Skutečné dobrodružství: Jak jsem natrefil na loupežníka Raschadera

Už je tomu přesně rok, kdy jsem začal psát příběh „Tajemství muže s červenou vestou“ na pokračování. Zatím poslední kapitola vyšla na jaře, od té doby jsem čas i energii pro další nenacházel. Až nyní, kdy doba podzimní zastavuje práce venkovní a přeje aktivitám spíše v teple u kamen, opět mohu pokračovat. Nicméně, než „vypustím“ do světa další kapitolu, jako úvod jsem si dovolil takovou menší „podpokličkovou“ podívanou, jak se vlastně celý příběh „uvařil“.

Červen 2014 (volně přepsáno z mého deníku)

„Jsem nesmírně vzrušený. Takřka nespím. Objevil jsem totiž něco neuvěřitelného! Nevím, komu to mám říci, s kým své pocity sdílet. Moje Péťa doma sice vidí mé nadšení, ale i kdyby chtěla, nemůže to pochopit, je to čistě pragmatická žena. Dobrodružství se jí netýkají... To se asi nedá přenést, snad jen Honza, nejlepší kamarád, by pochopil plně, co prožívám. Ale před několika měsíci odejel za prací kamsi na Šumavu, už dlouho se mi neozval. Nikomu jinému to nemá smysl říkat, nepochopil by souvislosti. Je to k nevíře... Bydlíme tu ani ne 14 dní a už jsem narazil na jeden z nejzajímavějších a nejzáhadnějších příběhů minulosti tohoto překrásného kraje! A zároveň zapomenutých...“.

Co „objevu“ předcházelo

Příběhu jsem se zlehka dotknul (aniž bych to byl tušil) už před několika lety. Tehdy se mi do rukou dostala podrobná mapa s původními pomístními názvy v němčině. Tedy lépe řečeno, v místním dialektu němčiny. Tam prvně jsem zaznamenal slovo Raschader... Tehdy jsem ještě netušil, co znamená a že právě toto slovo a (později „objevené“) jméno dovolí mi zažívat neuvěřitelná dobrodružství. Ale stalo se

Věřím tomu, že každá událost v životě člověka má svůj vývoj. Musí náležitě uzrát, aby se k ní člověk mohl časem prokousat a „objevit“ ji při plném pochopení. Na začátku všeho byla moje touha po poznávání rodného kraje a jeho historie. Žiji v oblasti Sudet, v kraji, ze kterého byla paměť lidí ve velké míře takřka ze dne na den vytržena a zapomenuta. Objevování je zde pro mě velkým a nikdy nekončícím dobrodružstvím. Již několik let se zabývám místní historií, studuji dokumenty, mapy, písemnosti, pátrám po příbězích, které s rozkoší a pocity Verneových hrdinů znovu objevuji.

Postupně jsem natrefil na různé útržky informací a dílčích událostí, které zdánlivě s Raschaderem nemohly souviset. Tak např. kdybych nikdy neměl detektor kovů, asi bych neprošel tolik zajímavých míst a dost možná bych neměl takovou motivaci pídit se po starých mapách a naučit se v nich číst. A nejen je číst, ale přímo v krajině si je pak v mysli vrstvu po vrstvě přímo do reality „promítat“ jako přes nějaký historický filtr... Snáze jsem se tak naučil rozumět příběhům „vepsaným“ do krajiny. S každým kouskem znalosti, které se stále snažím doplňovat, vidím krajinu mnohem bohatší a barevnější.

Asi tím největším střípkem do celé mozaiky událostí byla ovšem situace, kterou jsem prožil o mnoho let dříve. To tehdy v jednom rozpadajícím se domě, ze kterého bylo zcizeno vše hořlavé nebo do sběrných surovin odevzdatelné, objevil jsem plesnivou hromadu promočených a zmrzlých písemností a knih. Ano, je to ten dům, který vlastně hraje stěžejní roli v některých jiných článcích, jež jsem zde na LovciPokladů prezentoval v minulosti (např. deník Josefa Melouna). A právě jedna z knih, které jsem onehdy vozil v mrazech na kole v batohu domů, než byl dům zbořen, byla tím největším kouskem skládačky. Ale tehdy jsem to ještě nevěděl...

Tu knihu jsem se ovšem dlouho nebyl schopen číst. Verše v místním dialektu – to byl velmi tvrdý oříšek. Shodou okolností jsem si dovedl přelouskat jednu z básní teprve až v době, kdy jsem se přestěhoval do nového bydliště. Byla to báseň o loupežníkovi, po kterém vrchnost bažila dlouhé roky a stále jej nemohla lapit. Měl prý „pekelnou“ červenou vestu a vždy, když byl v ohrožení, oblékl si ji a stal se neviditelným.

A zrovna v té době jsem chodil s detektorem kovů na pro mě zcela neznámé lokalitě, v níž jsem objevil místo, kde musel před staletími stávat dům. V oblasti, kde žádný jiný dům nestojí, na místě, kde by vás ani nenapadlo, že by nějaký dům stávat kdy mohl. V prudkém svahu, situován na samotě a zcela mimo zdejší zvyklost. Chtěl jsem tedy zjistit, kdo a proč právě zde bydlel. A tehdy jsem znovu sáhl po oné mapě s pomístními názvy. A tam, rukou neznámého českého Němce, který již dávno nežije, bylo vepsáno dialektem, jenž už jsem uměl přečíst: „Místo, kde byl zadržen loupežník J. Raschader z domu č. XX!“. Okamžitě jsem číslo domu na jedné z map a dle starého katastru ověřil. Sedělo to!

Heuréka!

BLIK – jako když rozsvítíte žárovku. Vše najednou dávalo smysl, vše se spojilo, místo, mapy, kniha s básní, vyprávění starousedlíků a vlastně i samotné nálezy detektorem kovů přímo v terénu... Všechno to do sebe dokonale zapadlo. A tehdy mi to došlo: Od obyčejné teorie při tom mém amatérském bádání, jsem se rázem ocitl na skutečné stopě loupežníka Raschadera! Kolikrát v životě se povede objevit zapomenutý příběh tak přesně a tak jasně, jako se to stalo v onen okamžik? Bylo to jako osvícení, najednou jsem sršel energií, nemohl spát, nevěděl jak s tím vším pořádně naložit... Byl jsem toho plný.

Od té chvíle jsem pátral cíleně. Věděl jsem, kdo žil v onom domě a proč právě zde. Jako na běžícím páse dostávaly se ke mně najednou další informace. Tu z rozhovoru se starým pánem, starousedlíkem, neodsunutým českým Němcem. Onde zase dílčí informace z knihy, starých časopisů a rukopisů. Setkal jsem se s člověkem, který po stejném muži pátral v padesátých letech. Náhodou? Nevím, myslím si, že prostě uzrál ten správný čas...

S každým dalším střípkem skládačky jsem byl vzrušenější. A to se již vrátil kamarád Honza ze Šumavy. Měl jsem radost. Chtěl jsem se svěřit jemu a prožívat spolu s ním dobrodružství při tom všem pátrání, tak, jako dřív. Ale nestihl jsem to. Honza v té době řešil zcela jiné věci, pod vlivem ženy, která jej využila a vycucala z něj penze, namířil v zoufalství zbraň proti sobě a vzal si život.

Několik týdnů jsem nebyl schopen vůbec pracovat, cokoli vlastně dělat. A snad i proto jsem se později ještě více zavrtal do pátrání a rozhodl se svěřit příběh Raschaderův papíru – resp. vám, čtenářům na  webu LP. Situoval jsem skutečné události do příběhu z roku 1945, do doby, ze které pocházejí vpisky na mapě neznámého českého Němce, který zřejmě také po loupežníkovi pátral. A svěřil jsem jej do rukou dvěma chlapcům, kamarádům, jejichž přátelství má mnohem hlubší význam v poselství, jež dalším generacím sděluje.

Nebudu vás dále zdržovat podrobnostmi, kam až jsem a jakým způsobem za ten rok došel v pátrání po stopách loupežníka Raschadera. Mohu jen říci, že budete-li i nadále číst další kapitoly příběhu muže s červenou vestou, dojdete k cíli právě ve stejný okamžik, kdy k němu (jak v tomto příběhu, tak v reálu) dospěji i já. Vše stěžejní, co zažívají chlapci Vojta a Karl, prožívám i já. A vy společně se mnou...

Zdraví GM4PRO – Roman