Příběhy lidského štěstí – aneb: Když detektory kovů pomáhají

Každému z nás se určitě povedl nějaký ten pěkný kousek, který rozbušil srdce i jinak ledově klidné povaze... Ovšem tu největší radost, ten nejkrásnější pocit a blaženost, to jsou emoce, které nám všem mohou přivodit pouze artefakty s osobními vzpomínkami a odkazem na vlastní minulost. Dnešní článek nebude o pokladech obrovských finančních hodnot, ale přináší dva obyčejné lidské příběhy plné emocí a radosti, jež vynahradí všechny poklady světa...

1. příběh: Muž, který detektorem kovů našel své vlastní vzpomínky

Pokud ztratíte drahocennou památku na nějakou významnou životní etapu, která ovlivnila celý váš následný život, může to mrzet celé roky. Když se před časem jistý Brit rozhodl pořídit detektor kovů, ani ve snu by jej nenapadlo, že najde svůj vlastní památeční prsten na promoci z roku 1973, se kterým se již dávno rozžehnal...

Nalezený prsten udělal téměř po 40 letech nesmírnou radost...

Prsten ležel v půdě takřka čtyřicet let. Aniž by tušil kde, ztratil jej nedlouho poté, co vystudoval vysokou školu. Mrzelo jej to celý život, především vždy, když spolužáci jeho ročníku měli sraz a on jediný prsten neměl. Ale měl neuvěřitelné štěstí, když jej opět s pomocí detektoru čirou náhodou objevil. Ihned věděl, že takto silný moment musí natočit...

Se zapnutou kamerou (zřejmě telefonu) se přiblížil k již předtím vykopané jamce a nazdvihl travnatý drn, pod nímž v hlíně ležel prsten. Vzal je do ruky a třesoucím se hlasem promluvil: "Tohle je něco, co jsem ztratil před 39 lety a je to dosud ten nejlepší objev, jaký jsem kdy učinil. Je to můj třídní prsten z roku 1973," dodává s tím, že pracoval opravdu velmi tvrdě, aby jej získal. "Moje máma mi pomohla, pomáhala mi každý den, každý týden," přiznává dále přiškrceným hlasem. Z videa je dosti patrné, jak silné vzpomínky a zážitky pro něj znovuobjevený třídní prsten z roku 1973 představuje...

2. příběh: Po šedesáti letech znovu spatřil rodinné válečné medaile a vyznamenání

Lyallovi Wilkinsonovi bylo před šedesáti lety pouhých sedm roků, když poslouchal rozhlasové vyprávění příběhů z knihy Ostrov pokladů od R. L. Stevensona. Zřejmě pod dojmem pořadu a z touhy po dobrodružství tehdy potají sebral a do plechovky naskládal medaile a metály z 1. světové války, které patřily jeho pradědu Walteru Jamesi Wilkinsonovi. Plechovku zakopal u jednoho z eukalyptů na rodinné farmě.

Jeho pradědeček Walter James byl  roce 1916 dvaačtyřicetiletý farmář, který si záměrně ubral dva roky, aby mohl vstoupit do australské armády. S tou se posléze dostal až na západní frontu, kde v Belgii a Francii po dva roky působil a vysloužil si řadu válečných vyznamenání. Po skončení služby se vrátil do Austrálie, kde vlastnil farmu, na které rodina Wilkinsonových hospodařila 99 let. Walter zemřel, když Lyallovi byly 4 roky. Jeho osobní věci a cennosti včetně medailí byly uloženy do truhly a uschovány v pokoji pro hosty, kde je později Lyall našel.

Když je coby sedmiletý zakopával, neuvědomoval si pravou hodnotu artefaktů po pradědečkovi. Ovšem později, čím byl starší, tím více toužil předměty opět najít a uchovat i pro další generace. Tížilo jej svědomí. Několikrát se tedy pokoušel místo dohledat a předměty získat zpět. Nepodařilo se mu to. O svém malém tajemství nikdy nikomu neřekl. V mládí snad proto, aby nezarmoutil otce, později již nebyl nikdo, kdo by medaile a odznaky jeho dědečka postrádal. Kromě něj. Když však letos v dubnu Lyallovi lékaři diagnostikovali rakovinu tlustého střeva ve 4. stádiu a když k němu dorazila celá rodina na oslavu dne ANZAC (oslavy k uctění památky australských a novozélandských vojáků, kteří sloužili a padli v kterýchkoli válečných konfliktech), rozhodl se poprvé od svých sedmi let o pokladu z dětství promluvit.

"Táta nám řekl o plechovce, obsahující medaile první světové války, jež byly uděleny jeho pradědu Walteru Jamesi Wilkinsonovi, který narukoval do australské armády a se kterou operoval na západní frontě více než dva roky, " řekl Lyallův syn Simon Wilkinson. A pokračoval: "Byli jsme odhodláni ztracené medaile pro tátu opět najít".

V té době již bývalá rodinná farma Wilkinsonovým nepatřila. Současní vlastníci Perin a Tony Warhamovi však neměli námitek a tak Simon spolu s jeho manželkou Rebeccou a rodinným přítelem – detektoristou Keithem Rightonem zamířili do Cranbrooku v západní Austrálii. S velmi zevrubným plánkem a popisem, že plechovka bude nejspíše někde v půli 800 metrů dlouhé příjezdové cesty k farmě po pravé straně, vydali se hledat zmíněný eukalyptus, pod nímž plechovka měla ležet.

Po dvou hodinách, které při hledání s detektorem kovů kolem již dospělého stromu strávili sběrem kousků drátů, kulek a vršků lahví, byla plechovka s pokladem za velikého nadšení celé rodiny v hloubce asi 45 cm skutečně objevena!

Z velké části zkorodovaná plechovka obsahovala sedm medailí a dalších memorabilií na Velkou válku. Artefakty přitom byly v relativně slušném stavu. Radost všech neměla konce... Lyallovi zatím nic neřekli. Posadili jej za stůl se zavřenýma očima. Nalezené medaile vysázeli na stůl přímo před něj. Když Lyall oči konečně otevřel, nemohl téměř dojetím ani promluvit...

"Když je přede mnou kladl Simon na stůl, měl jsem strach, že budou porušené, popraskané. Bylo toho na mě opravdu moc. Ale nakonec to bylo skvělé," vydechl s úlevou Lyall.

Medaile byly odborně vyčištěny, konzervovány a vystaveny v rodinné vitríně. A tak i po šedesáti letech v zemi, po něž tížili Lyallovo svědomí a takřka sto letech od doby, kdy vyznamenání Walter James obdržel, mohou se z nich těšit a vzpomínat na statečného předka i další generace Wilkinsonových...  

Simon Wilkinson (vlevo) a Keith Righton při nálezu rodinné památky na pozemku farmy v Cranbrooku

Nevyléčitelně nemocný Lyall si užívá setkání s historií – vyznamenání jeho pradědečka po šedesáti letech opět v rodině


Část již zrestaurovaných medailí a vyznamenání

Zdroje: huffingtonpost.co.uk, au.news.yahoo.com, farmweekly.com.au, abc.net.au

Zdraví GM4PRO – Roman