova smyslu slova) archeologie v Dánsku. (6) Obecně profesionální přístup hledačů s detektory kovů k jejich hobby a jejich chápání archeologie s detektory kovů jako příspěvku k dánské kulturní historii. (7) Vysoká úroveň organizace mezi hledači a různými vzdělávacími aktivitami asociací a muzeí. (8) Obecná popularita archeologie a široce rozšířené a hluboké historické povědomí v dánské společnosti, úzce spojené s národním cítěním. (9) Rozšířené chápání kulturního dědictví jako cenného a společného majetku a zdroje národní identity. (10) "Faktor trofeje" a význam archeologie s detektory kovů jako potenciálního zdroje společenského a kulturního kapitálu.

Důležitým závěrem, který je třeba vyvodit z této analýzy, je fakt, že legislativní základ a zejména finanční stimul zakotvený v zákoně o nálezech musí být považován za jeden z mnoha důvodů, proč se liberální model archeologie s detektory kovů ukázal jako úspěšný. Jakýkoli pokus o nalezení odpovědi na tuto otázku musí zahrnovat celou řadu faktorů, které jsou daleko za vlivem legislativních předpisů a oficiálních zainteresovaných účastníků. Z tohoto širokého pohledu je úspěch dánského modelu chápán jako komplexní souhra legislativních, historických, kulturních a sociálních aspektů a jako důležitý faktor musí být zahrnuta i psychologická dispozice hledačů (srovnatelné závěry viz Olsen, 1984, Henriksen, 2005, 2011a, b, Garrison, 2009, Ulst, 2012).

VYHLÍDKY: BUDOUCNOST LIBERÁLNÍHO MODELU?

To nás vede ke zřejmé otázce: "Může být dánská zkušenost použita jako model pro liberalizaci archeologie s detektorů kovů v jiných zemích?" Vzhledem k úspěchu dánského modelu, založeného na velmi specifických a do jisté míry i jedinečných společenských a kulturních faktorech, odpověď musí být, ne. Při jednoduchém převedení legislativního základu dánského modelu do jiného kulturního kontextu nelze očekávat, že povede i jinde ke stejně pozitivnímu výsledku. Nesčetné příklady rabování a ničení míst kulturního dědictví v zemích s velmi restriktivními předpisy pro používání detektorů kovů (které odrážejí jen malou část skutečného rozsahu problému) však dokazují neúčinnost zákazového modelu.

Stejně jako drogy, nelze ilegální hledání s detektory kovů účinně zastavit legislativními prostředky. Ve skutečnosti restriktivní model vynucuje obecně archeologii, aby z velké části vynechala důležitý prvek kulturního dědictví a archeologického výzkumu, a přitom významně přispěla k jeho zachování. Namísto toho, aby mohli "pracovat" na otevřených a oraných polích, jsou nelegální hledači kovů nuceni skrývat se v zalesněných oblastech s neporušenými prehistorickými plochami, což je přesně tam, kde nechceme, aby za žádných okolností byli. A neustálé opakování, že detekce kovů i hledači jako ztělesněním zla, kriminalizuje a tlačí další v okolí pracující, kteří by namísto toho mohli být motivováni ke skutečné spolupráci s pracovníky v oblasti správy kulturního dědictví. Z tohoto pohledu je jediným pozitivním důsledkem restriktivního modelu to, že pomáhá oficiálním zúčastněným stranám zachovat iluzi ochrany kulturního dědictví, i když současně je toto dědictví neustále ničeno.

Problémy, které přicházejí s nezákonným hledáním kovů, se v blízké budoucnosti nevyřeší. Naopak, budou se zvyšovat závažnost a rozšíření po celém světě. Je proto nutné přehodnotit model zákazu a vážně projednat různé možnosti úspěšnějšího legislativního rámce. Stojí za to zvážit, zda může být dánská zkušenost sloužit jako zdroj inspirace v procesu směrem k právnímu programu pro zodpovědnou archeologii s detektory kovů. Dalo by se tvrdit, že archeologie nemá na výběr.

POZNÁMKY

Tento příspěvek vychází ze společné práce mnoha lidí. Za data, nápady, rady a kritiku chci poděkovat Mortenu Axboeovi, Larsovi Jørgensenovi a Petrovi Vang Petersenovi z Dánského národního muzea, stejně jako Mogens Bo Henriksenovi (Odense Bys Museer), Jensovi Ulriksenovi (Muzeum Roskilde), Clausovi Feveile (Østfyns Museer), Ulf Näsmanovi (Linnéuniversitetet), Hans Christensenovi a nakonec třem anonymním recenzentům.

European Journal of Archaeology 16 (4) 2013, 704–725
ANDRES S. DOBAT
Oddělení kultury a sociálních věcí, Universita Aarhus, Dánsko

Překlad: Ing. Alena Marešová






Obr. 1. Průzkum s detektory kovů v rámci výzkumného projektu "Kongens Borge" z období Vikingů v kruhové pevnosti v Aggersborgu v roce 2009. Více než 30 amatérských hledačů z různých sdružení se zúčastnilo dvoudenního průzkumu. Foto: Andres Dobat, Aarhus University



Obr. 2. Zlatý poklad z migračního období ze sídelního komplexu Gudme na ostrově Funen. Foto: Dánské národní muzeum



Obr. 3. Výběr bronzových artefaktů (oděvní doplňky a další předměty) z různých období (od doby bronzové do středověku) nalezené na místech kolem Kerteminde v severovýchodní části Funenu v Dánsku. Sbírka představuje průměrnou sestavu zvanou "Danefæ", za kterou je vyplácena finanční kompenzace státem (rozměr knoflíku vpravo: 6,2 cm). Foto: Østfyns Museer, Kerteminde, Dánsko



Obr. 4. Provlékací knoflíky z doby bronzové nalezené během průzkumu s detektory kovů kolem komplexu pohřebních mohyl Voldtofte v jihozápadním Funenu v Dánsku, pořádané městským muzeem v Odense ve spolupráci s asociací amatérských hledačů s detektory kovů Harja a Tellus. Foto: Asger Kjærgaard, Odense Bys Museer



Obr. 5. Nálezy s detektory kovů a základní strukturální rysy raně středověkého osídlení v Tissø na Sealand v Dánsku. Mapa orientovaná na sever. Data a kresba: Lars Jørgensen, Dánské národní muzeum



Obr. 6. Růst počtu nálezových míst, na kterých byly zaznamenány předměty typu danefæ nalezených buď s (modré), nebo bez (červené) detektorů kovů v Dánsku v letech 1970-2011. Velká většina danefae nalezených bez detektorů kovů je z kamene, jantaru nebo skla (pokles mezi roky 2006 a 2008 je třeba vysvětlit administrativními záležitostmi a neodráží skutečnou situaci). Zdroj: Mogens Bo Henriksen, Odense Bys Museer, na základě údajů z Dánského národního muzea

Článek je zařazen v kategoriích:

Komentáře



Zdravím všechny

Jelikož se jedná více než zajímavé téma, těším se na kvalitní diskuzi.

Elmara

Říkal jsem si, že každý rok musím přečíst alepsoň 1 knížku.
Po tom, co jsem tohle dočetl si myslím, že už mám na rok vystaráno :-D :-D :-D

Jinak počtení zajímavý. Díky 8-)

Jo, já myslím, že legalizace s jasně danými pravidly a evidencí nálezů je cesta. Teď jen, aby si to uvědomili lidé 'tam nahoře' a něco se současným stavem udělali, brzy.

Dánové to mají pěkně zmáknuté. Ale takto by to mělo vypadat, výše odměny se odvozuje od správně zaznamenaných nálezových okolností a nakládání s nálezem, to je aspon motivace vše udělat správně a podle předpisů a ne že když něco odevzdáš, tak pokud na tebe zrovna nezavolají poldy, tak nález zabaví a označí hledače za zloděje. Pak máš něco odevzdat. :,-(

Je asi jedno jaký je zákon pořád záleží na lidech ( hledači) jak se chovají a u většiny Čechů to bude problém, ty koukají na cenu nálezu. Samo sebou ze ne všichni jsou takový :-O

To Misak: je tady 3000 lidí, co se považuje za amaterské archeology a běžně s archeology v terénu spolupracuje. Je na čem stavět. Navíc zájem je ze strany archeologů a hledačů je obrovský. Ono se to mění všude. I na Slovensku se má zákon liberalizovat, je to hledání cesty, která by měla vést k tomu, aby většina byla spokojená.

Kdyby se to v nějaké podobě podařilo prosadit u nás, tak by to byla paráda. Podle mě je dost hledačů, kteří zaměřují a odevzdávají nálezy už teď. Takhle bychom byli alepoň krytí a práskač Abušinov by si mohl svá udání strčit někam :-) Ale nějak nevěřím, že se podaří prosadit rozumné nálezné za všechny odevzdávané nálezy, to neskousnou :-D.

Dotaz : zajímaly by mne výsledky dotazníkového průzkumu kterého jsem se zůčastnil ....či to vyšumělo do ztracena ?

JohnDeere: taky nevíme :)

Děkuji :-)

Elmara: a můžete se pokusit kontaktovat autora průzkumu, aby nás "hlasující" informoval o výsledcích průzkumu? Děkuji za snahu :-)

Velice zajímavé - jen najít způsob jak podpořit začlenění Dánského systému do našich luhů a hájů ... 8-) Určitě je to ku prospěchu ....

To je téměř ideální stav ale obávám se u nás nereálný... Je to v lidech Češi nejsou Dánové.
1. nejsou žádné pravidla
2. vzájemná nedůvěra mezi archeo a hledači
3. nezodpovědnost hledačů
4. neúcta k lokalitám, artefaktům a institucím (všeobecně)
Byl bych rád, kdyby se už rozjel projekt smluvního hledání, to by u nás mohlo fungovat.

Anketa nevyšuměla, její výsledky byly letos v říjnu prezentovány v Bratislavě na konferenci Archeologie barbarů 2017. Což je ovšem všem ostatním účastníkům ankety platné jako brzda u ledničky. Bylo by opravdu na místě se obrátit na organizátory s žádostí o prezentaci výsledků tak, aby se k nim účastníci dostali.

Situace u nás se od Dánska liší ve dvou zásadních aspektech: a) Lidé u nás ke státu přistupují jako k nepříteli, kterého je třeba odrbat. A stát se tak s železnou pravidelností chová. b) Zájem o historii a hrdost na ni je u nás naprosto okrajovou záležitostí, což se nutné odráží i v postoji politických elit. Z pohledu ekonoma je vykopávání starých krámů a jejich uchovávání naprostá pohroma. Sám jsem byl svědkem komentáře jednoho vysoce postaveného zástupce státní samosprávy, který měl na starosti kulturu. To by jeden brečel.
Ostatně, mám neodbytný pocit, že archeology v blízké době čeká konkrétní úkol – dokázat, že Japonci jsou Češi z jižní Moravy.

Nicméně do určité míry je možné dánský model aplikovat. Sám jako archeolog pořádám záchranné akce s detektory kovů, a to díky partě nadšenců, výborné reportáže akcí LP zde jsou dalším důkazem toho, že to jde. Jenom na rozdíl Dánska účastníci (archeologa nevyjímaje) nějaké ocenění, natož finanční, nemohou očekávat. Ale na rozdíl od jiných zemí (např. Slovenska) tomu na druhé straně nikdo při splnění základních (a nezbytných) kritérií nebrání.

Oba body a) i b) jsou výsledkem totalitní zkušenosti a jen těžko se to bude měnit.
Měli bychom ale začít každý sám u sebe. Podívejte na příspěvky posledních pár dní, týdnů a měsíců jenom tady na těchto stránkách. Archeologických nálezů je tu plno, jenom sem tam ale najdeme jasnou deklaraci toho, že byly odevzdány. U řady želených předmětů (ostruhy, sekery, šipky, tesáky...) tu najdeme dokonce rady a ukázky, jak nálezy čistit, vyčištěné sekery nasazené na topůrku (za což nálezce očekává chválu a také ji až na výjimky dostává). Mezi řádky tak jasně deklarují, že nálezy nejen neodevzdávají, ale podílejí se přímo na jejich ničení (což neodborná konzervace obvykle, i když nutně ne vždy, bývá). Pokud budeme k životu přistupovat, že všichni kolem se musí polepšit, jenom já jsem dokonalý, žádné změny se nedočkáme, ba naopak. A říkám to s plným vědomím, že se tato slova týkají i mne samého.

Cildo ale takovej projekt je . Pár muzeí ho prubuje a snad to žádný prase nezkazí. Já osobně taky hledám na smlouvu s muzeem jako normální zaměstnanecký poměr dohodou 8-) ;-)

Ináč z mojí strany možu říct jen to , že cena nálezu mě nezajímá a tudíž ani odměna .Odevzdávám vše , o co má archeolog a muzeum zájem a rád . Vím jakou mají hodnotu nálezové okolnosti a někdy i stav nálezu pro práci archeologů a historiků a když možu pomoct dobré věci , tak to udělám rád.
Určitě souhlasím ale s myšlenkou ohodnocovat a odměňovat zvlášť - jak bylo s předmětem zacházeno, jak byl vyzvednut a jak zaznamenány nálezové okolnosti 8-)

Joe to je právě to, že se to jen zkouší ale asi jen ve "tvém" muzeu... to je dobře, že se s tím někde začíná.
;-)

U mě dobrý ;-)

U nás příští rok na jaře budeme slavit deset let od začátku pořádání společných akcí. To už se asi o žádném zkoušení mluvit nedá. I když jsme tenkrát byli těžcí průkopníci.

To kvalt: Davide, souhlasím takřka se vším, až na jednu věc.

"Zájem o historii a hrdost na ní, je u nás naprosto okrajovou záležitostí" - zájem Čechů a Moraváků o historii je naopak obrovský. Dokonce se domnívám, že řada lidí z dnešní reality hledá v historii doslova únik (já taky). Osobně to vidím denně a stačí se podívat na návštěvnosti hradů, kolik tady vychází literatury faktu atd. Ne, zájem tady je a šlo by na něm stavět.

Hrdost na vlastní stát a na vlastní historii je problém. Bohužel skutečných vlastenců je pomálu. Řada lidí se domnívá, že čím více budou nenávidět okolní národy, tak tím více budou vlastenci. Až si více lidí uvědomí, že vlastenec má především mít rád vlastní zemi a vlastní lidi, začne se to zlepšovat.

P.S: mohl by jsi na výročí udělat nějakou pořádnou akci a třeba by se dali pozvat všechny hledačské kluby u nás. To by byla asi pořádná akce. Takové lidové Mýto :). Věřím že by přijela i většina archeologů, co tady s hledači doslova denně pracují.

Tak u nás v Čechystánu dánský model neproveditelný...40let bolševika udělalo své...ty co odezdávají budou odevzdávat i nadále, ty co syslí budou syslit i nadále... necháme se překvapit jak se to vyvrbí...

Pokud budou u moci lidé jako Herman či soudruh Adámek nikdy to dobře nedopadne pro nás.Ale hezké by to bylo.

Majkl78 mě stačí těch 28 let zlodějen rádoby demokratů

Cildo těch muzeí je víc :-P ;-)
http://www.ceskatelevize.cz/zpravodajstvi-ostrava/zpravy/263612-detektory-v-archeologii-vystava-doklada-spolupraci-vedcu-a-hledacu/
https://www.google.cz/search?client=opera&q=projekt+preventivní+archeologie&sourceid=opera&ie=UTF-8&oe=UTF-8
8-) ;-)

Kime trefa ;-)

Elmara: Ano, bohužel skutečných vlastenců je pomálu a naprosto souhlasím s tím, že xenofobie není vlastenectví.
Co se týká obrovského zájmu o minulost, s tím bohužel nemohu souhlasit. Je to spíš otázka osobní zkušenosti, já jsem se ale s nějakým masovým zájmem o minulost nesetkal. Skutečný zájem o minulost (alespoň podle mé zkušenosti) je záležitostí naprosté menšiny. V případě zajímavého archeologického nálezu většinu lidí zajímá, jak je to vzácné. Ale píšu, je to otázka osobní zkušenosti.
Na druhou stranu je to i na archeolozích, jak dokážou výsledky své práce prezentovat. A tady my archeologové máme rozhodně co dohánět.

Kim: Vládnou nám ti, které jsme si svobodně zvolili.

Politiku tahat nebudu .Zatím tam neseděl bohužel nikdo koho jsem volil.

Moc zajímavé. :-) :-)

To Kvalt: je možné, že můj pohled je trochu zkreslený, já vlastně komunikuji každý den hlavně z hledači. Přesto má smysl na tom pracovat dál, každá den, krůček po krůčku. Na rychlé zkratky nevěřím a tak trochu mě život naučil, že co si neodpracuješ to nedopadne dobře.

I kdyby se tady přijal nějaký dokonalý zákon, ten kus papíru sám o sobě nic nezmění. Musí začít fungovat hledačské kluby a hledači. Muzea a archeologové by měli "programově" práci těch co s archeology pracují (v naprosté většině zdarma) oceňovat. Ať už na webových stránkách v místním tisku atd. Nemusí to být jenom o nálezném, obrovské množství hledačů by o něm uvažovalo pouze v případě, že by nález byl zcela výjímečný. Muzea by měla mít právo říci, tohle chceme a tohle ne. Pak by se v podstatě přestalo řešít 99% novověkých předmětů. Mohla by stačít jenom data. atd.

Amen :-O 8-)

Ano, souhlas.

Podepisuji

Idea je to náramná. Jen nevěřím tomu, že v současném systému je reálná. Nemyslím si že v současném mravním marasmu dojde ke změně a když dojde, tak k horšímu. Je jednodušší podepsat zákon a zavést sankce, než hledat možné způsoby spolupráce. Ale bylo by fajn , kdyby se podařilo něco tak příznivého prosadit. Já osobně o nálezné nestojím. Mně jde o pocit. Radost z nálezu o radost ze zjišťování souvislostí. Dobrý pocit z toho, že jsem udělal něco pro odhalení části historie tohohle krásnýho oudolí.

To Waffen: mravní marast má bohužel kořeny podstatně hloubší než je dnešní realita. Bohužel nemáme mravních hodnot na rozdávání. Začalo to v roce 1938, pak 1945, 1948 a 1968. Na jeden menší národ toho bylo docela dost. Přišli jsme o obrovské množství lidí, kteří by za normálních okolností tento národ vedli. Nacisté, Komunisté a emigrace doslova prosela celý národ.

Máro plně s tebou souhlasím. Chybí nám národní hrdost. Proto se bojím, že záchrana národního dědictví neni na programu dne. Co se nedá přepočítat na peníze a zisk není zajímavé. Doufám, že přijde doba osvícení. Že do odborných funkcí budou jmenováni odborníci a ne straničtí lokajové. Snad to dobře dopadne a rozum zvítězí.

Pro nás na programu dne je a bude. Nepotřebujeme k tomu žádné politiky. Stačí když se dohodnou archeologové a hledači. A to se ostatně už děje, jenom je potřeba trochu přidat na obou stranách.

Navíc, na nějaké nestranické odborníky osobně naprosto nevěřím. Naopak, ti lidé pak nemuseli skládat účty vůbec nikomu. Vládli bez důvěry parlamentu a dělali si co chtěli.

U mně to je na programu dne už skoro třicet let. Doufejme ,že to dopadne dobře, že tu nezakoření slovenský vzor. A to že se jednotlivé instituce snaží o spolupráci zas tak moc neřeší. To řeší možná lokální spolupráci, nic víc. Nejsou všichni přístupní jakékoliv spolupráci a regionálně si do zelí nepolezou. Chtělo by to něco, co bude platné plošně. Ale to chce čas.

Jestli někdy vyjde nějaký zákon o hledání , pak ho jedině zakáže ...nijak jinak se tím nikdo nebude zabývat ....budmě rádi za to co máme

Přidat příspěvek

Pro vložení příspěvku se musíte přihlásit. Pokud nemáte na LovecPokladu.cz účet, zaregistrujte se.

↑ Nahoru + Zobrazit další nabídky

Nahoru